Z tiskových konferencí

V Městských divadlech pražských se schyluje k prvním dvěma premiérám sezony. Jak je zde již tradicí, dvou prostorů bylo využito k paralelnímu zkoušení dvou inscenací. Nejdříve se divákům v Divadle Rokoko představí konverzační komedie A voda stoupá a pár dní na to proběhne v Divadle ABC premiéra Markéty Lazarové. Co obě jinak naprosto rozdílné inscenace spojuje? Netradiční scéna, v jednom případě bude na jevišti pršet a postavy bude provázet otravný zvuk crčící vody, v ABC se počítá s využitím ohňových efektů a pro divadlo ne zcela obvyklého materiálu, gumodrti.

„Uvedením Markéty Lazarové Městská divadla pražská navazují na jednu ze svých stěžejních dramaturgických linií – na linii velkých příběhů a českého tématu,“ říká dramaturgyně Věra Mašková. „...A brilantní anglická konverzační komedie, která je parafrází biblického příběhu o potopě světa, zas tematicky navazuje na ty inscenace Městských divadel pražských, které se věnují povrchnosti současných mezilidských vztahů a konzumnosti dnešní společnosti,“ poznamenal její kolega, dramaturg Jiří Janků.

Pavel Khek, Věra Mašková (foto: Michal Novák)

Divadelní adaptace známého románu Vladislava Vančury Markéta Lazarová je asi nejočekávanější premiérou sezony. V titulní roli se představí Veronika Kubařová, Mikoláše ztvární Tomáš Novotný. Úpravy a režie se ujal Pavel Khek, který pro Městská divadla pražská před nedávnem nastudoval úspěšnou inscenaci Želary.

Tentokrát Pavel Khek klade důraz na součinnost obrazivosti, hereckého projevu, hudby a dalších divadelních složek: „Pracovně tomu říkáme audiovizuální dramatická báseň. Tu básnivost, která je rozpuštěna v románu, si neustále připomínáme a snažíme se najít způsob, jak ji přenést na jeviště v její mnohosti a symbolice.“

Pavel Khek, Věra Mašková, Veronika Kubařová, Tomáš Novotný (foto: Michal Novák)

Kromě specifické práce s hudbou (jejímž autorem je David Hlaváč) se diváci mohou těšit i na zajímavé využití choreografie. Režisér Pavel Khek již od začátku zkoušení dává pohybu velkou váhu: „Akcentace lidského těla je na každé stránce Vančurova textu, on se na lidi dívá pohledem kamery a sleduje projevy těla. Snažíme se některé věci nevyprávět pouze slovy, ale procítit je a vyjádřit pohybem. My musíme ukázat lásku, násilí, zabíjení, zešílení – a k tomu vám ani v životě mnohdy slova nestačí. Čekala nás tedy obrovská fyzická dřina navíc, ale myslím, že pak diváka strhneme divadlem, které prosazoval už právě Vančura – chtěl divadlo, které by okouzlovalo diváky několika souběžnými úkony jevištními, dokonalostí řeči a těla – divadlo, které zároveň útočí na divákovu racionalitu i emotivitu.“ (Jinými slovy Diana Šoltýsová v roli Alexandry padá údajně jenom sedmnáctkrát, herci se snaží si neublížit a nezranit kolegu... Režisér Khek však ubezpečuje, že nyní už je to ve fázi, kdy herci si pohybovou stránku plně osvojili.)

Je Markéta světice? Poměrně drsný plakát dává najevo, že hodně půjde o to tělo... Jak vidí Markétu její představitelka Veronika Kubařová? „Je to s ní asi jako v našich životech, Markéta podstupuje normální boj jako každý z nás, kdy touhy duše se perou s fyzičnem a věci se dějí jinak, než by člověk chtěl. Pravda, Markéta v tom má mnohem víc nedobrovolnosti a musí se, přes tu duši, se vším smířit a najít cestu, jak tomu čelit.“

Veronika Kubařová, Tomáš Novotný (foto: Michal Novák)

„Vančura tvořil ve velkém gestu, i jeho Markéta Lazarová nese silné existenciální téma, jestli nebe nad námi je prázdné, nebo je tam věčnost, která si z nás dělá legraci, a nebo to všechno, co prožíváme, má nějaký velký smysl. Snažíme se, aby naše inscenace byla vyprávěním velkého lidského příběhu, velkého dramatu, ve formě jsme se inspirovali dalším velkým českým divadelníkem E. F. Burianem a jeho obrazivým divadlem. Můžeme slíbit představení, které klade důraz na emocionalitu a jevištní básnivost a které se pokouší přivést na jeviště výjimečné jedince a výjimečné osudy,“ popisuje Věra Mašková.

Tvůrci se těžko vyhnou srovnání s fenomenálním filmovým zpracováním Markéty Lazarové a inscenaci chápou jako poctu panu Vláčilovi, přestože film jako takový vůbec nebyl pro tvůrce nové divadelní inscenace východiskem. Pavel Khek přináší samozřejmě zcela jinou energii či fantazii a chce tu velkou báseň o Markétě Lazarové rozehrát ve výrazném jevištním obrazu. „Zároveň nepřestáváme být výrazným hereckým divadlem, během zkoušek se ukazuje, že naši mladí herci mají nakročeno k velkým výkonům,“ myslí si Věra Mašková. „Je to obtížné i proto, že samozřejmě pracujeme se stylizovaným vančurovským jazykem, nic jsme nezjednodušovali a nechávali mu tu kvalitu. Netváříme se, že na jevišti nerealizujeme literaturu. Inscenací se vine neustálá připomínka, že se setkáváme s velkou literaturou.“
„Chceme příběh Markéty Lazarové vyprávět, různými prostředky, zato všemi herci, kteří budou na jevišti,“ dodal Pavel Khek.

na tiskové konferenci (foto: Michal Novák)

O uvedení komedie A voda stoupá (v originále No Sign of the Dove) i dalších her Petera Ustinova na prknech divadla ABC se pokoušel již Jan Werich, který byl Ustinovovým osobním přítelem. „Peter Ustinov byl nejen vynikající herec vyznamenaný řadou ocenění (včetně dvou Oscarů) a autor humoristických knih, ale také velmi úspěšný dramatik. Ve druhé polovině minulého století se jeho hry uváděly doslova po celém světě. Z těch nejznámějších můžeme jmenovat například Lásku čtyř plukovníků, Romanoffa a Julii či Cílovou kameru. Především z politických důvodů na ně tehdy ve Werichově divadle nikdy nedošlo.“ (Jméno Ustinov sice zní „rusky“, ale byl to ryzí Brit, jen s ruskými předky. Poprvé se jako autor u nás hrál až v roce 1963 na regionální scéně v Kolíně, větší boom přinesl až rok 1968. S nástupem normalizace však z českých divadel okamžitě zmizel...) Tato hra se už u nás hrála, jak zjistil Jiří Janků, velmi krátce na konci 60. let v Hradci Králové, ...ale neexistuje o tom žádný záznam.

„A voda stoupá těží z toho nejlepšího z anglické konverzační tradice. Doporučil bych ji především příznivcům suchého britského humoru. Asi nepřekvapí, jaké postavy si do své biblické morality vybral skvělý, ale u nás totálně nedoceněný komediograf Ustinov. Jeho figury jsou tak mimo realitu, že i když mají vodu de facto po krk, stále věří, že se jim nemůže nic stát. Musím říct, že paradoxně v tom spočívá jejich půvab. Divadlem Rokoko se prostě povalí proudy vody,“ vysvětluje režisér Ondřej Zajíc.

Jiřího Janků dodal: „Hry Petera Ustinova mají společné to, že se s velkým nadhledem a humorem dokážou dívat na společenské problémy. Přesah hry je nadčasový a pro českou společnost je nyní platnější, než v době, kdy byla napsána.“ Tvůrci věří, že nejen téma, ale obratnost, s jakou Peter Ustinov zachází s jazykem, diváky zaujmou. Hra nabízí osm poměrně velkých hereckých úkolů. Konverzační komedie, ač se to nezdá, patří k velmi těžkým disciplínám. Jiří Klem, Máša Málková a Pavel Juřica představují ústřední bohatou rodinu D´Urtových. „Ztělesňují vyostřený generační konflikt, jaký jsme v žádné hře ještě zatím neměli, je to teda velká disharmonie,“ konstatuje Ondřej Zajíc.

Máša Málková, Jiří Klem, Pavel Juřica (foto: Michal Novák)

Jak vidí panoptikum postav Máša Málková? „Jsou odrazem společnosti, která všechno může, kde je všechno dovoleno, všechno si může koupit, i lidi. Nemá mantinely, je zvrhlá. Kde ostatní přitakávají, protože i oni sami tuto zvrhlou společnost potřebují ke svému profitování... Ve hře defiluje jedno velké ego vedle druhého. Vzájemně se pálkujou, jeden útočný bonmot stíhá druhý...“

„Jsou to všechni magoři...,“ zhodnotil Pavel Juřica, který si ale jinak práci na této konverzačce pochvaluje. „Jen v některých replikách mám pocit, že říkám jeden velký jazykolam. Ještě těžší je udržet takové to salónní herectví, aby představení udrželo lehkost žánru.“ Pavel Juřica pak prozradil, jaké to je hrát celou druhou polovinu za padající vody: „Zpočátku byla voda překážkou, protože když vám začne kapat na hlavu, tak začínáte zapomínat text. Postupně se s tím sžíváme... (smích)“

Pavel Juřica, Jiří Janků, Ondřej Zajíc (foto: Michal Novák)

„Jasně že za vodou je moje režisérská pošetilost. Cestu imaginace, divadelní práce s danou okolností jsme nakonec vyměnili za něco jiného. Kdo nic nezkusí, nic nezkazí...,“ usmívá se Ondřej Zajíc a dodává: „Tím, že finální obraz je apokalypsa, se začíná komplikovat komediální vyznění kusu. Jenže v tom je ta hra silná. Prezentuje určitý vzorek lidí, jejichž ego se totálně vymkne zpod kontroly, do velkého extrému. Oni ztratili kontakt s realitou do té míry, že už ty sobce a bestie je nutné utopit, aby se mohlo začít znova. Naši herci byli při zkoušení na své figury až moc hodní, ale ono to dost možná odpovídá tomu, co by Ustinov nebo jistě i Werich akcentovali i dnes: spásu světa skrz chytrý humor.“

Sumarizující hláška by mohla znít, že v Rokoku bude voda, v ABC oheň a gumodrť. Reálná voda jistě bude symptomatickým prvkem inscenace a Pavel Khek se zas raduje, že gumodrť v jeho inscenaci hercům umožní padat z větší výšky. „Jo, měl jsem obavy, jestli nás s gumodrtí ředitel divadla nevyhodí, dokonce jsem se vyděsil, když nám ji přivezli. Ale když jsem se dověděl, že vedle v Rokoku prší, byl jsem hned klidnější...“

(Pozn.: Všechna slova o živlech nebo pádech však berte v nadsázce, stoprocentní bezpečnost bude na prvním místě.)

-mys-