Recenze

Kontroverzní osobnost protektorátního prezidenta Emila Háchy nebývá právě častým objektem zájmu divadelníků. V roce 2020 uplynulo 75 let od Háchovy smrti a v Divadle D21 se dramaturg Tomáš Jarkovský a režisér Jakub Vašíček rozhodli podívat se na tohoto právníka a politika z hlediska dnešní perspektivy. Byly k němu dějiny spravedlivé? Selhal, nebo jsou jeho prohřešky zveličovány?

Předem je třeba říct, že se jedná o angažované divadlo. Inscenace je Háchovi nakloněna, tvůrci nijak neskrývají, že s tímto člověkem sympatizují. Pokud má divák s tímto přístupem problém, měl by se Emilovi vyhnout. Byla by to ovšem škoda, protože po divadelní stránce se jedná o velmi zdařilý kus. Šťastný byl především nápad zarámovat hru klaunskou dvojicí Voskovce a Wericha v podání Ivany Machalové a Hany Mathauserové. Po vzoru forbín slavných zakladatelů Osvobozeného divadla je odvyprávěn stěžejní úsek Háchova života – od jeho výběru prezidentem druhé republiky až po smrt v pankrácké věznici. Samotného prezidenta (ale i další postavy) citlivě ztvárnil Petr Reif.

S lehkostí se tu hovoří o zlých časech a složitých rozhodnutích. Inscenaci neschází hravost, patrné je to třeba u scény, kde se Hácha pokouší vyjednat propuštění vysokoškolských studentů, kteří byli zatčeni v roce 1939, výměnou za pronesení projevu k Hitlerovým narozeninám. Důležitou složkou Emila je také hudba, klavírní doprovod zajišťuje Daniel Čámský. Živá hudba zdařile dotváří dobovou atmosféru, předělávky některých písní z repertoáru Osvobozeného divadla (Svět patří nám, Nebe na zemi, Babička Mary a další) zase vtipně posouvají děj. Slavná scéna V+W, při které hledají konec lana (k vidění je ve filmu Pudr a benzín), dostává znepokojivou pointu, když na konci lana naleznou oprátku.

Tvůrci se snaží vžít do pocitů protektorátního prezidenta, zjistit, jaké měl možnosti, lidsky pochopit jeho chování v době války i příčiny jeho fyzického úpadku. Dokáží vyhmátnout i zajímavá fakta, jako třeba, že je mnoho veřejných prostranství pojmenovaných po Masarykovi, Benešovi, Svobodovi či dokonce Zápotockém, ale jméno Háchy nenajdeme u žádné ulice nebo náměstí. Vašíček s Jarkovským se ovšem dokázali vyhnout didaktičnosti, takže Emil nepůsobí jako hodina dějepisu. Ovšem pro střední školy by tato inscenace byla vhodným doplňkem výuky, dívá se na dějiny 20. století trochu jinak, než je obvyklé.

Na konci se tvůrci pokoušejí dát Háchův život do kontextu pozdějších událostí. Zmiňují třeba i kritiku ze strany současného prezidenta Miloše Zemana. Divák si tak může uvědomit velkou míru pokrytectví, která je ve vztahu k Háchovi často přítomná – zatímco Hácha kooperoval s uchvatitelem české země pod nepředstavitelným vnějším tlakem, Zeman je vůči diktátorům servilní, i když pod okny Pražského hradu nepochodují cizí vojska.

Obvinit Háchu z kolaborace je jednoduché. Jenže jednoduchá řešení často nebývají ta správná, na což tahle svižná devadesátiminutová inscenace poukazuje.