Maremma

Otravný, plochý, didaktický a mnohokrát vyvařený je především text - něco mezi Chytilové Vlčí boudou, McDonaghovým Panem Polštářem bez pointy, možná trochu Nataliho Kostkou s přilepenými beckettovské dialogy. Třikrát viděno předtím. Bohužel mě nebavily ani ostatní složky inscenace. Z herců snad Nesvadbová, jediná reálná, výstup snad ten "pukovský" s verši - a tam mi došlo, jak plochá ta inscenace je: trochu kouře, spejsy zvuky místo hudby (ZX spectrum už jsem na divadle taky viděl), vše na první nejsnazší dobrou. Hezké byly lesní prolínačky scény a to už je asi opravdu vše-(.

Při porovnání s ostatními viděnými Schimmelpfennigy v ČR (Létající dítě v Buranteatru, Zlatý drak ve Slováckém divadle a Kdyby tak a co pak v Redutě Brno) se vynořují stejné problémy - když ve 3/4 došel režisérovi čas, byl z toho (zas) recitační kroužek. Stavba. Jinak text velmi silný a herci výteční! Škoda trochu monotónní hudby - autor by mohl občas aspoň změnit tóninu, ví-li, co to je-) - příležitostí to nabízí víc než dost.

...ano, Siničák jediný ani nehraje sám sebe, ani nehraje špatně. Dala se i Rykrová. Horší než herci byl ale celek - režie poctivě papouškuje řadu "současných" trendů - od použití formy instalace v podobě hlučné prefabrikující hudby doprovázející živý obraz, přes snímání herců promítané na plátno (výsledek nebyl nepodobný Ordinaci v růžové zahradě), až po úplně zbytečné použití rekvizit typu sekačky na trávu a zahradního grilu. O větším režijním gestu nemůže být řeč. Hra sama o sobě představuje pro pódium kukátkového divadla velké riziko a bohužel se hrozba vyprázdnění étosu textu naplnila.

Spíš 75%. Mladí herci předvádějí své pre- a postpubertální fetiše a korporátně pevně ukotvené světy (výjímkou byly snad světy Vyhnálkové a Kaminského). Velmi jiskřivé, stravitelné, herecky vděčné - Šotkovský hýkal blahem. Problémky prvního světíčka. Sociologizující koncept - snadno se ztotožníte -, ale při bližším ohledání je to celé poněkud suspektní: kdyby zapojili jediného geronta, vylezlo by reliéfně jak měšťácký svět kmenů je: vše se točí kolem popu a značek. Takhle je to mladistvé, příjemné, občas skvěle sprosté, je to o mladistvém bloudění. Život není Missa Solemnis, ale odrhovačka.

Komentuji první půlku, druhá je ok - ačkoliv nemá s Brochem společného nic než realizaci jednoho jeho nazírání na realitu.
Kromě toho, že je první půle elitářská a nekomunikující (forma instalace je "in"), jsou zde dvě věci, které nebyly zvládnuté: Buraj si zkoušel režii al fresco - rozehrát větší ansámbl. ...a ještě mu to moc nejde - herci co zrovna nehrají stojí, sedí, zírají, ale za chvíli se to omrzí. Největší slabinu inscenace ale vidím v užití hudby: je to prostě domácí disko pana režiséra, veškerá práce se omezuje na to přepnout track a ohulit americké písničky do řvaní Velkých Pravd.

Je to slabší Schimmelpfennigův text. Ve 3/4 hry jsou "truismy", formálně se kupodivu Sch. vrací k verbalismu Handkeho, ba konceptu Becketta anebo i Smočka - o generaci až dvě starším. Režie je bohužel opět "recitační kroužek" - z inscenací Schimmelpf. v Česku co znám tohle překročil snad jen Zetelův Zlatý Drak. Celek je kvůli tomu velmi nudný, nezáživný - málo kontrastní; nejsilnější část s prúnikem do "Mezisvěta Krále Ráže" byla žel zas prohra hudební - zde to bylo na skladateli Acherovi a nevnesl tam nic. Herci výteční, zejména bezchybný Nedbal. Scénografie skvělá v pasáži o Rážem.