Profil uživatele

Marta Dusza

Volby

Hodnocení

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 19.6.2019)
Inscenace s malou mírou inscenovanosti, jde o dramaturgicky funkčně sestavenou řadu vyprávěných příběhů (storytelling/monolog/stand-up), které se dotýkají různcýh společenských témat. Tím zastřešujícím je osobní angažovanost nás samotných, odvaha vystoupit z davu, odvaha učinit rozhodnutí, odvaha "něco udělat". Pokusy o interakci s publikem ne vždy fungují, ale na úrovni "vtažení do tématu" a pocitu pospolitosti inscenace funguje skvěle. Všechno uzavírá obecná metafora deště, jako hrozby, která postupně kape, ale nikdo ji nevěnuje pozornost. Nejvíce mě zaujal herecký výkon Saši Rašilova.
(zadáno: 7.5.2019)
Z Havlových dopisů z vězení jsou pro inscenaci Dopisy Olze vybrány převážně takové, ve kterých Havel píše o tom, jak se mu daří, o Hrádečku nebo o jeho vztahu k Olze. Možná by se i takové texty daly vytěžit, kdybychom na jevišti viděli jejich interpretaci. Inscenace je ale bohužel založená na popisnosti a ilustraci, a tak texty dopisů zůstávají nezajímavé. Na jevišti vidíme hned několik Havlů a Olg - příliš se však nevyužívá paralelních dějů, skupina herců funguje spíš jako sbor, který svým jednáním doplňuje mluvené slovo. Na dvě hodiny a takové téma je to podle mě trochu málo.
(zadáno: 7.5.2019)
Inscenace Cizinec se zabývá tématem smrti ze všech možných úhlů pohledu. Hned v úvodu sledujeme promítaný videorozhovor s malými dětmi týkající se smrti. Na jevišti se pak objeví několik Mersaultů, kteří postupně vyprávějí svůj příběh, svůj osud. Každý je trochu jiný, a tak se dobře doplňují. Inscenace hodně pracuje s projekcí: s fotkou, videem, live kamerou, díky jejímuž vynalézavému použití vzniká na konci opravdu silná scéna. Inscenátorům se povedlo na jeviště přenést existenciální naléhavost příběhu, ale zároveň nalézt vlastní a velmi působivou estetiku.
(zadáno: 30.4.2019)
Inscenace hluboká ve své banálnosti. Jazyk postav je omezen na krátké jednoduché repliky, které jsou navíc psané v jednoduché angličtině. Režisér inscenace D. Jařab vysvětluje všechno násilí jako důsledek toho, že Macbeth nechce dát své ženě syna: /fuck me, or kill him/ řekne mu Lady Macbeth ukazujíc na vůdce Duncana. Všechno je tu seškrtané na to nejpodstatnější: (ne)láska, válka, krev, moc. Jazyková jednoduchost dává vzniknout spoustě komických situací. Přesto všechno postavy nepůsobí plakátovitě a forma inscenace nepopírá závažnost toho, co se na jevišti děje.
(zadáno: 30.4.2019)
Inscenace se svým zevnějškem a převedením do současnosti tváří jako moderní zpracování Hamleta, nicméně interpretačně je pojata celkem klasicky. Všechno se zdá tak na půl cesty k nějaké alternativě. Ofélie je prezentována jako ?hloupá blondýna?, která se ke konci zblázní podivně hororovým způsobem. Nejuvěřitelnější a nejsilnější byl ve své hereckém výkonu Patrik Děrgel, který představuje Hamleta. Zajímavě je pojatá scéna ?divadla na divadle?, protože představení režíruje přímo Hamlet a obsadí do něj ostatní členy rodiny.
(zadáno: 23.4.2019)
Michal Hába jako Ferdinand Vaněk dnes - funkční myšlenka. Inscenace velmi přesně komentuje vztah dnešní doby a společnosti k Havlovi, k jeho odkazu, k demokracii, svobodě, k sobě samé. Samotný text je možná silnější než isncenace, nicméně je skvělé, že na jevišti vidíme autora, herce a režiséra v jedné osobě - to všemu přidává na důležitosti a opravdovosti. Herecký (možná spíš performerský) výkon Michala Háby je navíc dostatečně kvalitní, kapela v jeho pozadí trochu postrádá smysl. Míra undergroundu je tak akorát.
(zadáno: 23.4.2019)
Inscenace stojí na intimní atmosféře prostoru (white box proměňující se způsobem svícení), čistotě a upřímnosti, s kterou Petr Nikl na jeviště vstupuje. Atmosféru ale po prvních 20 mintutách začne rozbíjet množství světelných, lazerových efektů, které přebíjí slovo, jednání i nastolenou intimitu. I přesto jde o velmi plnohodnotnou inscenaci zajímvou pro svůj light i sound design.
(zadáno: 23.4.2019)
Inscenace svou estetikou, stylem humoru i kolektivním herectvím působí jako by vznikla v 70. letech, ač měla premiéru v roce 2000. V tom na druhou stranu spočívá jediná její hodnota - reprezentuje způsob tvorby typický pro Ypsilonku. Humor, na kterém inscenace stojí, je velmi levný, až pokleslý, což zastiňuje i její jisté přednosti.