Rozhovor

Film je mrtev, ať žije divadlo
[vydáno: 25.3.2014, Tereza Szkatulová]
Petr Smyczek pochází z filmařské rodiny, i přesto propadl divadlu. Na DAMU byl několikrát odmítnut, ale své vášně se nikdy nevzdal. Stal se zakládajícím členem umělecké skupiny OLDstars, která sdružuje mladé herecké talenty, později i jejím kmenovým režisérem. Inscenoval hry Deset malých černoušků Agathy Christie i Kvílení Allana Ginsberga. V současnosti navázal na režii hry Ludvíka Kundery Krásné ženy neboli Joseph Goebbels dětem a společně s dramaturgyní OLDstars Marcelou Magdovou na jeviště přivedl Přelíčení Petera Weisse.

Kudy vedli jejich cesty k divadlu, proč zrovna Přelíčení a jak se inscenace připravovala? Odpovídali Petr Smyczek a Marcela Magdová.


Petr Smyzcek
Petr Smyzcek


Petře, pocházíš z filmové rodiny, jak ses dostal k divadlu?
Je to tak. Původem jsem z filmařské rodiny a cesta k divadlu tak byla už od začátku paradoxem. Můj tatínek vždycky vzpominá na větu, kterou jsem se v mládí oháněl: "Film je mrtev, ať žije divadlo." Smál se, ale nechal mě vždy jít vlastní cestou. Oficiální prvopočátky dodnes vidím v Dismanově souboru, do kterého jsem vstoupil v osmi letech. Tam jsem se poprvé setkal s uměleckou tvorbou osobně, naprosto mě uchvátila. Od té doby jsem na divadlo nahlížel jako na nádhernou uměleckou formu, která mě bavila a zajímala. Právě v souboru jsem se také seznámil se všemi zakládajícími členy umělecké skupiny OLDstars. Ale to bych předbíhal. Několikrát jsem se hlásil na DAMU, nakonec jsem ale vystudoval v Písku filmovou produkci. Věděl jsem ale, že divadlo je mi přednější.

A jak ses k divadlu dostala ty, Marcelo?
Já jsem se k divadlu dostala ve svých deseti letech. Navštěvovala jsem dramatický kroužek, věnovala jsem se muzice. Rodiče fandili muzice víc, a jak to tak u dětí bývá, rozhodla jsem se na truc pro její opak. Ještě v devatenácti jsem si myslela, že bych chtěla být herečkou, ale po neúspěchu na DAMU jsem pochopila, že moje cesta povede jinudy. Šla jsem studovat divadelní vědu a začala jsem se věnovat teorii. Najednou jsem pochopila, že chci už navěky stát na ose mezi jevištěm a hledištěm. Pochopila jsem taky, že potřebuji pracovat s textem a zároveň musím být součástí hereckých zkoušek.

K inscenování jste vybrali Přelíčení, zapomenutý text, který mapuje soudní proces s dozorci z koncentračního tábora v Osvětimi. Jak jste se k textu dostali?
Marcela: Na Weissovi jsme se shodli náhodou. Na jednom z našich setkání s Petrem, které proběhlo v jednom podniku ve Štěpánské ulici, jsme objevili shodnou fascinaci Přelíčením a čekali jsme jen na správný čas, kdy hru přivést k životu.


ze studijní cesty


Jak moc jste měnili původní text, dokudrama, které obsahuje výpovědi více než padesáti postav z řad dozorců i přeživších?
Marcela: Text jsme měnili naprosto zásadně. Na klasickém představení pracujeme maximálně pět měsíců, na Přelíčení jsme se od prvního impulzu připravovali rok a tři čtvrtě. Pracovali jsme s otázkami, jak téma aktualizovat a přiblížit ho současnému divákovi. Nechtěli jsme vytahovat kostlivce a opakovat tak to, co už bylo představeno někým jiným. Nakonec z dvě stě padesáti stran původního textu vznikl scénář, který má stran čtrnáct. Z padesáti postav jsme zachovali osm a v rámci dalších úprav přidali čtyři, které představují soudní zapisovatele. V tomto případě jde ale už o naši nadinterpretační linii. Cílem zkrátka bylo zachovat jádro.
Petr: V rámci Přelíčení jsme hledali postavy, které budou celou situaci nejlépe charakterizovat a výsledkem je právě číslo osm. Neokleštili jsme ale Weisse tak, jak by se mohlo zdát. Vystřihli jsme zkrátka pasáže, které popisují prostor, a vytvořili sérii živých obrazů. Já osobně jsem knihu už na gymnáziu přečetl jedním dechem a v průběhu čtení mi jen padala brada. Peter Weiss nefabuloval, jen zobrazil realitu. Přesně o to samé jsme usilovali také my a právě v pragmatičnosti textu, alespoň v tom našem, vidím v zástupech inscenací s podobnou tématikou jeho výjimečnost. V celé hře nezazní ani jednou slovo Žid nebo Osvětim, člověk ty pojmy jenom cízí ve vzduchu. Nezajímala nás cesta do tábora, odraz doby, ale systém sám. Chtěli jsme celým představením vyvolat i společenskou diskuzi nad otázkami, kde je pravda, kdo jsou viníci, kde je svědomí a kdo má možnost celou situaci soudit.

Pro správnou atmosféru inscenace jste šli opravdu daleko.
Petr: Ihned po první čtené zkoušce jsme vyrazili čerpat inspiraci. Vydali jsme se po trase Bubny, Terezín a Osvětim. Věřím, že právě cesta na místa pracovních a koncentračních táborů na výsledek, který divák může vidět na jevišti, měla zásadní vliv. Před cestou jsme nechtěli mít žádnou jevištní zkušenost a já jsem upřímně čekal na to, co s herci výlet udělá. Předpokládal jsem, že si mnozí z nich zapamatují učebnicové pohledy na nejznámější místa, ale realita byla jiná. I ti nejotrlejší měli v Birkenau slzy v očích. V textu hry se objevují konkrétní místa a my šli po jejich stopách. Najednou si všichni mohli představovat situaci v rolích odsouzených svědků i dorozců, kteří všemu přihlíželi. Byl to neuvěřitelný zážitek, který umocňoval fakt, že jsme všichni spolu.
Marcela: Kolektivní zážitek považuji za jeden z nejsilnějších součástí příprav. Kdyby se po stopách knihy vydal každý zvlášť, nikdy by nezažil to, co lidé, které pojí stejné téma a vidina jeho dalšího zpracování a věnování se mu.Ty pocity se pak všem kolektivně rekonstruovali tady na divadelním jevišti.


ze zkoušení Přelíčení


Jaká byla celkově spolupráce s mladými herci?
Marcela: Je pravdou, že mladí inklinují k temnotám, zamýšlí se nad sebou, nad smyslem bytí, ale na předání tak silných emocí, musí mít patřičnou zkušenost. OLDstars ale obecně tíhne k náročným tématům, donedávna jsme na repertoáru neměli jedinou komedii. Jde ale o snahu, nedělat si vše tak jednoduché. Samozřejmě jsem si několikrát položila otázku, jestli téma, ale i podoba textu, kterou jsme vytvořili, jestli ji takhle mladí herci vůbec zvládnou, a upřímně nemohu výsledek soudit, ale myslím, že jenom setkání s textem pro nás všechny bylo opravdu zásadní.
Petr: Já bych chtěl jen doplnit. Pro mě byl celý proces tvorby extrémně zajímavý. Pracovat s lidmi, kteří jsou v oravdě o něco starší než my s Marcelkou. Mě osobně zajímaly jejich názory, to jak budou reagovat, jak celou situaci vidí. V závěru jsme obsadili dvanáct herců, kteří s tématem měli něco společného. Někomu v koncetračním táboře opravdu zahynuli prarodiče, někdo má židovský původ a někdo tématu holocaustu propadl jen v učebnicích na gymnáziu, všechny ale dané téma bytostně zajímá, a když jsme ho na začátku rozebírali, tak jsem viděl jejich urputné zapálení pro věc. Díky tomu všechny bavilo i samotné zkoušení, všichni tématu i hře naprosto propadli.

Plánujete v duchu Přelíčení nějakou další inscenaci?
Marcela: Premiéra Přelíčení proběhla nedávno a po čase, který jsme trávili nekonečnými přípravami jsme plánovali odpočinek. Najednou nám ale bylo smutno. V současnosti jsem přeložilo jeden text z ruštiny a po dni bez vzájemného kontaktu jsem o něm Petrovi ihned vyprávěla. Den na to si o text Petr požádal. Ihned ho přečetl a následně jsme začli formovat další společnou vizi. Já chtěla pouze scénické čtení, Petr už mi popisoval jednotlivé obrazy, nakonec vznikla idea scénické črty a já doufám, že to vyjde. Co se týče regulérní inscenace, myslím, že všechno má mít svůj čas a po dvouleté práci na Přelíčení, věřím, že i další představení musí přijít v pravou chvíli. Netvrdím, že bude ve stejném duchu, protože nechceme dvakrát vstupovat do ohledaného prostoru, ale samozřejmě čekám, že přijde brzo.
Petr: Já jsem na tenhle projekt získal neuvěřitelný tým lidí, kromě Marcelky, produkční Ester Peterovou, scénografku Aničku Hruškovou, která vytvořila v závěru i kostýmy. Celý tým jel do Osvětimi a já měl radost. Do budoucna chci určitě spolupracovat se stejným týmem, který odvedl naprosto profesionální kus práce.
.......................................................
foto: archiv Oldstars