Počet komentářů: 0
Nový komentář

Za oponou

Camp Q: Poslední noc s mimozemšťany
[vydáno: 13.6.2019]
Asi nikoho nepřekvapí, když ve Vile na Štvanici v půl čtvrté ráno ještě probíhá bujarý večírek. O něco méně obvyklé je, že zde i v tuto téměř ranní hodinu popíjí více než 100 lidí. Ale když jde o mimozemšťany, očekávat věci obvyklé není na místě.
Jen před pár desítkami minut skončilo poslední pražské uvedení imerzivní inscenace Camp Q. V rámci Pražského Quadriennale vznikla na Štvanici expozice adaptačního tábora pro mimozemské uprchlíky a po tři noci (plus pár termínů generálních zkoušek) bylo možné strávit několik hodin pobytem v tomto táboře.
Rok a půl psaní textu, týdny intenzivních zkoušek a pouhých 101 hodin od první minuty premiéry do posledního pražského „Ikarus, Ikarus“. A nyní je po všem. Ve vzduchu je cítit úleva, radost i smutek. Ostatně, právě tyto pocity nejčastěji zaznívaly v odpověď na můj dotaz, jak se tvůrci a herci právě nyní, bezprostředně po pražské derniéře cítí:

Petr Šmíd (Libor Krejčík, šéf ostrahy):
Petr Šmíd

Na jednu stranu cítím smutek, že bylo tak málo repríz. Dopředu jsem nečekal, že bude smutné rozloučit se s takovou gumou, jako je Libor Krejčík. Ale vlastně mě to teď mrzí, s tím člověkem jsem se setkával rád, protože je to slušná sociologická sonda.

Do Prahy jsi před časem přivedl 24 hours plays, nyní jsi součástí bezprecedentně rozsáhlého imerzivního představení; baví tě experimentovat?
Velmi. Velmi. Myslím si, že přesně toto by dnes divadlo mělo dělat. V přehršli možností je toto cesta, která mě baví. Imerzivní divadlo mám rád od doby, co jsme dělali Golema. Pro současného diváka mi to v něčem přijde jako ideální tvar. Lidé již nejsou zvyklí trávit tolik času v divadle a zároveň si některá témata zaslouží větší prostor. Imerze je skvělý prostředek, jak dát divákovi možnost něco prožít, ačkoliv třeba není častým návštěvníkem divadla.

Co přinesl Camp Q tobě osobně?
Mnohé. Těžko se to popisuje v den pražské derniéry. Sebral mi spoustu času. Ale jak jsem říkal, je to slušná sociologická sonda. Spousta návštěvníků přijde a přistupuje k těm mimozemšťanům jako ke zvířatům v zoo, zkoumají je těmi nejjednoduššími způsoby a metodami – dotýkáním, zkoušením, co jim vadí. Pak je nevnímají jako sobě rovné. To je zajímavý objev.
Také mě překvapilo, kolik lidí slyší na ten úhel pohledu, který právě Libor Krejčík nebo Rostislav Hranička nabízejí. Zároveň je vtipné vidět, jak se se mnou diváci chodí hádat – běžně 20 lidí za představení, ječí na mě, řveme na sebe o bonzáctví, estébáctví, špinavých praktikách. Ačkoliv to jsou třeba moji kamarádi, pak se mnou mají problém a to i v reálném životě bezprostředně po skončení představení.

Zaznamenal jsi rozdíl mezi českými a zahraničními diváky?
Velký. Nejvíc to bylo znát na premiéře. Zahraniční diváci byli mnohem aktivnější a více vnímali, rychleji četli situace. Nevím, čím je to dané, zda odlišností kultury nebo otevřeností – byli přístupnější. Dokonce se nám stalo, že jeden Kanaďan na premiéře vtrhnul během vyhlašování výsledků na pódium a my jsme chvíli vůbec nevěděli, jak si s tím poradit. To je na imerzu taky zajímavé, že člověk musí být neustále při věci – zvlášť když diváci mohou mluvit, to je fakt peklo. Jakmile mohou diváci mluvit, mají v ruce silnou zbraň. Mohou zasahovat do situací a pak je komplikované udržet třeba stav, kdy se některé postavy nemají o něčem předčasně dozvědět – diváci naopak jdou a vyptávají se. Je to fakt těžké.


Vojtěch Vodochodský (moderátor David Šnajdr):
Václav Švarc, Vojtěch Vodochodský; foto: Ryan Sweeney

Cítím se trochu posmutněle, zároveň vyčerpaně. Bylo to dlouhé intenzivní zkoušení a vzhledem k délce představení jsme zde museli trávit opravdu hodně času – osm až dvanáct hodin zkoušení, šest dní v týdnu. Musím říct, že od té doby, co jsem absolvoval DAMU, jsem si odvykl na takový nátlak a řád zkoušení.
Všechny nás to vyčerpalo, ale také stmelilo. Byla to má první herecká zkušenost s imerzivním divadlem. Viděl jsem tříhodinové představení Pozvání a jako divák jsem se už po dvou hodinách unavil a možná i trochu nudil. Byl jsem tedy zvědavý, jak diváci zvládnou šest hodin. A zvládli to skvěle.

Jaké bylo hrát moderátora toho nejhrubšího estrádního typu?
Moderátor byl docela nevděčná postava. Neměli jsme moc prostoru pro improvizaci, naše dialogy byly téměř komplet předepsané, což bylo nejspíš poznat. Režiséři nám nebránili v malých změnách, ale k tomu jsme neměli vůli, necítili jsme se dost jistí na to, abychom improvizovali. S Danem jsme se tedy většinou drželi textu a musím říct, že ty postavy jsou napsané...jsou to idioti, kteří si jedou za svou kariérou a penězi, nezajímá je nic okolo. A nejsem si úplně jistý, zda všichni účastníci pochopili, že jde o role. Stávalo se, že nás diváci propichovali nepříjemnými pohledy. Když jsme vtrhli na svatbu a opili se, především zahraniční návštěvníci nás kárali, že to fakt není správné. Mysleli si, že jsme opravdu reální moderátoři, kteří nezvládli svou práci. Přítomné dámy se zase snažily zabránit mi v zavření unesené nevěsty…

Může to být tedy kulturní rozdíl? Něco, co Češi pochopí a cizinci ne?
Byl tam znatelný rozdíl mezi „English speaking visitors“a Čechy. Protože inscenace byla highlightem Pražského Quadriennale a měla dobrou reklamu, očekávali jsme vysokou účast zahraničních hostů – na premiéře jich bylo snad 50%, tedy opravdu hodně.
S tím se ale nedá moc dělat. My jako moderátoři jsme mohli přepínat mezi češtinou a angličtinou a ničemu to nevadilo. Ale postavy s určenou dějovou linkou měli pokyn, že pokud hrají předepsanou scénu, mají ji hrát česky.

Nelezli jste si se spolumoderátorem Danem Kranichem na nervy, když jste trávili celých šest hodin prakticky nonstop spolu?
Musím říct, že lidsky určitě ne. Profesně tam bylo nějaké minimální tření, trvalo nám, než jsme se sehráli, občas jsme se nepochopili. Máme rozdílný herecký styl, díky čemuž jsme se částečně míjeli. Já jsem byl spíš klidnější, dělal jsem podprahové fórky pro první tři řady, zatímco Dan pojal roli více divadelně. Nakonec jsme se ale protli a byla to fajn spolupráce. Tohle zkoušení byl pro mě obrovský přínos a zkušenost, herec zažije jen málokdy takový kontakt s diváky, kdy po dobu šesti hodin musí být pohotový a nesmí vypadnout z role, aby nezkazil divákům zážitek.

Jiří Böhm (Jakub Šabata, zástupce ředitele adaptačního tábora):
Jiří Böhm; foto: Ryan Sweeney

Mám radost z toho, že se nám za měsíc povedlo něco, co se organicky spojilo a vytvořilo celek, který zaujal hodně lidí – se vzestupnou tendencí, kdy přicházelo pokaždé víc a víc diváků, dnes jsme dokonce museli některé odmítnout.
Jedná se o herecky extrémně náročnou inscenaci s obrovským nasazením všech účinkujících, takže jsem si vědom toho, že hrát v takovém rozsahu pravidelně by pro mě osobně bylo příliš vyčerpávající. Jsem rád, že bude pauza.

Co si z projektu odnášíš?
Odnáším si dobrý pocit z práce, která vznikla. Myslím si, že to má obsah, líbí se mi analogie s uprchlickou krizí, kterou lidé vnímají a která nejde jen po povrchu – podle mého určitě ne. Pro mě bylo také krásné setkání s kolegy z Jihočeského divadla, se kterými jsem dříve nepracoval. I když mají někteří z nich oproti hercům na volné noze méně zkušeností s podobnými projekty, byl jsem nadšený, že do toho šli, někteří se dokonce sami dobrovolně přihlásili. Vznikla super parta 70 lidí, ve které nebyl žádný prudič.
Hodně se mi též líbí, že člověk mohl přijít s vlastní invencí, spoustu věcí si dokonce musel dotvořit sám, protože v tom omezeném čase nebylo možné každou dějovou a osobní linku nazkoušet do detailu. Pro mě osobně bylo nejhorší, že na mé postavě byli závislí skoro všichni herci – na signálech, které jsem dával prostřednictvím hlášení rozhlasu. Cítil jsem na svých bedrech obří zodpovědnost.

Tomáš Drápela (Goga Zira z kmene Zeyris):
Tomáš Drápela; foto: Ryan Sweeney

Cítím se unaveně, ale bylo to dobré. Divočina...taková divočina, které jsem se ještě nikdy nedopustil. A lidé, kteří zde byli, byli naprosto skvělí. Ta práce byla někdy náročná, zdlouhavá, spousta čekání a prodlev, které nemám rád. Ale lidé, kolegové herci byli všichni báječní. Nádherné setkání na ostrově uprostřed Vltavy. Nebyla to dovolená, ale bylo to dobré.

Jak myslíš, že přijme tento megalomanský formát českobudějovické publikum, které znáš přeci jen lépe, než tví pražští kolegové?
Nevím...snad přijdou nějací lidé, uvidíme. Hrajeme jen dvakrát. Myslím si, že Republika je stejná. Budějovice jsou město, které jde nahoru, rozvíjí se v něm spousta subkultur. Důležité je, aby se o tom dozvěděli a chtěli to navštívit.

Co si z toho osobně odnášíš?
Zážitek. Dojmů je mraky a ještě je musím vstřebat. Myslím si, že na to nikdy nezapomenu.

Kamila Janovičová (Múzis z kmene Fénických žen):
Kamila Janovičová; foto: Ryan Sweeney

Cítím se docela vyčerpaně. Ale myslím, že to stálo za to. Zpětně viděno. V průběhu zkoušení jsme velice často nadávali – ale to bylo únavou, nikoliv tím, že bychom v celou věc nevěřili. Jsem ráda, že si odpočinu a zároveň jsem ráda, že si to ještě v září zahrajeme v Budějovicích.

Jak se hraje Fénická žena s fénickým tempem?
No...první tři hodiny mě baví. Poslední hodinu a půl si chci rozmlátit hlavu o kontejner, protože to tempo mě zabíjí (směje se). Ale držím se, hlavu mám celou.

Co cítíte, že vám tato zkušenost přinesla?
Jsem za ni moc ráda, po dlouhé době jsem měla možnost pořádně improvizovat. Interakce s diváky mě bavila moc. Mrzelo mě, že během zkoušení se učí jen zrežírované pevné části, ale kontakt s divákem jsme si mohli užít až poslední týden. Na ten jsem se těšila celou dobu zkoušení. Byla to má první imerze vůbec a myslím, že to dopadlo výborně.

František Hnilička (královna kmene Attas):
František Hnilička; foto: Ryan Sweeney

Za mě je to smutek. I když to bylo hodně náročné a složité, nejen organizačně, ale i vlastním nasazením, tak jsme spolu strávili měsíc jakoby na letním táboře – jsem smutný, že to končí. Ale ne úplně, budeme se přesouvat do Českých Budějovic, kde se po pauze zase potkáme.

Co si z projektu odnášíte?
Odnáším si obrovskou zkušenost. V šestihodinovém představení jsem nikdy dříve nehrál a také jsem ještě nehrál královnu. Dvě veliké zkušenosti. Navíc imerzivní divadlo. Jsem rád, že jsem mohl být součástí.

Ve své roli jste měl výsadní postavení v kmeni Attas a proto jste proseděl půlku představení v kokoništi. Měnil byste?
Během představení, obzvlášť ty první tři hodiny, kdy jen sedím, jsem si říkal, že bych se rád pohyboval po prostoru a viděl, co se kde děje. Ale dostal jsem tuto roli, tak to prostě je.



Marie Nováková (dramaturgyně):
Je to...úleva. Celý projekt byl strašně náročný. Ale zároveň jsem na každé repríze viděla několik situací zcela poprvé, což mě velice potěšilo. Zprvu jsem chodila po situacích, které jsem napsala či se na nich režijně podílela. Těm jsem se potom schválně vyhýbala a viděla jsem tak spoustu zajímavých věcí.

Jak dlouho jste vy osobně pracovala na tomto projektu?
Nevím úplně přesně, ale od nápadu přes scénář až ke zkoušení to bylo asi tak rok a půl.

A jaký máte pocit z výsledku?
Jsem překvapená. Z počátku jsem byla dost skeptická k tomu, zda je vůbec možné něco takového dostat do textu a zda je možné napsat a propojit tolik různých situací. A mám radost, jak to nakonec fungovalo. Také když se člověk během zkoušení zabývá konkrétními střípky mozaiky, tak začne mít obavu o celek, zda nevyznívá banálně. Což ale zjistíte až od diváků. Měla jsem zde spoustu známých a mám pocit, že diváci metaforu pochopili a že tedy snad výsledek banální není. Vnímám, jak kromě toho, že se mohli diváci poznat s nějakými mimozemšťany, tak také pochopili, jaké je to žít v podobných podmínkách. Ukázali jsme, jak jsme my lidé hodně chaotičtí a dezinformovaní a že tím můžeme jiným lidem žijícím v jiných systémech docela zavařit. Takové reakce jsem získala od diváků, které znám, a pro mě osobně je to dobré vyznění.

S jedním z herců jsme narazili na skutečnost, že zahraniční diváci nerozklíčovali některé typicky české vtipy a situace. Je možné, že dalším, nejspíš nezamýšleným rozměrem inscenace se staly rozdíly mezi Čechy a cizinci?
Nad tím jsem se nezamýšlela, ale shodli jsme se, že je to hodně české. Snažili jsme se odrážet realitu přirozeného jednání a všichni jsme Češi. Takže jsme na takové otázky naráželi i když jsme řešili, jak se budou chovat jednotlivé mimozemské kmeny a co pro ně bude nepochopitelné – naše typická ironie a lehkovážnost hodně fungovala. Takže pro cizince to může být přidaná hodnota, že chápou, že tady se fakt nedá žit (směje se).



Ivo Kristián Kubák (režisér):
Já doufám, že to ještě neskončilo. Ještě 6 dní běží výstava a doufám, že bude i nadále úspěšná. Samozřejmě, že po 3 pražských představeních si můžeme oddechnout a propustit 69 herců, aby si přes prázdniny odpočinuli. Zároveň již měsíc plánujeme a připravujeme logistiku přesunu do Českých Budějovic. Již máme plány a řešíme, jak přezkoušíme a adaptujeme náš adaptační tábor.

Co očekáváte od budějovického publika? Přeci jen pražští obyvatelé jsou více zvyklí na experimentální tvary, navíc sem v rámci Pražského Quadriennale přišlo velké množství poučených cizinců…
V první řadě bych tomu dnes již neříkal experiment. Imerzivní divadlo se v Čechách etablovalo. Jasně, že ne na takovém prostoru a v takovém časovém rozsahu, ale experimentem byl možná před šesti lety Golem, se kterým jsme začínali.
Navíc se v Budějovicích hrála inscenace Game, takže už jsou místní diváci též vyškolení v tom, co je imerzivní divadlo. Samozřejmě Camp Q je extrém, megalomanie, které jsme se dopustili.

Jak došlo k propojení s Českými Budějovicemi?
Kooperace je propojena zejména osobností Martiny Schlegelové, která je uměleckou šéfkou činohry Jihočeského divadla a taktéž Divadla LETÍ, a pak také přes Petra Haška, který působí jako umělecký šéf souboru Geisslers Hofcomoedianten a Malého divadla v Českých Budějovicích. Takže spojení mezi Štvanicí a českobudějovickým divadlem bylo logickým vyústěním.

Veškerá pražská uvedení jste osobně koordinoval, vždy jste zde procházel a vše hlídal. Jakou odezvu jste cítil od diváků na místě?
V průběhu repríz jsem neměl moc prostor vnímat divácké rozpoložení, protože se během zkoušení zjistilo, že chybí ještě jedna postava, která je malinko létající a není moc závislá a chycená do různých situací; sice jsem tam chodil a koordinoval, ale k tomu jsem si dovolil i trochu hrát. Takže jsem se soustředil na to, abych zvládal produkční složku schovat do herecké akce.
V průběhu repríz jsem zaslechl, jak mezi sebou lidé řeší různé situace. Dvakrát se také stalo, že jsme museli na půl hodiny přerušit představení kvůli dešti a ukázalo se, že když se diváci ocitnou sami v uzavřeném prostoru a představení stojí, tak si sdělují své postřehy, předávají si informace. Mám pocit, že se nám povedlo to, co jsme chtěli. Manipulovat s divákem tak nenásilně nebo naopak násilně, že na to vždy přistoupil a přijal pravidla hry, které jsme nastavili.

Ivo Kristián Kubák (úplně vpravo) během příprav



Co říci závěrem? Strávila jsem v adaptačním táboře premiéru i obě reprízy. Svět, který tvůrci připravili, mi naprosto učaroval. Nabíjel mě energií, díky které jsem s úsměvem překonávala narůstající spánkový deficit. A proto již dva dny cítím lehký smutek, protože ani já se přes veškerou náročnost nechtěla s táborem rozloučit.
Posílám obrovské díky všem, kteří se na Campu Q podíleli. A těším se na viděnou v září!
zpracovala: Pavla Haflantová



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.