Z tiskových konferencí

Tento pátek začíná v Praze 15. ročník festivalu divadelního okraje a kulturní alternativy …příští vlna / next wave... Během osmi dnů festival představí přes 50 souborů a uměleckých osobností české nezávislé scény. Program nabízí inscenace v českých i světových premiérách, site specific projekt v Národním muzeu i průřezové prezentace zatím opomíjených uměleckých komunit. Letos se výrazně věnuje i hudebním projektům.

„Každý festivalový den uvedeme zcela jiný typ pořadu, nabídneme odlišný přístup k divadlu i rozdílnou dramaturgickou skladbu programu. Očekávejte tedy bouřlivé proměny divadelních estetik i stavů svého těla a mysli. Od klidu po vášeň, od pohodlí po bolestnost, od řádu k chaosu, od serióznosti k mystifikaci,“ zve na festival Next wave s podtitulem ...Bouře 2008... Vladimír Hulec, kurátor přehlídky.

Festival probíhá od 10. října až do příští soboty 18.10. každý den kromě úterý. Zavítá vždy na jiné místo: mimo tradiční prostory v centru jako je Roxy/NoD, Divadlo Na zábradlí či divadlo DISK i centra nezávislé kulturní scény na periferii: zavedené divadlo Alfred ve dvoře a La Fabrika či letos objevované Divadlo Kámen a Cross Club.

„Letos oslavíme půlkulaté výročí Příští vlny. Máme za sebou 15 let s tímto festivalem, což je možná dobrý důvod dát příležitost nastupující generaci, oslovit mladé dramaturgy a budoucí producenty,“ přemítá ředitel festivalu Jan Dvořák. A přidává tip: „Osobně bych z programové nabídky doporučil vaší pozornosti dvě inscenace se společným jmenovatelem, kterým je paní režisérka Eva Tálská z brněnského Provázku. Jak jistě víte, patří k zakládajícím členům tohoto legendárního divadla (společně s Petrem Scherhauferem a Zdeňkem Pospíšilem). Celou tu dobu utvářela na této scéně řekněme linii osobitého poetického či lyrického divadla. Připravila řadu senzačních inscenací v dobách, které pro české divadlo nebyly zrovna lehké. Ale abychom nemluvili jenom v minulém čase, paní režisérka stále normálně pracuje a jsme rádi, že na festivalu přivítáme dvě její nové inscenace, a to Rukopis královédvorský (na motivy zachovaných matérií z 19. století), kterou připravila v Divadle Husa na provázku, a krásnou dětskou inscenaci z Divadla Polárka nazvanou S koníčkem přes hory a doly. Nenápadně tedy naznačuji, že tuto osobnost jsme si dovolili označit za „živoucí poklad“ českého divadla a příslušnou Poctu jí vyslovíme na slavnostním večeru festivalu v Divadle Na zábradlí.“

Po kurátorovi festivalu Vladimíru Hulcovi se samozřejmě chce zásadní dramaturgický komentář...: „Potvrzuju, že po patnácti letech cítíme, že bychom měli předávat štafetu mladší generaci, takže velká část programu je postavena na nových spolupracovnících a očekáváme, že pojmenují ten kvas, který se z jejich pohledu odehrává v současných divadelních postupech, formách, co přichází, co se děje. Svým způsobem jsme se chtěli vrátit ke kořenům nezávislé scény. Nicméně stále platí, že se snažíme důsledně propojovat divadlo s dalšími žánry a disciplínami. K podtitulu letošního ročníku „...Bouře 2008 aneb jsme z látky, z jaké stvořeny jsou sny...“ bych snad jenom dodal, že osmičkový rok vnímáme jako fenomén různých výročí, a tak jsme se na něj chtěli podívat očima našeho festivalu. Samozřejmě nepůjde jenom o nějaké politické odkazy, k vidění budou – doufáme – i věci poetické a křehké. No, také něco doporučím: Jsem rád, že na festivalu opět budeme mít premiéru Divadelního studia Továrna, tedy nový (a velký) projekt Viktorky Čermákové nazvaný Políbila Dubčeka, osobně se velmi těším na projekt Honzy Komárka v Národním muzeu i na prezentaci méně známých či nových prostorů a jejich lidí, kteří se vymykají, kteří se nebojí, jdou svou cestou, rebelují...“

Hned první den festivalu se podíváme do studia Divadla Kámen na sídlišti Invalidovna a výše uvedená slova Vladimíra Hulce jistě o Petru Macháčkovi platí. Režisér Divadla Kámen říká: „Před rokem jsme otevřeli takový minimalistický prostor – minimalistického rozměru (hlediště pro 50 diváků a jeviště 18 m2), ale i minimalistických nákladů. Ale abych nikoho nevyděsil – jde o zcela normální k danému účelu zkolaudovaný prostor. Děláme divadlo, které nás netlačí do finančního rizika, a pro naše počínání není úplně podstatné, jak to tak zvaně „dopadne“. Základní naší ideou je poskytnout funkční živý prostor pro méně technicky náročné divadlo. Kdybych měl definovat to, jakým stylem pracujeme, hledal bych odpověď dlouho. Možná chceme být divadlem důsledné a komplexní režisérské vize.“
Vladimír Hulec dodal: „Divadlo Kámen bych definoval jako divadlo pro specifický typ diváků a co se produkcí týká, jako minimalistickou činohru precizně pracující s formou.“

„Tak to my minimalističtí nejsme ani náhodou,“ směje se Viktorie Čermáková. „Za Divadelní studio Továrna mohu říct, že si saháme na dno všech sil i finančních či provozních možností. Už jen organizace zkoušení je velmi náročná, protože pracujeme s lidmi, kteří mají spoustu jiných závazků. Na nové inscenaci jsme opět dělali na koleně po nocích, přesto rozhodnutí, že půjdeme do megalomanského projektu, bylo jednomyslné. Mými největšími zážitky z čtyřměsíčního zkoušení je snad to, že nikdo si nestěžoval, pak samozřejmě nespočet společných schůzek a podnětných debat o formě, obsahu a smyslu nové inscenace. Často jsem pochybovala a ptala se, jestli takový záhul není spíš pro mladší. Už nám není dvacet a ideály se u všech kamsi vytratily. Touto prací jsem si vlastně chtěla vyzkoušet, jestli přece jen něco ideálů ve mně nezůstalo, vždyť já jsem ve fázi, kdy nevím, jak to divadlo vůbec dělat, také s kým a proč. Byla jsem nakonec překvapená...“
Inscenace režisérky Viktorie Čermákové Políbila Dubčeka (1968 – čas utopie) bude pravidelně uváděna v La Fabrice, oficiální premiéra se uskuteční právě v rámci festivalu ...příští vlna/next wave... 16. října.

Program v NoD.Roxy i Cross klubu se ponese zcela v duchu hesla – ať si to ti mladí udělají sami a na daná témata nahlédnou svou estetikou. Také projekt výtvarníka a režiséra Jana Komárka situovaný do Národního muzea (site specific Probouzení genia loci) má volnější rámec. Vzniká jen na dvě zkoušky…
„Předpokládám že i přesto půjde o největší akci festivalu – vždyť obsadíme Národní muzeum (ne tankem!),“ naznačuje Vladimír Hulec. Co na to Jan Komárek? „Slova, která zazněla, mě děsí. Všechno je to jenom náhoda. Jen se sešlo poměrně hodně lidí, kteří podobně jako já inklinují k netradičním prostorám. Pro které je zajímavej ten pocit vzrušení z každého divadelně či výtvarně „neobjeveného“ prostoru a vymýšlení, co by se v něm dalo dělat. Tomu, co uvidíte, říkáme pocitová koláž. Netroufám si říct, že obsadíme, spíše oživíme Panteon Národního muzea, tam, jak jsou ty schody a samý mramor, z něhož dýchá historie a jistě i tajemství – stačí jen zhasnout, unášet se duchem místa nebo také spoléhat na náhodu... Budou se dít věci, to ano, ale nečekejte cestu ve skupinkách s tím, že v každé výstavní místnosti bude divadelní „atrakce“.“

Praktické informace jsou tak jako každý rok stejné. Zhlédnout celý 15. ročník festivalu …příští vlna/next wave... (osm dnů programových bloků) vás přijde na 690 Kč. Tolik tedy stojí permanentka na všechno. Jsou k dispozici i levnější na nižší počet dní. Bohužel i pokud si permanentku pořídíte, vstupenku na náročný projekt Políbila Dubčeka v La Fabrice si musíte dokoupit (pro držitele permanentky je však připravena sleva). Jednotlivá představení lze samozřejmě navštívit i samostatně a pokud s dětmi přijdete na Zábradlí a program Divadla Polárka, vstupné činí symbolických 50 Kč. „Filozofií festivalu je zpřístupnit program za přijatelnou cenu, na všechno a pro všechny,“ uvedl producent Jakub Matějka.

Slovo si ještě bere ředitel festivalu Jan Dvořák, aby se věnoval diskutované otázce financování podobných akcí, i s ohledem na události z jara: „Peněz na festival a jeho organizaci nemáme moc, méně než loni. Ale jako garant pragmatického zajištění celé akce se snažím vycházet z toho, co je k dispozici k tomu, aby se festival mohl uskutečnit. Vycházejme z objektivních podmínek, které jsou. Nehledejme důvody k hořekování, i když celé jaro jsme díky médiím měli před očima usměvavou tvář jistého pana radního. Podstatná jsou obecná základní fakta: Jen se podívejme kolem, kolik lidí teď dělá divadlo, vždyť tolik diváků jako teď nikdy v historii na divadlo nechodilo, spočítejme si, kolik akcí se koná, kolik je divadelních adres – žijeme rekordní dobu, a to i v otázce objemu finančních subvencí. Druhá věc je pochopitelně otázka kvality. V takové situaci každý z nás organizátorů musí hledat i jiné cesty, zpytovat sám sebe v otázce využití skutečně všech možností a přijmout fakt, že situace se kdykoliv může měnit.“

„Skoro to vypadá, že čím méně peněz na festival, tím má rekordnější počet hracích dnů. V jiných oborech to fungovat nebude, ale my se alespoň můžeme opřít o náboj zúčastněných lidí a schopnost pracovat i v horších podmínkách. Cílem je držet kvalitu, nedělat z této otázky politikum, také chceme souborům poskytovat možné maximum,“ dodal optimista Jakub Matějka.