Možná že odcházíme

Ano, hutná atmosféra, deprese, bolest... Mám však dojem, že inscenace míří na víc než na pocit, zároveň se jí to ale u mě nepodařilo.

Jako celek je to moc pěkná polemika o životních cestách. Dobře se zde ukazuje, že není nijak těžké z nějaké takové dobře prošlápnuté cesty sejít do neznámých končin a pak se jen horko těžko hledá další směr. Ještě k tomu je na to mnohdy docela málo času. Myšlenková kostra tedy není vůbec špatná a dává rozhodně hodně prostoru k zamyšlení. Nicméně jednotlivé scénky mi přišly poněkud nevyvážené, samotný text je pak místy náročnější na porozumění a ne vždy se podaří složit si z jednotlivých obrazů dohromady všechny souvislosti. Zahrané však dobře, zejména výkon D. Punčocháře stojí za vyzdvihnutí.

Inscenace mě oslovila především „hutnou“ atmosférou, na jejíž vykreslení kladl režisér velký důraz. Zejména pak scény vystihující ostravský kolorit patřily k tomu nejlepšímu, co novinka ŠD nabízí. Nejde o klasický příběh, inscenace vznikla na základě mnohých Balabánových textů. M. Františák se svojí adaptací spíš snaží emotivně přiblížit různé osudy obyčejných lidí, kteří si častokrát nedokáží poradit sami se sebou, čímž postupně padají do pekel nicoty. Herecky v rozličných rolích přesvědčili K. Cibulková a D. Punčochář. Ze vztahu otec a syn mohli F. a J. Čapkovi vytěžit přece jen trochu víc.

Kolikrát už divadlo ukazovalo stavy deprese a bolesti, a dál už nic. Tato inscenace je pokračovatelem, ale zaujme specifičností sociálně poníženého prostředí a jazykem. Vypoví o tom světě alespoň hodně a bez příkras. Povídková část „Možná že odcházíme“ je inscenována poutavě, s jízlivým vtipem i poukazem na vteřiny, kdy se aktérům obrací svět do ještě většího hořka. Pak se bohužel promění i styl inscenace, která se v závěru ještě chce zastavit u románu „Zeptej se táty“. Nejvíce živoucí tak jsou figurky ztvárněné Davidem Punčochářem a Klárou Cibulkovou, otec a syn Čapkové nemají vděčný úkol.