Bro

Proměny působí vizuálně mimořádně soudržně a silně. Scénografie je nápaditá, světelný design skládá zapamatovatelné obrazy a choreografie je poetická i zvládnutá. Kostýmy mladému obsazení sedí a podporují charakter postav. Herecky vyniká Březina jako Aktaión, Havlínek jako Faëthón, Měchurová jako Amor.
Jenže inscenace si podřezává větev prací s textem: místo dramatických replik často nastupuje narativní forma. Mizí napětí i vztahy, tempo se drolí do dlouhých bloků a divák je spíš posluchač. Motivy se navíc málokdy přeloží do dnešní zkušenosti. Výsledek je vizuálně krásný, ale emocionálně vzdálený, a tím pádem nezáživný.

Dramaturgie je roztříštěná a jako celek nedrží pevně pohromadě. Jednotlivé prvky se míjejí a místo vedení diváka vzniká nejistota, kam inscenace směřuje.
Slabinou je choreografie. Působí odpojeně, bez zřetelné návaznosti na hudbu, rytmus i význam písní. Když se k tomu přidá kolísající pěvecká i pohybová vyrovnanost souboru, některé pasáže ztrácejí tah. V těch chvílích pak nejvíc drží energii večera živá kapela.
Skvěle funguje pestré úvodní číslo Daniely Špinar a také sólo Radka Melši; v těchto momentech inscenace nachází přesnost, energii i jasný výraz. Ve hře vyniká pohybový projev Tomáše Daleckého.

Satirický sitcom na jevišti nadchne zpracováním i hereckými výkony. Scéna je působivá, byť jednoduchá. Nejvíc vyniká fyzická komika Anny Veselé, která působí mimořádně.

Neskutečně promyšlená inscenace, v nichž čtveřice herců hraje naprosto skvěle. Výkony jsou navíc velmi vyrovnané, a o to víc potěší, že inscenace i přes svou délku neztrácí tempo.
Dialogy mezi Alešem Bilíkem a Tomášem Daleckým jsou strhující. Význam celé hry podtrhuje i silný výkon Radima Kalivody.
Za zmínku stojí také světelný design, skvěle pracuje s prostorem a třeba měsíc přecházející za oknem po noční obloze je jednoduchý, ale hodně účinný detail.

Hra zaujme nejen svou poetičností, ale také nádherně zpracovanou scénou a kostýmy. Výkon Vojtěcha Franců je ladný i úchvatný, stejně jako místy pobaví kontrastem ostřejších výrazů Eva Salzmanná. Minimalistická scéna se závěsnými zrcadly a projekcemi vytváří atmosféru a správnou kulisu pro tak emotivní příběh. Navíc ji doplňuje skvělý světelný design.

Nápadité původní dílo. Je velká radost sledovat práci tolika talentovaných lidí v jednom večeru; ať už herců, výtvarníků, nebo režiséra a autora.
Hra je nejen velmi zábavná, místy až na úrovni knee-slap, ale postupně přechází i do vážnějšího sdělení. To přitom nepůsobí křečovitě ani přehnaně moralizujícím dojmem.
Hra však obsahuje i pasáž, kdy se všechny postavy postupně vystřídají v křičených monolozích, která působí trochu nuceně.
Za vypíchnutí stojí scénografie i strhující výkon Vavřince Kratochvíla.