Recenze

Idealista ztracený v moderním světě i sám v sobě
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 18.12.2010, Helena Michková
foto: Pavel Nesvadba
foto: foto: foto:
Když v roce 2003 vznikl Buranteatr, soubor právě začínajících talentovaných divadelníků s jasnou představou o kvalitním současném divadle, jen málokdo se odvažoval předpovídat mu takový divácký zájem, nadšené odborné kritiky a věhlas, k jakým se „Burani“ během let vypracovali. Po odvážných začátcích v Olomouci a následných několika sezonách v Brně, ovšem bez vlastní scény, prožil Buranteatr doslova zázračná dvě léta pod křídly majitele knihkupectví Dobrovský v samém srdci moravské metropole. Ve vlastním prostoru s dostatečným zázemím a možnostmi tvorby už podstatně méně zatížené základními existenčními problémy se divadlo trpělivou snahou, pracovitostí a neustálým uměleckým rozvíjením sebe sama postupně dostalo do pozice nejen v Brně všeobecně uznávaného a obdivovaného souboru.

Pak se začal psát rok 2010. Jedna z nepříjemných divadelních pověr praví, že každý divadelní soubor má životnost přibližně sedm let. A Buranteatr právě po sedmi letech existence kromě obtíží osobního rázu tvrdě zasáhla zpráva, že doposud pronajímaný divadelní sál v prostorách knihkupectví Dobrovský budou muset do konce sezony opustit.

Měsíce nejistot, které skončily v září 2010, prověřily profesionalitu souboru ve všech směrech. Když „Burani“ zahajovali novou sezonu – domovem se jim tentokrát (doufejme už napořád) stal prostor bývalého G-studia na Kounicově ulici, nyní tak řečený Stadec, nacházející se jen pár minut od původní adresy – bylo jasné, že se před divadlem otevírá další neznámá etapa. Nemůže být řeč o tom, že by interní starosti souboru jakkoliv výrazněji zasáhly diváky. Ještě v červnu se v bývalém hracím prostoru konala premiéra inscenace Venkov, vpravdě „buransky“ komorně sevřeného scénického tvaru, a všechny inscenace na repertoáru byly přeneseny na Stadec, kde jim variabilnější sál prospívá. Po zprvu váhavých začátcích v novém domově zažívá nyní Buranteatr nebývalý divácký zájem, kterému jde větší hlediště Stadecu vstříc.

A přece došlo k proměnám, které však – i když mohou být bolestné – nejspíš protentokrát zachránily budoucnost souboru jako takového. Některá jména se ze seznamu členů souboru přemístila do seznamu hostů, zatímco jiná jména na seznam členů a spolupracovníků naopak přibyla. A především se Buranteatr rozhodl zkusit znovu vyjít neprošlapanou stezkou. Vyzkoušet některé nové inscenační postupy včetně většího důrazu na improvizaci a upravit celkové koncepční směřování divadla, to jsou úkoly, které si před sebe „Burani“ během léta postavili. Prvním výsledkem je jejich nový počin s premiérou 18. prosince 2010, který už svým názvem napovídá, že to „Burani“ s vlastní proměnou myslí vážně – Misantrop podle Molièra.

Původní hra francouzského mistra klasicistní komedie by dnes asi srdce ani mysl mladého diváka příliš nezasáhla. A přesto ukrývá nejen silně aktuální témata, týkající se nejrůznějších mezilidských vztahů, ale také charaktery až překvapivě blízké dnešní době a nám samotným. Aktualizování klasických textů často působí více škody než užitku, především aktualizuje-li se pouze vnější forma, ale nikoliv obsah. To ale v žádném případě neplatí o práci dramaturga Jana Šotkovského (dramaturguje také v Městském divadle Brno) a režiséra Zetela, kteří právě Misantropa přemístili do současných reálií. Diváka znalého Molièrovy předlohy jistě potěší překvapivě veliká vnitřní shoda ve všem, co se děje v jednotlivých obrazech, a zároveň jako by moderní verze odhalovala současnému člověku z podstaty příběhu a jednotlivých jeho postav více, než kolik bychom byli schopni sami vyčíst v originálním textu. Vše je nám bližší, pochopitelnější, ale v žádném případě na úkor přílišného zjednodušování nebo zobecňování původní hry (dokonce spíš Molière dnes už vyznívá v porovnání s verzí „Buranů“ jaksi plytce a povrchně).

Zajímavostí je způsob vzniku scénáře. Podle přesných pokynů a vysvětlování režiséra a dramaturga tvořili text sami herci svým improvizovaným rozehráváním jednotlivých situací. Z takto spontánně vzniklého textu byly postupně fixovány nejzdařilejší verze, které tak díky mimořádnému postupu skvěle sedí hercům na tělo a vypovídají o nich samotných víc než scénář, který by byl napsán obvyklým způsobem.

Team-buildingová akce na horské chatě, jejíž účastníci se vzhledem k neustávající oblevě baví hloupými společenskými hrami, ale ještě více vzájemným sledováním a hodnocením, mohla zprvu budit nedůvěru právě v souvislosti s možností příliš násilného aktualizování a propagování současnosti. Ve skutečnosti se ale všechny moderní prvky jako team-building, horská chata, norský šéf firmy i přiznaná přítomnost mobilů a internetu staly přirozeně fungujícím pozadím pro přesně a hluboce postihnutá mezilidská dramata.

Komedie Misantrop v pojetí Buranteatru rozhodně nepřináší bezstarostný smích, ale spíš smích sarkastický, smích nad absurditami života a nad směšností nás samých. V publiku se v jednu chvíli ozývají salvy smíchu, aby je vzápětí vystřídalo soustředěné hrobové ticho. Zlo jako by v komedii sice bylo po zásluze potrestáno, ale dobro, pokud jej zde vůbec můžeme hledat, nenachází v závěru spravedlivé štěstí. Nečekejte ani úlevu, ani veselí, vždyť „Burani“ zůstávají ve své misantropovské variaci nebezpečně blízko životu. A v něm náhlá rozuzlení obvykle nekončí všeobecným smírem, ačkoliv nutí k novým myšlenkám a směřují zúčastněné k novým cílům.

Jestliže je „misantrop“ Alcest tradičně chápán jako odsouzeníhodný bručoun, nesympatický svým negativním přístupem k okolí, v rámci „buranské“ koncepce a v pojetí vždy technicky bezchybného Michala Isteníka v něm nalézáme zcela nové rysy. Jeho přehnaná a navíc jednooká zásadovost se sice jeví legrační, ale zároveň odhaluje nesmyslnost a bezpáteřnost jevů, proti kterým míří. Navíc, je-li Alcestovou hlavní slabinou opravdu láska (jak sám tvrdí), byť zaměřená na špatný cíl, stává se Alcest postavou sympatickou, i když notně komplikovanou. Smějeme se jeho naivitě, sobectví a bezohlednému idealismu, ale nikdy samotnému „misantropismu“, protože u „Buranů“ má Alcest k pohrdání všemi kolem sebe plné právo. „Buranský“ Alcest chybuje stejně jako každý z diváků, stejně jako každý z diváků vidí svoje omyly až tehdy, kdy je pozdě, a ve vrcholných chvílích příběhu trpí tak, že jeho předchozí hrubost je rázem zapomenuta.

Isteník tentokrát po většinu času udržuje civilní herecký projev. Jeho Alcest se snaží stát v pozadí, o to více ale vše prožívá ve svém nitru. K vyhrocení situací, k emočním výbuchům jej provokují ostatní, Alcestovo nutkání vše upřímně vypovědět, případně i vykřičet je totiž po první výzvě už nezadržitelné. I když tento Misantrop neobsáhne tak náročnou emoční křivku a nezasáhnou ho tak podstatné životní otázky jako některé jiné Isteníkovy postavy v Buranteatru (Katurian v Panu Polštáři, Tom Wingfield ve Skleněném zvěřinci aj.), prochází Alcest náhlou a násilnou proměnou vidění světa. To se v Isteníkově podání ukazuje být téměř stejně zásadní pro další život postavy jako mnohem „větší“ problémy postav v dramatech tragičtějších. Však také kdyby tomu tak nebylo, těžko by nás mohla klasicistní komedie, jakkoliv dobře napsaná, výrazněji zasáhnout.

Herecký projev dalších postav je místy úmyslně přehnaný, neboť ve skupině zaměstnanců firmy převládá přetvářka, falešná přátelství a směšná snaha všech působit nejspokojeněji a nejnadšeněji z každé nové aktivity, kterou vymyslí norský šéf. Přestože se kolektiv navenek snaží působit jednotně, odlišné charaktery vyplouvají brzy na povrch.

Největší ženská role Celimeny připadla Kamile Zetelové. Také přítomnost této postavy na jevišti vyvolává spíš napětí než smích a asi právě proto patří k charakterům vedle Alcesta nejrealističtějším. Její skutečná povaha a skutky zůstávají dlouho tajemstvím. Nebýt Celimeniny částečné záhadnosti, která se díky hereččině příjemně střízlivému projevu přenáší i na diváky, zdál by se i Alcest pouhým směšným vzteklounem. Naštěstí však zvolili „Burani“ dramatičtější koncept, jak už víme z předešlých řádků.

Filint, Alcestův nejlepší přítel, v podání Jaroslava Matějky vtipnými střihy střídá prospěchářskou úlisnost s realistickým viděním zkaženosti všech přítomných. Zdánlivě jediná spravedlivá Arsinoe je přinucena čelit vlastní zvrácené povaze teprve ve chvíli, kdy očekává vítězství a obdiv. Kateřina Dostalová navíc skvěle vystihuje charakter na první pohled pohodové, přátelské dívky, která se stává tím nebezpečnější, čím blíž je k vysněné sobecké odplatě. Naivní Elianta s dětinskými představami o světě patří spíše ke komickým figurám, přesto dokáže její představitelka Petra Kocmanová vyvolat v divácích pro svou postavu pochopení a možná i lítost. V malých rolích typicky „čecháčkovských“ hlupáků, kteří jsou samozřejmě přesvědčeni o vlastní dokonalosti, se představují Václav Hanzl (na premiéře, alternuje jej Pavel Novák) a Martin Tlapák. Ryze zábavná dvojice využívá vymezený prostor na maximum.

Tým Buranteatru doplňuje ještě Dano Junas, hostující v roli Oronta, norského šéfa firmy, jenž je obyčejným nadutým, sebestředným, omezeným člověkem, zvyklým přijímat pouze chválu. Nejen díky fantastickému pseudo-norskému kytarovému hitu, ale i na základě soustředěného, jednotného a přesného hereckého projevu Junas mezi „Burany“ skvěle zapadá.

Ač to v Buranteatru není příliš obvyklé, za zmínku tentokrát stojí také vtipná pseudo-norská hudba, jejímž autorem je Dano Junas, a nápaditá scéna Zuzany Přidalové, vytvořená pomocí poloprůsvitných zrcadel. Nejenže v nich lze v souvislosti s tématy hry nalézt různou symboliku, mají také velmi praktický význam. Jeden druh svícení vytváří zrcadlovou plochu, odráží obličeje z hlediště i herce na scéně a zmenšuje hrací prostor na úzký pás vepředu, zatímco jiný druh svícení dovoluje divákům vidět plochu za zrcadly, kde se odehrávají společenské akce (nachází se tam hlavní místnost chaty), a především můžeme paralelně sledovat dění v obou prostorech.

Tragické příběhy jsou u „Buranů“ vždy plné vtipu, komedie Misantrop naopak přináší množství tragických témat. Smích a pláč znovu stojí bok po boku jako dva nerozluční protihráči a svou semknutostí ponoukají mozek k tvorbě překvapivých myšlenek. Ano, Buranteatr vykročil novým směrem. Naštěstí ale ani v dosud neprobádaném terénu nepřestává být sám sebou, neztrácí nic ze svých předností ani zásad.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.