Z tiskových konferencí

Divadlo Na Fidlovačce zařazuje na repertoár divadelní úpravu Rain Mana z pera Dana Gordona. V hlavních rolích se představí Martin Písařík (Charlie) a Matouš Ruml (Raymond).

Matouš Ruml

Dojemný oscarový příběh o cestě prospěcháře Charlieho a jeho autistického bratra Raymonda ke vzájemnému sblížení a osobní proměně se vrací na česká divadelní prkna po delší odmlce. Tato divadelní "road movie" nabízí gradující příběh, jemný humor a detailní psychologickou kresbu obou bratrů. Už sama divadelní adaptace nechce jen kopírovat filmový příběh, ambicí tvůrců nové inscenace je posunout umělecké vnímání světa lidí s autismem na další úroveň, která reflektuje současné poznatky a potřeby těchto lidí. „V centru pozornosti inscenace ale stále stojí až archetypální příběh vztahu dvou bratrů, z nichž jeden má „diagnózu“ (kombinace autisty a génia) a druhý dojde k proměně,“ přibližuje dramaturgyně Kateřina Jonášová. Na Fidlovačce tuto inscenaci začali plánovat už před covidem. „Dostali jsme se tehdy k právům, o jejichž uvolnění jsme se dozvěděli naštěstí asi jen tři týdny poté, co se tak stalo.“
Divadlo Na Fidlovačce tak bude druhým, po Divadle pod Palmovkou (zde na repertoáru v letech 2010-2013), které jevištní adaptaci Rain Mana uvede.

Titulní postavy Charlieho a Raymonda jsou obrovskou hereckou příležitostí pro všestranný talent Martina Písaříka a Matouše Rumla, navíc podpořený režijním vedením Adély Stodolové, která v Rain Manovi opět jedinečně kombinuje své režijní a choreografické zkušenosti.

Vanda Chaloupková, Alena Doláková, Martin Písařík

„Přesto bylo nezbytné, abychom se seznámili s terminologií a věděli, co to znamená žít s autismem. Jsme nyní takoví miniodborníci,“ usmívá se Kateřina Jonášová.
„Na počátku přece jen obavy byly, že se těmi miniodborníky nestaneme,“ přiznává Adéla Stodolová, „ale to jen do chvíle, než jsme se s reálnými autisty potkali. Diagnózy jsme pak ještě rozšířili, vždyť Charlie je typickým příkladem osobnosti s ADHD. Setkáváním a prohlubováním poznatků jsme přišli na spoustu možností, jak dvě ústřední postavy na divadle ztvárnit. Charlie je hysterickej, neukotvenej, nepřítomnej. Raymond díky absolutnímu vnímání přítomnosti svého bratra mění, svým způsobem ho uzemňuje. Ze zkoušení jsme si všichni odnesli více pochopení pro lidi s „diagnózou“ autismus nebo ADHD. Vznikl vlastně obraz toho našeho světa: naše celá společnost je taková ADHD a lidé, jako je Raymond, nám pomáhají se zklidnit, vidět věci i jinýma očima…“

Příběh Raymonda a Charlieho, který v roce 1988 zrežíroval Barry Levinson, zpočátku znamenal velký risk. Snímek původně odmítli produkovat Warner Bros s tím, že příběh člověka s autismem je odsouzen ke komerčnímu nezdaru. Opak byl ale pravdou. Týden po premiéře se na film začaly vršit pochvalné recenze, zejména díky autentickému výkonu Dustina Hoffmana. Film se vyšplhal na první příčky žebříčků návštěvnosti v amerických kinech a odnesl si čtyři Oscary.

Martin Písařík, Matouš Ruml

„Film Rain Man je pro mě hlavně o lidskosti, která je v každém z nás. O cestě, která vede zpět k rodině a hodnotám, které nás dělají lepšími. O povrchnosti, která na nás denně útočí. Na roli Charlieho jako na floutka jsem se ve svém životě už několikrát nevědomky připravil. Teď se těším, že to budu moct “pustit”, být “od zdi ke zdi”, z “nuly na sto” a zároveň se měnit, nechat na sebe dopadat zodpovědnost, dospívat a dělat dobré věci. Přes bolest, kterou to bude stát jak postavu Charlieho, tak mě samotného,“ říká ke své roli Charlieho Martin Písařík a dodává: „Diváci možná budou očekávat, že inscenací budeme vysvětlovat téma autismu, ale ten příběh je jiný a mimo jiné právě o přeměně Charlieho, toho namyšleného týpka, kterého nikdo nedokáže zkrotit, zpracuje ho až bratr (a také možná trochu i Susan).“

„Jako herec rád (možná je to dokonce součást mojí práce) pozoruju lidi, domýšlím si jejich příběhy. Raymonda už mám trochu pod kůží. Ale znáte to, jak to bývá, když o věci nic nevíte: takový ten prvotní odsudek, když třeba vidíte, že se někdo chová divně, jinak. Téma nám přineslo empatičtější vnímání, o „diagnóze“ už vím více, rozhodně to není téma pro jednoduchou srandu,“ říká Matouš Ruml. „Pro mne Rain Man představuje dva naprosto odlišné světy, které se učí spolu komunikovat, žít vedle sebe. Je to nádherná sonda do lidských vlastností a duší. Ten příběh je o opravdovosti každého z nás, každý má v sobě svého Raymonda i Charlieho. Ray je nádherná role, která nedovoluje jakkoliv z ní vystoupit, protože pak ztrácí uvěřitelnost. Důležité pro mě je pojmenovat si vnímání Rayova světa, pak s ním jen citlivě a soustředěně stanovit hranice, které jeho svět má. To je pro mě ta nejzajímavější část, když se ty hranice překročí. Co to znamená, jak se chová, co dělá? Protože k tomu musím volit jiné herecké prostředky než doposud, oproštěné emocí, logiky, a rozumu. Což je pro herce opravdu velká výzva.“

Martin Písařík

Martin Písařík k tomu dodal: „Zkoušení svým způsobem byla terapie, na začátku jsem znal jen ten základní mustr příběhu a pár faktů o „diagnózách“, na konci jsem byl doveden k přesvědčení, že neexistuje žádná zdravá společnost nebo že i ti „jiní lidé“ jsou nejen součástí celé naší společnosti, ale že se od nich můžeme mnoho učit. Raymond je nakonec možná ten nejnormálnější člověk, zatímco všichni okolo mají častokrát mnohem větší problém. Při zkoušení jsme to zjistili rychle, že my všichni sami máme problém. Položme si otázku, kdo je šťastnější? Jestli to náhodou právě není ten Raymond se svým viděním světa.
Na spolupráci s Matoušem Rumlem jsem se hodně těšil, já na něj mluvím, ale on kouká někam skrz…“
„Já bych na to zareagoval, teď nejsem v postavě, tak můžu!,“ směje se Matouš Ruml. „Je až nečekaně těžké být a něco ztvárňovat na jevišti, a kolegy jako zdánlivě neposlouchat…“

„Autor námětu slovo autismus vůbec nepoužil,“ dodala Kateřina Jonášová. „Začali jsme sice vážně s těmi diagnózami, ale příběh nabízí něco zcela jiného. V divadelní verzi Rain Mana rozměry lidství jsou ještě více posílené, navíc se zasmějete, neboť jí nechybí prostor pro hravost.“

„Můj profesor Ctibor Turba říkal, že miluje na divadle takové ty momenty, kdy se smějete takovým tím smutným srdcem. Takových momentů v této inscenace, troufám si říci, najdete spoustu,“ poznamenala Adéla Stodolová. „Vypustila jsem herce do prostoru, oba, jak Martin, tak Matouš mají obrovský dar spolupráce, nabízejí, jsou spontánní, nemusím být ten režisér, co má vše stoprocentně vymyšlené,“ říká Adéla Stodolová. „Celý proces zkoušení byl myslím pro nás všechny transformační, zvláště Martin začal být citlivoučkej… (smích) A oba jsou pohybově skvělí; asi víte, že jako choreografka ráda dění na jevišti pohybově stylizuju, rytmizuju…“

na tiskovém setkání v Divadle Na Fidlovačce

Režijní rukopis Adély Stodolové počítá s pohybovou stylizací, což přineslo další oříšek v tom, že lidé s autismem jsou strnulejší, necítí rytmus. „Moje postava tam jen „pokulháva“, zatímco hlavní hvězdou choreografií bude Martin…,“ komentuje s lehkou dotčeností Matouš Ruml.
„No, on je to pro herce velký boj naplnit připravenou formu kombinující pohyb a obrazotvornost. Než vnitřní prožitek zacvakne do zamýšleného obrazu, docela trvá. Možná i pochybujete, ale pak najednou vidíte, jak ta propojení velice dobře fungují. Adéla ví, co dělá...,“ doplnil Martin Písařík.

Vizuál k inscenaci vychází z charakteru road movie, oba protagonisté na něm jedou na motorce. „Motorku nám půjčili, ale po focení si ji hned odvezli, divadlu tak zůstane aspoň něco málo na honoráře,“ směje se pravověrný motorkář Martin Písařík. Můžeme však prozradit, že v inscenaci bude něco jiného….

zpracoval + foto: Michal Novák