Rozhovor

Když se v roce 2019 hrála na nádvoří u Sovových mlýnů inscenace MEDA ke 100. narozeninám sběratelky umění a mecenášky Medy Mládkové, mělo jít o krátkodobý projekt v rámci celoročních oslav. Ovšem v průběhu následujících pěti let vznikly a na Letní scéně Musea Kampa byly inscenovány další tři původní životopisné hry. Autorkou je scenáristka a producentka Daniela Sodomová a nejnovějším námětem příběh filmového režiséra Miloše Formana, kterého (vedle Marka Adamczyka) ztvárnil herec Patrik Děrgel. FORMAN měl premiéry 18. a 19. června 2024 a při té příležitosti vznikl následující rozhovor.


Proč jste jako další osobnost pro životopisnou inscenaci v Sovových mlýnech vybrali právě Miloše Formana?
DANIELA SODOMOVÁ: Byla jsem v šestinedělí po narození syna a pořád myslela na Miloše Formana jako na další téma. Vtom zazvonil u dveří můj spolupracovník, který se mě přišel zeptat, zda bych nechtěla udělat představení o Milošovi Formanovi. Brala jsem to jako potvrzení a neuvěřitelnou náhodu. Tak to byl ten prvotní impuls. Pak je tu fakt, že Forman žil ve Všehrdově ulici vedle Kampy, takže to dramaturgicky sedí, a navíc točil na Kampě Amadea, který letos slaví 40. výročí. A hlavně je tady jeho neuvěřitelný životní příběh až dickensonského rozměru. Na tom mě nejvíc zajímalo jeho nezpracované dětství. Toto trauma se mu vyjevovalo v průběhu života v mnoha podobách. Snažil se ho zahnat socialistickými injekcemi štěstí, americkými antidepresivy, prací. Ale vlastně ani přes všechny úspěchy se mu s ním nikdy úspěšně bojovat nepodařilo. Pak je tu otázka, kde je ten opravdový úspěch.
Pokud hru píši a zároveň produkuji, musí jít vždy o kombinaci více faktorů než kdybych se jí zabývala čistě jen jako autor.

Překvapilo vás něco během studia biografické látky a z kterých pramenů jste čerpala?
Překvapilo mne toho mnoho. Ale bohužel se většina věcí do scénáře nedostala. Nejvíc mě mrzí, že tam není celá etapa s jeho přítelkyní Bibi Andersson, která ho nějakou dobu v Americe živila. Dokonce otěhotněla a pak odešla zpět do Švédska. Hodně věcí jsem si hledala v životopisech jeho žen a například v případě Bibi si je překládala ze švédštiny. Jinak jsem čerpala ze všech dostupných knih, filmů a několika osobních výpovědí. Tak to dělám vždycky.

Osudy vašich postav a jejich tvůrčí možnosti ovlivňovaly totalitní režimy. S čím se – podle vás - potýká umělecká komunita v současné době?
Umělci v totalitě byli chtě nechtě vždy trochu oběti doby. My máme to štěstí, že můžeme být tvůrci a tím myslím především ve smyslu vlastního života. Je s podivem kolik umělců (a lidí obecně) se stále cítí jako oběti i přes ty všechny možnosti. Můžeme si vybrat vlastní mind-set a manifestovat ho a to je naše největší svoboda. S tím se pak nese i ta osobní odpovědnost. Jak si nastavíme mysl, abychom pomohli společnosti? Když jsem na Kampě začínala s Medou, neměli jsme v úmyslu dále vybírat témata spojená s hledáním osobní svobody, domova a vděčnosti za demokracii. Ale Meda měla takový účinek na národní hrdost, že jsme si řekli, že je to přesně ta cesta, která nám dává smysl. Jako národ potřebujeme sebevědomí, že tady byli velcí lidé, kteří dokázali být vzorem pro společnost. Protože nedostatek uznávaných lídrů je naše největší slabina. To je pro mě důvod proč to dělám.
Dále si myslím, že ve svobodě a blahobytu se obecně tvoří hůř. Na druhou stranu, každý máme mnoho osobních krizí a právě v nich nám umění pomáhá. Pomáhá nám se s nimi vypořádat a díky tvorbě se třeba posunout dál. V takových obdobích vznikají ta nejlepší díla i v demokracii.

z inscenace Forman (foto: Petr Kadlec)

Finální amadeovská scéna se odehrává formou opery. Byl to váš nápad?
Byl to nápad režisérky Adély Stodolové. Ale končit návratem do Prahy a Amadeem bylo ve scénáři. Opera je pouze forma, jak ukázat expresivněji všechny ty figurky, které tady Forman po svém návratu potkal. A ukázat tu propast, kterou mezi ním a těmi lidmi udělala jeho emigrace. Je to sice nějaký zdánlivý happy end, ale pořád tu máme toho vnitřního kluka, který mu vysvětlí, že tak úspěšný v tom životě zase není. S operou jsem spokojená. Je to risk, který se mi líbí. Já Adélu v jejích volbách respektuji a nemluvím jí do její režie.

Od první inscenace Meda se vámi zvolený formát storytellingu prakticky nemění. Proč jste si ho zvolili?
Když máte autorské divadlo, kde je základní tým stále stejný a dramaturgie divadla jsou životopisné inscenace, může se stát, že to někomu přijde pořád v něčem stejné. Každé autorské divadlo má svůj styl. Tohle je ten náš. Proč jsme si ho zvolili? Protože nás baví. Možná je logické, že pokud není člověk závislý na grantech a státu, lidé si myslí, že tvoříte pouze za účelem zisku. Pobavit nějakou cílovou skupinu. Pravda je taková, že se tím já a moji kolegové realizujeme. Milujeme to a máme radost, že to baví i diváky.
Životopis můžete podat buď lineárně nebo na přeskáčku a nebo vybrat nějakou etapu a vyprávět o ní. Mně baví vyprávět dlouhé plochy životných příběhů a jelikož máme hodně moderní scénografie, příběhy na přeskáčku by mohli ztratit na svojí dramatičnosti, situačnosti a mohl by v tom být (například ve scéně, kde jsou jen schody) poměrně chaos. Nechtěla jsem změnu jen proto, že je pro někoho moc obyčejné vyprávět příběh lineárně. I tak se ale snažím o různé obměny podle tématu.

z inscenace Forman (foto: Petr Kadlec)

Můžete to rozvést?
Meda je čistě situační lineární příběh. Hodně zaměřený na příběhovou a vizuální čistotu. Jde čistě o činohru. Werich je střídání nebeských forbín s životními historkami na zemi. Staršímu Werichovi jsem místo Voskovce nebo Horníčka dala jako partnera svoje mladší já. A jeho formou je revue stejně jako tomu bylo u her Voskovce a Wericha. Zde jsou ty části na zemi spíše tematickými okruhy než lineárním příběhem. Někdy se vracíme v čase, což znalý divák pozná. A také tu máme hodně vyprávění. Nejde jen o situační hru. Jelikož Werich takový prostě byl. Dále bych odbočila ke hře 1000 tváří Adiny, kterou jsme udělali pro Městské divadlo v Mladé Boleslavi. Zde se prolíná životopis s filmy Adiny Mandlové a je to naše nejalternativnější hra. Velmi vizuální. Adinu hrají čtyři herečky. Pak přišla Marta. Marta je recitál. Na scénář není kladen takový důraz, jde spíše o pásmo. Alespoň v první polovině hry. Zaměřili jsme se na šansonovou formu vyprávění spojenou s důrazem na výkony herců a zpěváků. V druhé polovině záměrně padáme do činohry a ponurosti, stejně jako tomu bylo v životě Marty Kubišové. Ve Formanovi jsme se chtěli vrátit k činohře a přiblížit se Broadwayské formě. Byli jsme společně s režisérkou i na Broadwayi na několika představeních a dává nám to k Formanovi smysl. Jeho příběh je typický americký sen.
Miluji tyhle rychlé střihy, které tvoří oblouk spíš v kontextu větších celků než jednotlivých situací. Pokud to kritice přijde pořád stejné, doufám, že po autorech nevyžadují změnu jen za účelem změny. To by mě zklamalo.

Patik Děrgel na vizuálu k inscenaci Forman (foto: Petr Kadlec)

Proč jste přijal nabídku na herecké ztvárnění osobnosti Miloše Formana?
PATRIK DĚRGEL: Přijal jsem ji kvůli kolektivu a partě, o které jsem věděl, že se tam s ní budu moct potkat. A hlavně kvůli režisérce Adélce Stodolové, na kterou jsem se velmi těšil a kterou jsem chtěl poznat. Kolegové, kteří s ní už pracovali dříve, mi řekli, že pracovat s ní je čistá radost z divadla. Musím říct, že to ještě mnohonásobně předčilo moje očekávání, protože zkoušení Formana považuji za jedno z nejpříjemnějších a nejtvořivějších, jaké jsem dosud zažil. Druhý důvod samozřejmě je, že to je právě o panu Formanovi. Strašně mě lákalo proniknout do této osobnosti světového formátu.

Čím pro vás je?
V prvé řadě člověkem, který přes veškerá úskalí osudu a překážky, které mu byly stavěny do cesty už od mládí, to po té pracovní stránce dotáhl asi nejdále, kam se to dotáhnout dá. Jeho zarputilost a slogan “Drž se toho snu” je pro mě metaforou jeho samotného. Jsem rád, že jsme se o něj mohl takto otřít a trochu ho poznat.

Souzníte s výrazně tanečně-pohybovou formou?
Chápal jsem to tak, že mým úkolem v téhle inscenaci je nést příběh pana Formana, dodávat jí formanovský esprit a tak trochu i část jeho duše v míře, jaké jsem schopen. Dokázat to tam protlačit skrze choreografie a použitou stylizaci – aby vnějškovou stránkou inscenace nebyla jeho duše utlačená. To je strašně důležitá věc a důležitý herecký úkol jak pro mě, tak pro Marka Adamczyka.

z inscenace Forman (foto: Petr Kadlec)

Který z Formanových filmů vás nejvíce oslovil a znal jste je všechny?
Předtím jsem všechny neznal, hlavně z té rané hrané tvorby. Mě oslovuje v každé situaci jiný. Podle toho co zrovna prožívám, zažívám a řeším, si pustím film a najdu v něm třeba nějakou inspiraci, úlevu, nebo alespoň odreagování. Pokaždé je ten film jiný a v tom je podle mě taky ta nadčasovost Formanovy filmové tvorby. Je platná za jakékoli doby a každý si v ní může najít to svoje.

Co pro vás bylo během zkoušek a studia postavy nejsložitější?
Na to se těžko odpovídá. Tím, že Adélka vytvářela tak příjemnou tvořivou atmosféru, vlastně nevím, co pro mě bylo nejsložitější, protože zkoušení bylo plné obrovské radosti a nadšení z toho, že si můžeme hrát. Takže za mě bylo asi nejsložitější naučit se pár vět anglicky.

z premiérové děkovačky (foto: Petr Kadlec)

Co pro vás znamená odvaha jít za vlastní tvůrčí a uměleckou vizí a nakolik je náročné dostát vlastní vizi v dnešní době?
Vezmu to od konce. Zásadní je se ptát, jestli člověk vůbec chce dostát nějaké vlastní vizi. Nemyslím si, že v současné době existuje nějaké měřítko, se kterým by se měl člověk porovnávat. Každý jsme jiný a každý to máme hozené také nějak jinak. Každý má jinak nastavené priority a jsou pro něj třeba i důležitější věci mimo práci, než ta práce samotná. Za to nelze nikoho hanit. Každý má tím pádem také jiné sny, o kterých my ostatní ani nevíme, a skrze práci si je může realizovat. Takže je to vlastně relativní.
Osobnost pana Formana i ta divadelní postava jménem Forman je inspirativní v tom, že když pro něco opravdu nezahořel, tak to prostě nedělal. Kdyby člověk měl mít jen 10, 20 procent z toho v sobě, tak se možná vyhne některým zbytečným činnostem, zakázkám a blbostem, které dělá. Ale zase je to individuální. Já mám naštěstí takovou šťastnou povahu, že asi vždycky vím proč co dělám, a když mi někde není dobře, tak z toho odejdu, nebo se to do toho vůbec nepouštím. Ale na svět umělecké práce se nekoukám očima pana Formana. To byla jeho „metoda“, já mám zase jinou. Každý to má prostě postavené jinak.

foto: Petr Kadlec