Recenze

Choreografka Kateřina Stupnická, která loni získala za Da Capo Cenu Sazky (objev v tanci), letos uvedla svou celovečerní choreografii Sunyata. V programu – manifestu představení – uvádí: „(...) se mění v prázdnotu, není o čem mluvit, není co pochopit. Přiblíží se ticho, i sny ztratí svou živost. Tady jste za emocemi. Prázdnota, kterou pociťujete, nemusí být vaše, rozhodně ne vaše osobní. Je to prostě vakuum života.“ Pokud dosažení tohoto bylo autorčiným záměrem, tak byla téměř zcela úspěšná.

Jeviště je od hlediště odděleno průhlednou fólií a už zde vzniká první problém. Pokud takto doslova fyzicky izolujeme diváka, ztížíme mu možnost ponořit se do díla. Ocitá se tak na druhé straně pomyslné obrazovky a s předváděným ho nic nespojuje – pozoruje ho z dálky. Na horizontu je napnuta velká zlatavá plachta, kostým tanečníků připomíná východní mnichy: oranžové volné kalhoty, u dívek přiléhavý vršek.

Sunyatu (pojem z mahájánské větve buddhismu, který by se zjednodušeně dal přeložit jako „prázdnota“) bychom mohli označit za určitý typ meditace. Podtitul představení zní „plodná prázdnota“. Meditativní prázdnota za plentou jistě byla, ale zda se jednalo o její plodný typ, je otázka. Obávám se, že sunyata daná divákovi byla příliš velká – utopil se v ní, ztratil.

Nejzajímavější je úplný počátek, kdy se ze tmy postupně vynořují neznatelné amorfní tvary, které následně začnou pulzovat. Dále choreografie pracuje sice precizně, ale na velmi malém prostoru. Opakovaně se vrací stejné variace. I když pomalé a minimální pohyby jsou místy prozářeny energetičtějšími výboji a třeba i simultánně dány do kontrastu, neudrží diváckou pozornost po celou dobu představení. Dostavuje se proklamovaná prázdnota, kdy se pozorovatelé stahují do svého světa a přemýšlejí o zcela jiných věcech, než o těch odehrávajících se na jevišti. Aby k tomuto nedocházelo, je nutné se silou vůle držet nabízených vjemů.

Všichni čtyři tanečníci (nutno říci technicky výborně vybaveni) jsou v „prázdnotě“ ztraceni sami za sebe, snad až sami v sobě. Pouze minimálně reagují jeden na druhého. Možná kdyby se k sobě více vztahovali, dosáhla by inscenace také na diváky. Poměr tří dívek (Tereza Lenerová, Kateřina Stupecká, Jana Vrána) na jednoho muže (Petr Opavský) by jistě nabídl určitý potenciál. Otázkou také zůstává, nakolik mohla autorka, když sama tančí, správně korigovat konečný tvar. Zdá se, že by pohled z odstupu mohl být k užitku.

Na druhou stranu je třeba říci, že hutná, pevně vnitřně soustředěná atmosféra je v představení přítomna celou dobu. Jen se nikdy nezavlní, nezatřepe, zůstává bezvětrně jednolitá. Ale je tu, a kdo chce, může ji alespoň z dálky pozorovat. Pozorovat přes spuštěnou, průhlednou oponu. To až za ní se vizuálně působivé scénické obrazy odehrávají. Daleko od nás. Ani tato vzdálenost jim na jisté působivosti neubírá, jen nám je vzdaluje.