Dech

--- Povzdech synovské duše --- (více v článku na blogu)

55%. Autor M. Samec se inspiroval několika zdroji, které spojil do zvláštně neuchopitelného textu, v jehož středu je Josef, resp. zmatený tok jeho myšlenek ve složité situaci. Většina inscenace je situována do tmy, což přináší ozvláštnění i úskalí. Propracovaný zvukový design ve spojení s podmanivým hlasem J. Hájka přinášejí silné momenty. Diskutabilnější je řešení, kdy B. Milotová představuje tři ženské postavy; herečce se pouhým hlasem vždy nedaří role odlišit, což může někoho mást, jiného naopak lákat v posílení pocitu Josefovy zmatenosti. Experiment potenciál látky a možnosti zvuku využil jen částečně, své příznivce si však možná najde.

Inscenace Dech částečně posouvá (a v jistém ohledu vlastně i pokouší) hranice divadla směrem k těm rozhlasovým či audioknižním. Divák je tu do značné míry odkázán na vnímání pouze prostřednictvím sluchu, spolusdílení tmy s ostatními v hledišti pak vjem o další dimenzi zpestřuje, ale současně i klade nezvyklé nároky na adekvátní možnost soustředění se. Cesta neuspořádanými myšlenkami ústřední postavy Josefa, které se především dotýkají jeho komplikovaného vztahu s matkou, ve své spletitosti zvládne obsáhnout víc témat. A Jan Hájek opětovně dokazuje, že pro role "životních outsiderů" má unikátní patent s darem podmanivě vás vtáhnout do příběhu.