Recenze

Pohár trpělivosti přetekl, Nora odchází
vydáno: 6.5.2013, psáno z představení: 29.4.2013, Lukáš Dubský
foto: Tomáš Lohin
foto: foto: foto: foto:
S inscenacemi her norského dramatika Henrika Ibsena česká divadla v poslední době nešetří. Jen zhruba za poslední půlrok měly na českých scénách premiéru čtyři inscenace, z nichž dvě se zaměřují na méně známé Ibsenovy hry (Rebeka v Divadle na Vinohradech a Eyolfek v Dlouhé). Hned dvakrát bylo premiérováno jedno z nejslavnějších spisovatelových dramat – Nora alias Domeček pro panenky. Kromě Slováckého divadla Uherské Hradiště se ji rozhodlo uvést také malé pražské Divadlo D21, které původně začínalo s repertoárem her pro děti. Postupem času se ovšem jalo prozkoumávat i vody klasického dramatu a nabízí tak vcelku zajímavý repertoár skládající se z děl slavných autorů (kromě Ibsena také Karel Čapek či George Orwell).

Nora má oproti některým jiným Ibsenovým hrám jednu velkou nevýhodu. Ve své době hodně stála na pointě. Odchod Nory od manžela Torvalda byl na konci minulého století něčím skandálním a hra tak vyvolala poprask a rozproudila veřejnou diskusi. Co ovšem s takovou pointou dnes? Podíváme-li se na statistiky rozvodovosti, nemá cenu si nalhávat, že by Nořin odchod od manžela a dětí působil jakkoliv nepatřičně.

Ibsenův text ovšem není jednostrunný a lze v něm vyhmátnout motivy aktuální i pro dnešní dobu. Je to především podléhání zažitým konvencím. Nora je spořádaná manželka, jakou si ku obrazu svému stvořil její manžel Torvald Helmer. Dělá vše, co se sluší a patří, ale zapomíná žít vlastní život. Hořké prohlédnutí na konci hry nepřichází zničehonic, je to jen ona pověstná poslední kapka, po které pohár přetekl a Nora se musí vydat na cestu, ze které už není návratu.

Režisérce Tereze Karpianus se navíc podařilo do inscenace dostat i další téma současnosti – rozmařilé hospodaření s penězi a s tím spojené dluhy, což jsou věci, které Torvald manželce často vyčítá. Komorní prostor Divadla D21 se změnil v obývací pokoj Helmerových. Vyveden je v bílé barvě s minimálním mobiliářem, scéně později vévodí rovněž bílý vánoční stromeček. Postavy jsou oděny do nevýrazných černobílých barev, aby v druhé polovině vynikla scéna, ve které Nora tančí tarantellu oblečená do sytě rudých šatů. Pozornost si zaslouží také využití drobných rekvizit, jako jsou vánoční dárky, které Nora nakoupila dětem a se kterými si postavy bezděky pohrávají.

Herecky je inscenace bohužel poněkud nevyrovnaná, herci se pohybují na pomezí mezi expresivním a civilním herectvím. Stela Chmelová zvládla bez problémů přechod z dětsky naivní a se vším smířené manželky k rozhodné ženě. Lukáš Šolc v úloze Torvalda Helmera ji naneštěstí není vyrovnaným partnerem, svou roli zvláštně podehrává a Torvaldovi tak chybí jakékoliv charisma. Jeho postava se stává uvěřitelnou paradoxně až v okamžiku, kdy Torvald zjistí, že si Nora za jeho zády půjčila peníze a ve vypjaté scéně se projevuje jako tyran, který ji zakazuje vychovávat děti.

Patrně nejzajímavjší herecký výkon ovšem předvádí Petr Pochop v roli Nilse Krogstada. V přesném a nekolísajícím Pochopově podání je zatrpklý Krogstad obrazem onoho nenápadného, plíživého zla. Jiří Panzner ztvárňuje doktora Ranka zpočátku snad až v příliš velké nadsázce. Nakonec je ale právě on zdrojem jedné z nejsilnějších scén inscenace, ve které Rank odchází zemřít do svého bytu s písní Michala Tučného Tam u nebeských bran.

Nora sice není žádným prubířským kamenem v inscenování Ibsena na českých scénách, ovšem dobře ukazuje, že i s minimálními prostředky se dá v Praze dělat divadlo na slušné úrovni.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.