Jindra_S

Velmi silné filozofické téma a otázka. Bohužel, technika s mikrofony trošku zlobila a (možná i proto) jsem některým postavám jejich výkony moc nevěřil.

Výborně zahráno, zazpíváno, bez jediného zaškobrtnutí, velmi příjemné nápady na malém prostoru (záběr na orchestr, revizity v podlaze, psaní dopisu).
Jen ten příběh jako by byl takový neukončený ...

Prostředí malého rozhlasového studia a v něm muzikál pro dva herce/zpěváky, navíc hrané v malém divadle 12 jsou velmi zajímavou kombinací. Představení, které je relativně krítké - trvá kolem hodiny, uběhlo velmi rychle a za tu dobu se podařilo plasticky vykreslit obě postavy a udat tolik zvratů.
Nicméně přestože je muzikál v malém sále zajímavý počin a je dobře ozvučen, myslím, že větší scéna by mu jenom prospěla.

Jsem trošku zklamán - ne snad technickým nebo hereckým provedením, ale hrou samotnou. Nějak jsem to těm postavám nevěřil - některé věci mohly dávat smysl, když jí Ibsen psal, ale ... opravdu by doktor mohl být tak naivní? Opravdu studenti ještě dávají nějakou váhu studentskému senátu? A hlavně celé se to točí o (opravitelné) otravě vody v lázních nikoliv o nějakém zásadním objevu, jak se snaží abstraktní části ukázat.

Vždy, když si řikám, že už mě u Bezručů nemají čím překvapit, zjistím na dalším představení, že se jim to zase povedlo. Nejen skladbou (předtočená první část jako film, druhá jako divadlo), ale i jevištěm mezi diváky, kdy dialogy sledujete jako na tenise a dovoluje vám to více se soustředit na jednotlivé postavy a jejich reakce.

Výkon Markéty Matulové byl neskutečný a kdyby to šlo, ohodnotil bych ještě více procenty.

Naprosto dokonalé vyprávění příběhu neznámé atletky/atleta. Mnoho (minimálně pro mne) originálních nápadů, práce se zvukem, zpěvem, mlhou...

Minimalistická scéna, hra se světlem a zápisy na papír a hlavně myšlenka hry jako takové mě skutečně nadchla - skutečně jsem si připadal jako porotce u soudu, takže pokud měla hra vzbudit tento pocit, splnila dokonale - toto doma u televize nebo v kině navodit lehce nelze.
Herci občas v dialozích "zaškobrtli", což by se stávat nemělo, nicméně tady mi je to zlidšťovalo a přispívalo k navození reality.

Úchvatné představení, které dává možnost nahlédnout do nitra autistického chlapce a dopady jeho chování a přístupu na okolí.
Strhující výkon Roberta Finty v hlavní roli.

První část představení (do přestávky) byla skvělá - byť si myslím, že nahota už dneska nešokuje tak moc, jako dřív, sledovat choreografii obou herců, jak se snaží zakrýt to nejnutnější opravdu rozesmávalo. Dialogy s manželkou a její "ženská" logika (např. zřejmá homosexualita časopisu o sportu) byly skvělé. Nicméně po přestávce už se hra začala točit trošku v kruhu a další vývoj byl násilný - měl jsem pocit, že se opakuje a neví jak dál. A nakonec se najednou objevil závěr - neočekávaný, nevysvětlující - takto šlo hru uzavřít v podstatě kdykoliv.