Lavička

Komik K. McAllister postavil komedii na stand-up prvcích (mj. na téma osamělosti, sexuality apod.), které na sebe nenásilně navazoval a vršil. Pohybuje se na hraně grotesky, a to včetně podtextu pro ni příznačného. Na odvážnější, až nekorektní humor, se diváci mohou i nemusí naladit, Divadlo Ungelt jim každopádně nabízí originální dílo, s jakým se nemají možnost často setkat. Navíc ve zdařilé inscenaci. Režisér V. Vencl našel s herci M. Hanušem a P. Stachem rovnováhu nadsázky, za níž se má skrývat smutný existenciální podtext. Divácké reakce mohou být nevyzpytatelné a na mé repríze je herci pohotovou improvizací skvěle vzali do hry.

Příjemná, nenáročná komedie s drobnými prvky absurdní grotesky. Zajímavé bilancování na téma osamělosti, komunikace a hledání něčeho opravdového v dnešním složitém světě. Celkové vyznění by mohlo být však i o něco silnější, být to kratší a bez přestávky. V současné podobě hra začne po čase působit trochu jednotvárně a zachrání to až, naštěstí povedená, závěrečná pasáž. Nicméně i tak to udrží pozornost a nijak nenudí, což je mimo jiné zásluhou velmi dobrých hereckých výkonů obou aktérů. 65%

65% - V podstatě absurdní záminka stojí na počátku dialogu dvou mužů na jedné lavičce. Dialogu, k němuž se oba řadu dní vracejí, aby na sebe v absurdně komických hádkách křičeli a nesmyslně se obviňovali, neschopní jeden druhému porozumět, jeden druhého normálně vyslechnout. Podobně jako byli dříve neschopni jednat "správně" v pravý čas, což je k jejich lavičce oba přivedlo. Lavička je konverzační komedie, říznutá stand-upem i absurdním dramatem. Bohužel od počátku jede v tak zběsilém komickém tempu, že se poměrně záhy ve své formě vyčerpá. Ta zásadnější sdělení pak zůstávají v podstatě upozaděná.

Herecky vydařená inscenace, která je mixem konverzační komedie, stand-upu a absurdního dramatu. Skotský dramatik K.McAllister se inspiroval Beckettem, jeho text je ale především komedií, i když se zde pod zběsilými hádkami skrývají také vážnější témata, jako je osamění, potlačování vlastních emocí a neschopnost komunikace. Trochu mi přišlo škoda, že si režisér V.Vencl více nepohrál s gradací příběhu, emoce jsou od začátku natolik vybičované, že je skoro není kam stupňovat. Nejzábavnějším momentem představení pro mě byl dialog, v němž se divák konečně dozví, kdo to byla Maggie, v jejíž památník se titulní lavička změnila.

75 %. Vlivem absurdní záminky vedou morousovitý senior a vyhořelý zaměstnanec středních let ještě absurdnější, konfliktní konverzaci plnou invektiv, jízlivostí a nepříjemných pravd, nadto na lavičce, která není tak úplně prostou lavičkou. Co všechno během děje o sobě a zejména o nás prozradí? Vedle výtečných hereckých výkonů Miroslava Hanuše a Petra Stacha zasluhuje pochvalu i překlad Barbory Haplové, která skvěle pracuje s břitkým humorem textu. Otevřený závěr hry nadnese otázky s katarzním důvtipem a naznačí, že schopnost spolusdílet s druhým člověkem chvíle ticha může mnohdy přinést více odpovědí než hromada slov nekonstruktivních dialogů.