Rozhovor

Snění Gabriely Vránové aneb o divadle, životě a o létání
[vydáno: 26.9.2006, Miroslav Král]
Neurotická, nevyrovnaná učitelka, prožívající osobní tragédii – nenaplněné manželství, profesní ambice i životní sny; krásná citlivá žena, bolestně zraněná v nejhlubším nitru; velká tragická postava, která vzbuzuje odpor i lítost. Taková je učitelka Hedvika Hajská z Rážova a Zinnerové seriálu My všichni školou povinní, nejpopulárnější role, s níž především (někdy jen s ní) má trochu nespravedlivě většina diváků spjatu Gabrielu Vránovou. A přitom tato velká česká herečka má na svém kontě spoustu dalších rolí, mnohdy výraznějších. Vzpomeňme např. na její roztomilou i osudovou Konstanci – Paminu v Kašlíkově filmu Requiem za Kouzelnou flétnu, šibalskou Zuzanu v Novákově a Erbenově detektivce Poklad byzantského kupce či na hluboce lidskou Správcovou ve Filipově televizní adaptaci Boučkovy divadelní hry Noc pastýřů. Gabriela Vránová je ale především divadelní herečkou, která byla řadu let první dámou Vinohradského divadla. Věnovala tomuto divadlu svá nejlepší léta, odvedla zde své nejlepší výkony, ať se jednalo o role velké či o „pouhou“ službu divadlu v rolích menších a epizodních (těch bylo ale pomálu). Dala svému divadlu maximum, ale ono se k ní zachovalo mírně řečeno macešsky. Před dvěma lety jí v Divadle na Vinohradech nebyla prodloužena smlouva a byla ubezpečena, že zůstává nadále členkou divadla, jen nebude brát gáži, ale bude placena na smlouvu o dílo. Od té doby však roli zatím nedostala. Vzala to, jak je jejím zvykem, s elegancí, s grácií, bez zatrpklosti, jako úradek osudu, ale osobně si myslím, že se jí stala velká křivda, která bolí. Je to škoda pro divadlo a především pro jeho diváky. Paní Vránová ale pracuje pilně dál: vedle výuky herectví interpretuje poezii, jezdí po besedách, hraje v agenturních inscenacích, dokončuje svou další knihu…

Osobně mám ke Gabriele (nebo jak je přáteli hezky oslovována – Gábi) Vránové velmi úzký vztah. Miloval jsem ji vždy jako televizní a filmovou herečku a i má první návštěva Vinohradského divadla je spojena s jejím výkonem. Mým prvním diváckým zážitkem ve Vinohradském divadle bylo představení Novákovy inscenace hry J. Iwaszkiewicze Léto v Nohantu, kde Gabriela Vránová nezapomenutelným způsobem hrála Chopinovu žačku Rozierku, půvabnou a rozkošnou intrikánku-koketku. Tehdy jsem si ji zamiloval i jako herečku divadelní, která je na jevišti především dokonalou Ženou a Dámou. Taková je i v osobním životě: vždy elegantní (klobouk a šál jsou nezbytností její garderoby a také je umí s přehledem nosit), vzdělaná, mírně zasněná, poetická…. Gabriela Vránová mi voní dráždivou a sladkou vůní první republiky, kdy krása byla Krásou, žena Ženou, kdy platilo dané slovo... Možná, že si vše idealizuji, že sním, ale Gabriela Vránová je tak trochu „utkaná ze snů“.

Začnu obecnou otázkou: Čím je vám divadlo?

Podstatnou součástí mého života. Kdysi jsem to nazvala „sladkým i hořkým trápením“.

Je pro herce nutná oddanost divadlu? Znám dva extrémní názory na divadlo: podle jednoho je pro divadlo nutná posedlost; podle druhého je divadlo povolání jako každé jiné a ten, kdo chce poslání, by měl jít k poště. Kde jste stála na počátku kariéry a kde stojíte dnes?
Nedáváte jednoduché otázky, to se mi líbí. Uvádíte dva extrémní názory: mezi těmito dvěma póly je spousta prostoru. Záleží na tom, v jakém období ta otázka herce zastihne – myslím věkově i profesně. V podstatě je to nesdělitelné – to nadšení, ten zápal, ta radost z hraní, z toho, že JSEM na jevišti... Samozřejmě, že je to také povolání, a věřte, že někdy hodně tvrdé, když musíte denně hrát třeba totéž, ale přijde okamžik, kdy vás osvítí Bůh – „cosi“ – a to je pak nádhera. Poslání? Ne, na poště jsem nikdy nebyla.

Čím důležitým pro profesní život vás vybavila JAMU a na co jste si musela přijít sama praxí? Byl pro vás bolestný přechod ze školních škamen do života, kde nelze žít – potažmo pracovat – nanečisto?
JAMU byla za mých časů a je stále školou syntetického herectví. Měli jsme vynikající pedagogy, např. pro hereckou tvorbu tři naprosto odlišné osobnosti: Aleše Podhorského, Antonína Kurše, Libora Plevu. Pohybovou výchovu a tanec učily osobnosti evropského formátu Jiřina Ryšánková a Maruška Mrázková, s Maruškou dodnes na dálku komunikujeme.
Bolestivého v tomto smyslu nebylo nic. Bude to pro vás asi překvapením, ale my jsme na JAMU nanečisto nepracovali, už od prvního ročníku díky tomu, že jsme museli zaplnit provoz Divadelního studia Marta. Žádný bolestivý přechod se tedy nekonal. Bolestivý byl život kolem mě, kolem nás, podle toho, jak to kdo vnímal...

Po absolutoriu JAMU jste byla dva roky v angažmá v Ostravě, v tehdejším Státním divadle. Jaký to byl pro vás čas? Vzpomenete i dnes na Ostravu a na tehdejší kolegy? Jak toto angažmá ovlivnilo váš další profesní život?
Nádhera! První angažmá! Vybrala jsem si je! Nechci se vytahovat, ale nabídek bylo mnoho. Byla to doba, kdy ředitelé divadel, režiséři opravdu jezdili na absolventská představení a nabízeli!!!
Ostrava!!! Bílé kostýmky a kloboučky, bílé lodičky, které dělaly stopy v ostravském chodníkovém prášku – tenkrát tam ještě byl. Obdiv a úcta k prvním profesionálním kolegům – Jiřinka Froňková, Miroslav Holub, Táňa Hodanová – legenda ostravského divadla a moje Bernarda, laskavý pan Benoni, pánové Albín, Haukvic, dámy Letenská, Veselá, Kratochvílová, Vlasáková, v operetě pak pánové Karel Šíp či Josef Kobr, v opeře pánové Průcha, Mlčák a další a další... co jméno, to vzpomínka. Ostrava ale také znamenala doživotní přátelství s manželi Františkem Šecem a Zorkou Rozsypalovou, s tou jsem se nedávno viděla na Staré Turé. František tam byl s námi také, i když se nedožil vydání svého divadelního románu Sezóna. A také nesmím zapomenout na režiséry Kovala, Janíka, Horanského. S posledně jmenovaným jsem si přála pracovat i v Praze či jinde, ale nepovedlo se. Vlastně ano, chachá, v Památníku národního písemnictví jsme společně nedávno vystupovali coby partneři!!!


Z Ostravy jste v roce 1962 byla Lubošem Pistoriem angažována do Vinohradského divadla. Jaké to pro vás bylo, vstoupit do jednoho z nejprestižnějších českých divadel? Jak jste prožívala své první vystoupení na ona „posvěcená prkna“?
Velice uctivě, pokorně, s láskou, dychtivě, nevím ještě jak. Bylo mi 21 let, za sebou jsem toho měla naštěstí hodně, ale přesto mi dalo zpočátku velkou práci tykat takovým osobnostem, jako byly Tonička Hegerlíková, Vlasta Chramostová či Nina Popelíková. Byla to pro mne velká pocta, když mi tykání nabídly.

Vzpomenete si, kdy jste byla ve Vinohradském divadle poprvé jako divák?
Se zájezdem JAMU na Cyranovi z Bergeracu s Vladimírem Šmeralem a Vlastou Chramostovou.

Na Vinohradech jste pracovala s řadou významných divadelních režisérů, mj. F. Štěpánek, J. Dudek, L. Pistorius, J. Dalík, J. Pleskot, J. Kačer. Mohla byste se prosím pokusit pojmenovat vlastnosti, které je spojovaly, a zároveň akcentovat jejich specifika? Kteří byli vašemu srdci nejbližší?
To je pro mě velmi těžká otázka! Nikdy mým mužem nebo partnerem nebyl nikdo, kdo by měl v našem divadle rozhodující slovo, s nikým jsem nebyla spřízněna. Neříkám to nijak hořce, zlomyslně, říkám to hrdě!!! Luboš Pistorius mě sice na Vinohrady angažoval, ale později jsem se dozvěděla, že jsem byla pozvána k hostování „na zkoušku“ na doporučení Vlasty Chramostové, která mě viděla v Ostravě jako Mančinku v Dalskabátech (hostovala v této inscenaci coby Plajznerka). Režisér Pistorius mě obsadil v Gorkého Letních hostech do role Soni, do Maryšky v Synkopách pro trumpetu avantgardního sovětského autora M. Šatrova. V této inscenaci tehdy se mnou hrál i Láďa Pucholt, věděla jsem, že zůstane venku, dnes to mohu říct. Nikdy také nezapomenu na spolupráci s Pistoriem při studiu Goethova Fausta, bylo to krátce po narození Ondry a já hrála Markétku – všichni mi říkali, jak mi to HRAJE. Další úžasná spolupráce s L. Pistoriem na Pavlíčkově dramatizaci Babelova textu Nanebevstoupení Sašky Krista a následně nádherná Machoninova recenze. Pak byl Pistorius dlouho jinde, „vyměnili se“ s režisérem Dalíkem. Po Pistoriově návratu po sametové revoluci jsem s ním pracovala už jen na Kouhoutově Ubohém vrahovi, moc jsme si spolu rozuměli především „ke stáru“. Ale nechtějte, abych vyprávěla všechno, nechte mi něco pro mou novou knížku.
František Štěpánek byl můj „osobní režisér“, slyšeli jsme na sebe. Byla jsem také jeho slavnou Maryšou. Tenkrát se mnoho lidí divilo, že právě já a Maryša. On mi ale věřil a obsadil mě, do smrti mu budu vděčná. Vinohradská Maryša je bohužel jen na zvukových záznamech, ale dovedete si představit, co to pro mě bylo, když mi na jaře tohoto roku říká paní v Teplicích na besedě: „Nezapomenu na vaši Maryšu!“
Jiří Dalík mě obsadil do Ibsenovy Nory. Dlouho jsme si nemohli porozumět, chtěla jsem hrát Noru jinak, jednou na zkoušce jsem se rozbrečela a zařvala na něj, za což se mu dodatečně omlouvám, pak se ale něco zlomilo a najedou „to šlo“. Za Noru jsem dokonce dostala Průchovu cenu. S J. Dalíkem jsme se ovšem sblížili až později prostřednictvím jeho vzácné ženy Evičky Kavanové, zajímavé autorky a dramaturgyně.
Režisér Jaroslav Dudek? Jednou mi řekl: On mi vás Míka nechce půjčit (Míka byl náš ředitel). Hrála jsem u něj Blanku Kastilskou v Králi Janovi, vyzdvihoval mě před celým souborem, gratuloval mi vřele k Maryše, pak jsem byla jeho Růženkou v Měsíci nad řekou a po letech mi v rekvizitárně řekl po premiéře inscenace Kohoutova Krále Colase, kde jsem hrála malou roli Kuchařky, „Děkuji vám, Gábi“, já na to „Není zač“ a on „Vždyť vy víte, že je!“ Román!
Jaromír Pleskot na Vinohradech hostoval, stejně jako Honzík Kačer, k tomu bych měla určitě blízko, kdybychom spolupracovali vícekrát! Pak ještě režisér Smoček, bezvadná spolupráce, ale bohužel pozdě! Vynechali jsme Jana Strejčka, to bylo také pozdě – ne pro mě, pro něj. Nezmínila jsem se ještě o Evaldu Schormovi, potkala jsem se s ním před koncem jeho kariéry a vlastně i života. Začal se mnou zkoušet monodrama A. Weskera Annie Wobblerová. Byl smutný, unavený, ale ke mně obdivný. Jednou po strašné zkoušce u nás na Vinohradech za mnou přišel do starého klubu, kde jsem na něj čekala, a povídá „Gábi, pojďme si tykat“ – další jedinečné setkání...

Vinohradské divadlo – to byla ohromná plejáda hereckých hvězd. Jaké bylo stát vedle nich na jednom jevišti, hrát s nimi? Které partnerství pro vás bylo svým způsobem osudové?
Báječné! Radek Brzobohatý jako můj Francek v Maryše, Jiří Vala mj. v Milionovém Marcovi, kde jsem hrála Princeznu Kukačin, Viktor Preiss v Turgeněvově Měsíci na vsi, Petr Kostka v Podzimní zahradě... Svatopluk Skopal – bezva kolega i kamarád... A Osudové? To bylo jinde.

Jaké místo měla a má v životě herce pokora? Často se mi totiž zdá, že u divadla (filmu, televize) platí více než kde jinde rčení, že „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“.
„Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě,“ tak to už dávno neplatí, a vlastně nikdy v herecké profesi neplatilo. Pokora před věděním, před uměním, před lidskou a uměleckou autoritou, to by mělo platit stále, a kdo je přirozeně moudrý, i když je mladý, ten to vycítí. To, že doba tomu netleská, je jiná káva!

Ukládáte si do paměti obecné rady režisérů a kolegů pro svou další hereckou práci?
Přeberu si je – a když je uznám, ukládám.

Jak přistupujete ke studiu role? Prostudujete si před první čtenou zkouškou všechny dostupné materiály k roli – různé překlady hry, dobové recenze, životopis dramatika apod., nebo se ponoříte do procesu zkoušení až po tzv. úvodu do studia, neovlivněna zkušeností minulých generací?
Jak kdy, jak u čeho. Někdy se chytám každé maličkosti, kterou se dozvím, jen proto, abych roli obohatila. Chytne-li mě ale role okamžitě po přečtení, je to zázrak a je „moje“ a pak mi nezáleží na tom, co kde, kdo, proč. Spíše až v průběhu zkoušení, ze zájmu, protože jsem a odjakživa byla knihomol, zvědavec.

Rozum, cit, sebekázeň, vnější herecká technika. Pokuste se prosím vytvořit z těchto fenoménů rovnici (nerovnici) vzhledem k vašemu přístupu k herectví.
Moje matematické myšlení se zastavilo u rovnic o dvou neznámých, takže pozor!!! Všechny komponenty, které jmenujete, jsou důležité, záleží na tom, v jakém pořadí je použijete... V mém případě asi cit následovaný rozumem... atd.

Jak těžké je hrát pod vedením těch režisérů a s těmi partnery, kteří vám příliš nekonvenují?
To není těžké, to je STRAŠNÉ. Už Viktor Hugo řekl: Jdi s tím, kdo tě má rád...

Vrátila jste někdy z jakéhokoliv důvodu roli? Nelitovala jste pak?
V divadle nevrátila, to se nedělalo a nedělá, tak jsem byla divadelně vychovaná, ale občas jsem litovala, že jsem to neudělala.

Styděla jste se někdy na jevišti za inscenaci, v níž jste hrála?
Ano.

Cítíte dluh k některé ze svých rolí?
Dávala jsem vždy do role maximum, nejsem dlužna, to jen má nedostatečnost.

Máte pocit, že vás některá role minula?
Je jich mnoho, ale co z toho, každý z herců si to myslí.

Kdy se na jevišti cítíte šťastná?
Když cítím, že JSEM, že divák to ví a jde se mnou!

Bolestné téma, zvlášť u hereček: přehrávání se. Jak jste prožívala tuto etapu svého hereckého života?
Absolvovala jsem ve dvaceti Sofoklovou Elektrou, Paní Tesmanovou z Hedy Gablerové a Ančkou ze Šaldova Dítěte, profesorka Gräfová mi předpovídala lyrickou milovnici, profesorka Urbánková, další z velkých brněnských hereckých osobností, tragédku, Jaroslav Lokša Madlenku z Tvrdohlavky a můj profesor herectví Aleš Podhorský Zvíkovského raráška; z každého tzv. oboru jsem si „užila“. To, že mě především televize určitou dobu vtiskla tvář naivky (mj. Sňatky z rozumu), je jiná věc, vždy jsem se cítila být charakterní herečkou.

Na Vinohradech jste několikrát hrála dvakrát v téže hře, ale v různých inscenacích a různé role: Gorkého Letní hosté (Soňa, Varvara), Loupežník (Lola, Profesorová), Dalskabáty (Bětka, Plajznerka). Jaké to je, vstupovat znovu do téže řeky? Nebo to byla snad už jiná řeka?
Byla to jiná řeka. Všechno bylo jinak. Soňa v Letních hostech byla má první role na Vinohradech. Varvaru jsem hrála v době, kdy jsem za sebou měla Markétku, Maryšu, Noru…. Lolu jsem milovala (v televizi jsem hrála i Mimi v Jarním dekameronu, je to ale bohužel smazané), Paní profesorovou jsem hrála také ráda, viděla jsem v ní Mimi po dvaceti letech, a dokonce i kritika a obecenstvo to tak pochopily! A Dalskabáty? Bože můj, vždyť jsem v Ostravě hrála Mančinku, tam mě viděla Vlasta. Chramostová. K této inscenaci se váže jedna krásná vzpomínka: když jsem letěla (dovedete si představit, co to pro mě bylo, že jsem letěla?!) z Ostravy do Prahy na natáčení svého druhého filmu Hledá se táta se svým bývalým profesorem Podhorským, který Dalskabáty pohostinně v Ostravě režíroval, říkal mi po celou dobu letu moudré věci, které zůstanou navždy v mé paměti – krásné!!! Na Vinohradech jsem pouze kohosi zaskočila ve slavném představení, hrála jsem venkovskou holku, která se bojí čertů, hrála jsem ji ale ráda!
Na svou Plajznerku, kterou jsem hrála v 80. letech, jsem přinesla lístky Vlastičce Chramostové. Ředitel Míka se pídil po tom, kdo Vlastu pozval, „přiznala jsem se“. Jestli mi to odpustil, nevím. Ale měl pro mne slabost, to vím. Vlastík Brodský, můj Trepifajksl, přišel jednou na zkoušku ve své čisťounké kombinéze, a když měl režisér Štěpánek opět svůj „připomínkový monolog“, otočil se zády do hlediště, aby si Štěpánek mohl přečíst nápis na jeho zádech, kde stálo: „Františku, já Ti rozumím, ale pomoct Ti nemůžu“. Takové byly vztahy v našem Vinohradském!!! Bylo to „silné“, hrát Plaznerku a Trepifajksla po V. Chramostové a J. Moučkovi, ale ohlasy byly i tak výborné! Trepifajksl Jardy Moučky byl nezapomenutelný, i já jsem to po Vlastičce měla přetěžké, ale čekal mě po premiéře jeden velký znalec divadla s takovou gratulací, že jsem mohla být pyšná.

Dovolím si připomenout některé z vašich největších rolí na Vinohradech, mj.: Markétka (J. W. Goethe: Faust), Maryša (Mrštíkové: Maryša), Nora (H. Ibsen: Nora), Madlenka (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec), Belinda (Moliére: Zdravý nemocný), Konstancie (L. Hellmanová: Podzimní zahrada). Byla některá z nich pro vás zlomovou, znamenala např. obrat ve vašem obsazování? Na kterou z nich nejraději vzpomínáte? Nezapomněl jsem na některou, která pro vás byla výjimečná?
Zapomněl jste na mnohé, ale za to nemůžete! Mám někdy pocit, že jsem se přežila, je vlastně zázrak, že mě tolik lidí zná, dokonce „vyznává“. Je to krásný pocit! Každá z těch více než 90 rolí byla něčím výjimečná, šly se mnou životem, byly jeho součástí.

Již dlouhý čas učíte na konzervatoři hlavnímu oboru – herectví. Jaká byla geneze vaší pedagogické činnosti?
Geneze? Jednou mě Jiří Vala, tehdy šéf hereckého oddělení pražské Státní konzervatoře, požádal o pedagogické působení na škole. Přišlo mi to směšné. Připadalo mi, že učit jdou až lidé přezrálí (jako jsem teď já), ale zkusila jsem to. Byla jsem pro své žáky starší kamarádkou, potom maminkou, teď babičkou.
Jen na okraj: přinejmenším dva disidenti se na mě tehdy obrátili kvůli svým dětem, a budiž posmrtně čest vzdána J. Valovi, který těm dětem s talentem na moji přímluvu vyhověl. Jeden případ se nám ovšem vymstil, ale to je na jiný rozhovor!

Máte nějaký pedagogický vzor? Nebo jak vlastně učíte herectví, dá-li se vůbec něčemu tak jemnému naučit?
Podvědomě své rodiče a všechny dobré kantory, s nimiž jsem se v životě setkala, a nebylo jich málo. Na mého otce, především básníka, vzpomínají jeho žáci dodnes, ti nejstarší, protektorátní (z nich se mi tohoto roku ozval prof. Vlastimil Slouka), přes ty „vyššího středního“ věku, jako je Eduard Hrubeš, až po ty „středňáky“, které táta směl učit jen „dílny“, když ho v 50. letech suspendovali kvůli zatčenému bratrovi, katolickému knězi. Učil ale i v těch dílnách literaturu, poezii, svou filozofii. Maminka byla obdivuhodná češtinářka, přestože byla vychována maďarsky na Slovensku. Kantořina je zakódována v obou našich rodech, Vránů i Kepků, a to včetně mého manžela matematikáře, který je mi marným vzorem pečlivosti a soustavnosti.
Herectví se samozřejmě naučit nedá, dají se naučit profesní a emotivní návyky, dá se jejich pomocí rozvíjet talent, který je dán „shůry“. Pro zasmání: Když ve Viole slavil před lety 70. narozeniny legendární herecký kantor Miloš Nedbal, byli pozváni především jeho žáci. Pozvánku jsem ale dostala i já. Když jsem po skončení programu šla za panem Nedbalem s kyticí žlutých chryzantém a říkala mu, jak jsem se také chtěla přihlásit o slovo, odpověděl mi: „A proč to neudělala?“, „Vždyť mluvili jenom vaši žáci, pane profesore“, „A vás já jsem neučil?“, povídá zklamaně pan Nedbal. To bylo pro mě vyznamenání!

Čemu jste se musela (na)učit, když jste začala učit?
Učím se pořád, ale nejdříve jsem se učila poslouchat a vnímat (koneckonců, to jsem dělala, dá-li se to tak říct, odmalička), a přitom neztratit přirozenou autoritu.

Co nejvíce u svých studentů postrádáte a co vás na nich naopak mile překvapuje?
Nemohu „globalizovat“, každý z nich je osobnost, nemají to v současném světě lehké, u některých postrádám – a to je šokující – větší touhu po znalostech, vědění, po kráse. Vadí mi jejich ulpívání na materiálních věcech tohoto světa, ale dovedu si to vysvětlit. Mile mě vždy překvapí poznání, jak si je mládí podobné v různých dějinných obdobích, a tak mohu směle říct s Vlastíkem Brodským, že na mladých mi nejvíc vadí, že už mezi ně nepatřím.

Čím vás učení obohacuje, obohacuje-li vás?
Stýkám se s mladými lidmi, sleduji alespoň trošku nové hudební trendy, módu, záliby atd. atd. Nepředávám jen já, předávají i oni mně a tím mě obohacují. Někdy samozřejmě i příšerně štvou.

Sledujete své absolventy i v dalším profesionálním životě?
Občas. Co jsem mohla, to jsem dala, někteří si to uvědomují a zvou mě. Když mohu, ráda přijdu.

Vedle herectví se intenzívně věnujete interpretaci poezie a prózy. Nezapomenutelné jsou pro mě i vaše vyprávění rozhlasových pohádek, nejmilovanější asi seriál Polní žínka Evelínka a účinkování v rozhlasových hrách, zde bych nerad opomněl mnou obdivovanou Dívku se džbánem. Pramení tato vaše láska k mluvenému slovu ze skutečnosti, že váš tatínek byl básník?
Nevím, je-li to láska, obdiv, úcta, posedlost. Asi všechno dohromady. Dlouho jsem nevěděla, že tatínek píše verše (ach ano, vycházel Anděl strážný, tam byla básnička o jakémsi chlapečkovi od tatínka). Ve třetí třídě obecné školy v Brně-Kohoutovicích mě ukazoval pan učitel čtvrťákům, jak rychle čtu. Pamatuji si, jak říkal: podívejte se, ještě nedočetla řádek, ale oči má už na dalším. Předčítala jsem třídě při každé hodině suplování.
Když byl otec suspendován a učil jen z milosti dílny, jezdil po osvětových besedách s literárními přednáškami o velikánech české i cizí (především ruské) literatury Bylo to s ukázkami, a tak čtrnáctiletá Gabriela Vránová četla z Dostojevského, Tolstého, přednášela Nerudu, Sládka, Vrchlického, Puškina. Pan prof. Jaroslav Vrána-Verián (ale ten pseudonym nikdo tenkrát neznal) dostal za přednášku 40 Kč, Gabriela 0 Kč, ale byla to pro ni veliká škola uměleckého přednesu, největší, jaká být mohla.
Rozhlas byl moje velikánská láska. Říkám byl, protože se točí tak málo. Mám několik rozhlasových cen, dokonce i tu největší, která se dávala jen jednou za rok jedinému interpretovi, Cenu Československého rozhlasu, ale nejkrásnější cenou pro mě je, když mi napíše vnímavý posluchač. Šlechtické hnízdo I. S.Turgeněva s K. Högrem, Oblomov s R. Hrušínským, Zweigova Netrpělivost srdce s R. Lukavským, Bílé noci s J. Kepkou, Dáma s kaméliemi, kterou jsem nedávno posílala slepému studentovi do Budějovic, Krysař s L. Munzarem, Čajkovský i Turgeněv s E. Cupákem, Wolkerovy pohádky s režisérem J. Henkem, Nemocná dívka s režisérem J. Melčem, stovky básní, pásem poezie, spolupráce se zajímavými režiséry – již legendami – Červinkou, Jarešem, Adamcovou, Bezdíčkovou, Rollem, Bergrem (s ním také zmiňovaná Dívka se džbánem). To mi nikdo vzít nemůže. S režisérkou Helenkou Philipovou jsem natočila stovky večerníčků, i Nepilovu Evelínku, i jeho Štuclinku a Zachumlánka, Zinnerové Vílu Zapomněnku. Drahá Helenka! Hrozně kouřila. „Jak to můžete, Helenko“, říkala jsem jí. „To potřebuje jen silnou vůli“, odpovídala, „Ráno je vám to odporné, ale je potřeba se přemoct, dát si tu první a potom to jde už samo“. Umřela brzy, ne kvůli cigaretám, neunesla samotu bez svého milovaného.
Teď mám nabídku od svého divadla udělat si tam benefici. Myslím, že větší část bude poezie.

Jak vzpomínáte na své dětství?
Nesu si svoje dětství v sobě celý svůj život. Zastávám názor, že člověk se formuje především v dětství. Já na ně nevzpomínám, já v něm pořád žiju. Něco jsem o tom napsala v knížce Potkala mě láska, kde pan Frais, který dával knížku dohromady, nazval kapitolu se mnou Trnité protěže Gabriely Vránové.

Uvědomujete si ten moment, kdy jste se setkala poprvé s divadlem?
V páté třídě jsem hrála kapitána ve zpěvohře Námořníci. Jezdili jsme s ní po brněnských školách s naší paní učitelkou Pivodovou, která ji s námi „nacvičila“. Pak to byl Děd Rachim v pohádce Modrý koberec. Byla jsem pyšná na to, že diváci v Dědovi nepoznali desetiletou holku.
Vy ale asi chcete slyšet o momentu velkého okouzlení! Polská krev!!! Četla jsem Dostojevského a Tolstého, ale okouzlil mě Oskar Nedbal a příběh roztomilé Heleny Zarembové ve Státním divadle v Brně. Nevím, jak se to stalo. Seděla jsem se svými dvěma kamarádkami, dvojčaty Peňázovými, v lóži ve zlaté nádheře Janáčkova divadla a byla jsem nabita emocemi k prasknutí, ty emoce jsem si nesla dál do tramvaje, která nás vezla k autobusu do Kohoutovic. Vypadala jsem asi úžasně komicky, protože jedno z dvojčat mi řeklo, že jsem asi praštěná. To byl tenkrát velký důvod k „duchovní roztržce“.

Existuje nějaká/é inscenace (v níž jste nehrála), která vám uvízla v srdci i v mozku a stala se to jisté míry kánonem vašeho chápaní či vnímání divadla?
Návštěva Národního divadla s bratrem Karla Högra, Rudolfem, který byl naším profesorem líčení na JAMU. Viděli jsme Smrt obchodního cestujícího. Fantazie! Víte, co to bylo, když mi pan Höger dělal téměř o dvacet let později rozhlasového partnera ve Šlechtickém hnízdě? Podobně to bylo i s Obchodníkem s deštěm v Komorním divadle – úchvatný Lukavský. Byl mým partnerem daleko později v Netrpělivosti srdce. I proto mám rozhlas tak ráda. Dokáže spojit před mikrofonem herce jiných generací, pokud nejsou současní „obsazovači“ tak krátkozrací, že nerozeznají herecké možnosti a řídí se i před mikrofonem pouze křestním listem.

Původně jsem chtěl pominout vaši (ovšem nepominutelnou) práci v televizi, ale nedá mi to, abych se nezeptal na mnou milovanou inscenaci Slečna Rajka.
Chcete mi udělat radost, já vím. Většinou se žurnalisté ptají na seriály – no a na který především? No přece My všichni školou povinní, až pak jdou Chalupáři, F. L. Věk, Sňatky z rozumu. Mnoho inscenací je zapomenuto, některé vymazány. Ale Slečna Rajka? Ta ne! V Tescu na Národní třídě mi ji na eskalátorech připomněl jeden pán: „Víte, na co nezapomenu? Na vaši slečnu Rajku!“ Velká postava s obrovským dramatickým obloukem, od půvabné slečny na vdávání, později zrazené, po „Harpagona v sukních“, jak ji nazvala upravovatelka a překladatelka novely srbského autora Ivo Andriče Anna Hodková. Krom, myslím, jedné chvilky poezie, to byla moje jediná spolupráce s Evou Sadkovou, ale stála za to!

Co pro vás znamenají kořeny, tradice?
Jsem jimi pevně připoutána. Není to snad staromilství, zajímá mě, z čeho a z koho jsme vzešli, co v nás zůstalo, zjišťuji kruhy, kterými se vracíme. Jsem přesvědčena, že na kořeny bychom zapomínat neměli. Neznamená to nedívat se dopředu, ale nezapomínat na naše tradice. Nezapomínám ani na staré krásné věci. Jsem čestný člen Asociace starožitníků, ale to je na jiný rozhovor!

Neznamenal pro vás odchod z Vinohrad jistý druh vykořenění?
Znamenal.

Budu trochu parafrázovat a zeptám se: Jak se žije slavné herečce bez stálého angažmá?
Těžce, a není to otázka peněz.
V létě jsem byla v Lotyšsku. V Rize v Národní knihovně jsem měla možnost udělat pro Česko-lotyšskou společnost besední večer spojený s mým recitálem české i lotyšské poezie v překladu prof. Parolka. Tam jsem v Rainisově poezii (takový jejich Neruda) našla i tyto verše, které možná nejlépe vyjadřují můj současný pocit:

Hořkost svou ze srdce vyhosť
a v srdci hloub pochovej křivdu.
Pomáhej životu vpřed,
spolu s ním k slávě se vznes!

Nakonec jedna možná netaktní otázka: jakou „cestu“ jste ušla za tu dobu, co jste u divadla, vy a jakou české divadlo, tedy alespoň ve vašich očích?
Ta cesta byla někdy přímá, zdánlivě jednoduchá, ale abych já zase parafrázovala Jaroslava Seiferta: „Byl to můj vlastní osud. Za ním jsem klopýtala bez dechu celý život.“ Ale protože umím létat (můj muž mi říká, abych to neříkala, ale sem to patří), podařilo se mi někdy uletět. A to byla krása! Přála bych našemu divadlu, aby trošku víc lítalo, té přízemnosti, drsnosti, sprostoty je kolem nás dost a dost, nač ji ještě přidávat na divadle? Ne „lakovat na růžovo“, ale snažit se „vzlétnout“.

Nezbývá než si přát, aby divadlo „létalo“, aby Gabriela Vránová dále těšila diváky svým uměním, aby se jí dařilo – v soukromém i v profesním životě. Určitě si to zaslouží a její diváci také.
.......................................................
foto: archiv Gabriely Vránové (z inscenací Maryša a Tomáš Becket) a Ondřej Kepka

(http://www.gabrielavranova.com)

Další rozhovory

V divadle nechci mít kšeftaře
(rozhovor s: Michal Kocourek, 19.11.2019)
Moc a bezmoc
(rozhovor s: Jitka Jílková, 30.10.2019)