PRAHA
aktuální festivalyZ tiskových konferencí
Slavný anglický román Rozum a cit vyšel poprvé v roce 1811. Tento klenot anglické literatury zdramatizovali Jitka Šotkovská a Jan Šotkovský podle překladu Kateřiny Hilské. Bohatě zalidněný svět románu Jane Austenové slibuje velké herecké obsazení. Ve stěžejních rolích sester Dashwoodových se můžete těšit na Svetlanu Janotovou jako Elinor a Nikol Wetterovou jako Mariannu. Jejich matku, Paní Dashwoodovou, ztvární Alena Antalová, jejich bratra Johna Jan Valeš a jeho ženu Fanny Evelína Studénková. Jako nápadníci sester se představí Martin Mihál coby Edward Ferrars, Jiří Mach jako Plukovník Brandon a Adam Gazdík v roli Johna Willoughbyho. Na Činoherní scénu MdB se touto inscenací opět vrátí hostující režisér Mikoláš Tyc.
Dramatizace Jitky a Jana Šotkovských již prokázala jevištní životaschopnost v úspěšné inscenaci Divadla Nová scéna Bratislava (2019), nyní v přepracované verzi poslouží i pro brněnskou inscenaci.
„Měli jsme pocit, že to v Bratislavě funguje dobře, a tak jsme začali uvažovat o uvedení i v našem divadle. Změn proti tehdejšímu scénáři je poměrně dost. Toho, co vyšlo dobře, jsme se přidrželi, jiné jsme předělali. Pak už jsem jen požádal kolegu dramaturga Vojtu Balcara, aby se nebál a navrhoval škrty. On se skutečně nebál a výsledku to velmi pomohlo, nejen v tom, že nebudeme až tak dlouzí. Nebyl to přitom radikální přístup, spíše jsme zhutňovali…,“ popisuje tvůrčí proces dramaturg Jan Šotkovský.
„Když máte k dispozici krásně elegantní překlad Kateřiny Hilské, škrtá se těžko,“ usmívá se spoluautorka dramatizace Jitka Šotkovská. „Divákům předkládáme adaptaci věrnou knižní předloze. Naším cílem není reinterpretace ani pohled na Austenovou očima 21. století. Snažili jsme se primárně vyjít vstříc čtenářům, kteří dílo dobře znají. Což byl poměrně obtížný úkol, převádíme na jeviště bytostně prozaickou látku, navíc rozsáhlou. Austenová je důsledná v popisu vnějších událostí, román je protkaný zobrazením společenského života. Dějově se často popíjí čaj v salónu, sem tam nějaký bál, ale to podstatné, včetně pnutí, se odehrává uvnitř postav. Je to látka, kterou určitě má smysl uvést i „divadelně“, jen velice rychle zjistíte, že musíte pracovat s větší dynamičností nebo stavěním kontrastů. Nacházíte je především v té binaritě obou sester vyznávajících zcela odlišné principy rozumu a citu. Pak musíte vymyslet, jak do dramatizace propsat Austenové ironii a značnou dávku satiričnosti. Proti tomu chápeme, že diváci očekávají i jevištní zúročení toho romantického potenciálu příběhu…“
Režisér Mikoláš Tyc k tomu poznamenal: „Na tohle jednoduše musíte mít mimořádné herce, kteří se ponoří do toho romantizujícího světa a zároveň dbají úkolu, aby tomu dali potřebnou dynamiku vyprávění. Musí být vidět všechny zásadní dějové události, ale zároveň si musíme uchovat nějaký ten nadhled, vnášet do toho ironii, dát tomu komentář, a právě tak ukázat, co se děje pod povrchem. Jemné glosování vedeme přes drobné zkratky, v pohledech a tak podobně. V tomto na herce velmi spoléhám…“
V předchozích úvahách se již objevuje odpověď na otázku, nakolik je dílo Jane Austenové, datované první polovinou 19. století, aktuální a zda má co nabídnout i dnešním čtenářům či divákům. „Myslíme si, že aktuální, chcete-li stále moderní, je. To, jak Austenová vidí svoji dobu je v mnohém podobné s dneškem, i když sledujeme příběh „ze staré dobré Anglie“,“ říká Mikoláš Tyc.
Jan Šotkovský připojil tento pohled: „Sledujeme příběh žen, které se pohybují ve společnosti, se kterou musí být, protože ten svět a jejich osobní, vlastně ekonomická situace jim nic jiného neumožňuje, nemohou žít podle sebe a pro sebe. Jsou vrženy mezi lidi, se kterými musí nějak vycházet, bez ohledu, jací ti lidé jsou. Jedna ze sester to tak pojmenovává, ale je s tím smířená, racionálně vidí, jak ten svět je zařízen a že to tak zkrátka je. Druhá říká, že žít mezi lidmi, kteří jsou hloupí a nesnesitelní, je hrozné. Zůstává nad tím otázka, proč to nějaké autority nezařídí, aby se ve společnosti žilo lépe.“
„Jane Austenovou vnímáme jako autorku romantických románů, které pro někoho zapadají téměř do červené knihovny, ale ona byla – i přes velice mladý věk, kdy její díla vznikala – výbornou pozorovatelkou,“ všímá si dramaturg Vojtěch Balcar. „Dokázala totiž pronikavě a s nebývalou přesností nahlédnout do nitra lidských vztahů, společenských zvyků i citových zápasů mladých žen své doby. Do svých děl vkládala také řadu komentujících, ironizujících, takových britsky suchých poznámek. Mířily velice přesně na nešvary tehdejší doby, ať je to pokrytectví, přetvářka nebo pro „rozum a cit“ důležité téma financí. Tehdy to byla taková nešťastná věc, že láska často nestačila, ale byla podmíněna ekonomickým statusem. Pro zakládání rodiny je to skoro problém i dnes.“
Jan Šotkovský přidal ještě takovou zajímavost, jaký se z Austenové, a to poměrně nedávno, stal fenomén… „Stala se globální komoditou pro různé austenovské přepisy, které jsou již také ironizovány, záměrně si pohrávají s tím stylem a opojením anglickou krajinou, kterou se na koních pohybují šaramantní muži. Na této vlně prý někde běží i improvizační show, kde aktéři s kamennými tvářemi drží austenovský styl, ale improvizují na nadhozené téma. Čím bizarnější, tím lepší.“
Austenová v dramatizacích samozřejmě vstupuje i na seriózní jeviště, u nás to je však záležitost až posledních let. „Začali to v Uherském Hradišti (Pýcha a předsudek, 2007) a těch nemnoho inscenací, co se objevily, většinou vycházely z anglických dramatizací. Až kolegové z Jihočeského divadla nedávno přišli se svou dramatizací Rozumu a citu, uzpůsobenou plenérovému hraní před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově,“ zmínil Jan Šotkovský.
Pokud čekáte vedle podmanivých hereckých výkonů i výpravnou podívanou, Městské divadlo Brno vám to splní. Variabilní scéna Marka Cpina důmyslně umožňuje rychlé proměny mezi různorodými prostředími napříč Anglií předepsané autorkou a inscenaci ozdobí kostýmy Alexandry Gruskové, jež kombinují typické empírové siluety s osobitými výtvarnými nápady. Hudbu inspirující se anglickými lidovými písněmi k inscenaci složil Matěj Štrunc.
Na Činoherní scéně MdB bude rozehrán strhující příběh, jehož středobodem jsou osudy dvou sester Dashwoodových – rozvážné Elinor vyznávající zdravý rozum a romantické Marianny okouzlené vášnivými city. Jejich život zásadně promění smrt jejich otce, která razantně změní jejich finanční situaci a vrhne je do nevyzpytatelného prostředí očekávání, společenských konvencí, počítání peněz, ale také šťastných náhod a lásky. Do cesty jim totiž vstoupí řada mužů nejrůznějších povah: od umírněného Edwarda Ferrarse přes uctivého Plukovníka Brandona až po okouzlujícího a tajemného Johna Willoughbyho. Co je v tomto komickém světě zvratů a překvapivých odhalení nakonec užitečnější? Rozum nebo cit? Možná pro ten šťastný konec je ve výsledku potřeba obojí…
zpracoval + foto: Michal Novák
na tiskovém setkání v klubu MdB
Dramatizace Jitky a Jana Šotkovských již prokázala jevištní životaschopnost v úspěšné inscenaci Divadla Nová scéna Bratislava (2019), nyní v přepracované verzi poslouží i pro brněnskou inscenaci.
„Měli jsme pocit, že to v Bratislavě funguje dobře, a tak jsme začali uvažovat o uvedení i v našem divadle. Změn proti tehdejšímu scénáři je poměrně dost. Toho, co vyšlo dobře, jsme se přidrželi, jiné jsme předělali. Pak už jsem jen požádal kolegu dramaturga Vojtu Balcara, aby se nebál a navrhoval škrty. On se skutečně nebál a výsledku to velmi pomohlo, nejen v tom, že nebudeme až tak dlouzí. Nebyl to přitom radikální přístup, spíše jsme zhutňovali…,“ popisuje tvůrčí proces dramaturg Jan Šotkovský.
„Když máte k dispozici krásně elegantní překlad Kateřiny Hilské, škrtá se těžko,“ usmívá se spoluautorka dramatizace Jitka Šotkovská. „Divákům předkládáme adaptaci věrnou knižní předloze. Naším cílem není reinterpretace ani pohled na Austenovou očima 21. století. Snažili jsme se primárně vyjít vstříc čtenářům, kteří dílo dobře znají. Což byl poměrně obtížný úkol, převádíme na jeviště bytostně prozaickou látku, navíc rozsáhlou. Austenová je důsledná v popisu vnějších událostí, román je protkaný zobrazením společenského života. Dějově se často popíjí čaj v salónu, sem tam nějaký bál, ale to podstatné, včetně pnutí, se odehrává uvnitř postav. Je to látka, kterou určitě má smysl uvést i „divadelně“, jen velice rychle zjistíte, že musíte pracovat s větší dynamičností nebo stavěním kontrastů. Nacházíte je především v té binaritě obou sester vyznávajících zcela odlišné principy rozumu a citu. Pak musíte vymyslet, jak do dramatizace propsat Austenové ironii a značnou dávku satiričnosti. Proti tomu chápeme, že diváci očekávají i jevištní zúročení toho romantického potenciálu příběhu…“
Jan Šotkovský, Nikol Wetterová, Adam Gazdík
Režisér Mikoláš Tyc k tomu poznamenal: „Na tohle jednoduše musíte mít mimořádné herce, kteří se ponoří do toho romantizujícího světa a zároveň dbají úkolu, aby tomu dali potřebnou dynamiku vyprávění. Musí být vidět všechny zásadní dějové události, ale zároveň si musíme uchovat nějaký ten nadhled, vnášet do toho ironii, dát tomu komentář, a právě tak ukázat, co se děje pod povrchem. Jemné glosování vedeme přes drobné zkratky, v pohledech a tak podobně. V tomto na herce velmi spoléhám…“
V předchozích úvahách se již objevuje odpověď na otázku, nakolik je dílo Jane Austenové, datované první polovinou 19. století, aktuální a zda má co nabídnout i dnešním čtenářům či divákům. „Myslíme si, že aktuální, chcete-li stále moderní, je. To, jak Austenová vidí svoji dobu je v mnohém podobné s dneškem, i když sledujeme příběh „ze staré dobré Anglie“,“ říká Mikoláš Tyc.
Martin Mihál, Svetlana Janotová, Vojtěch Balcar
Jan Šotkovský připojil tento pohled: „Sledujeme příběh žen, které se pohybují ve společnosti, se kterou musí být, protože ten svět a jejich osobní, vlastně ekonomická situace jim nic jiného neumožňuje, nemohou žít podle sebe a pro sebe. Jsou vrženy mezi lidi, se kterými musí nějak vycházet, bez ohledu, jací ti lidé jsou. Jedna ze sester to tak pojmenovává, ale je s tím smířená, racionálně vidí, jak ten svět je zařízen a že to tak zkrátka je. Druhá říká, že žít mezi lidmi, kteří jsou hloupí a nesnesitelní, je hrozné. Zůstává nad tím otázka, proč to nějaké autority nezařídí, aby se ve společnosti žilo lépe.“
„Jane Austenovou vnímáme jako autorku romantických románů, které pro někoho zapadají téměř do červené knihovny, ale ona byla – i přes velice mladý věk, kdy její díla vznikala – výbornou pozorovatelkou,“ všímá si dramaturg Vojtěch Balcar. „Dokázala totiž pronikavě a s nebývalou přesností nahlédnout do nitra lidských vztahů, společenských zvyků i citových zápasů mladých žen své doby. Do svých děl vkládala také řadu komentujících, ironizujících, takových britsky suchých poznámek. Mířily velice přesně na nešvary tehdejší doby, ať je to pokrytectví, přetvářka nebo pro „rozum a cit“ důležité téma financí. Tehdy to byla taková nešťastná věc, že láska často nestačila, ale byla podmíněna ekonomickým statusem. Pro zakládání rodiny je to skoro problém i dnes.“
Jan Šotkovský přidal ještě takovou zajímavost, jaký se z Austenové, a to poměrně nedávno, stal fenomén… „Stala se globální komoditou pro různé austenovské přepisy, které jsou již také ironizovány, záměrně si pohrávají s tím stylem a opojením anglickou krajinou, kterou se na koních pohybují šaramantní muži. Na této vlně prý někde běží i improvizační show, kde aktéři s kamennými tvářemi drží austenovský styl, ale improvizují na nadhozené téma. Čím bizarnější, tím lepší.“
Austenová v dramatizacích samozřejmě vstupuje i na seriózní jeviště, u nás to je však záležitost až posledních let. „Začali to v Uherském Hradišti (Pýcha a předsudek, 2007) a těch nemnoho inscenací, co se objevily, většinou vycházely z anglických dramatizací. Až kolegové z Jihočeského divadla nedávno přišli se svou dramatizací Rozumu a citu, uzpůsobenou plenérovému hraní před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově,“ zmínil Jan Šotkovský.
Pokud čekáte vedle podmanivých hereckých výkonů i výpravnou podívanou, Městské divadlo Brno vám to splní. Variabilní scéna Marka Cpina důmyslně umožňuje rychlé proměny mezi různorodými prostředími napříč Anglií předepsané autorkou a inscenaci ozdobí kostýmy Alexandry Gruskové, jež kombinují typické empírové siluety s osobitými výtvarnými nápady. Hudbu inspirující se anglickými lidovými písněmi k inscenaci složil Matěj Štrunc.
Na Činoherní scéně MdB bude rozehrán strhující příběh, jehož středobodem jsou osudy dvou sester Dashwoodových – rozvážné Elinor vyznávající zdravý rozum a romantické Marianny okouzlené vášnivými city. Jejich život zásadně promění smrt jejich otce, která razantně změní jejich finanční situaci a vrhne je do nevyzpytatelného prostředí očekávání, společenských konvencí, počítání peněz, ale také šťastných náhod a lásky. Do cesty jim totiž vstoupí řada mužů nejrůznějších povah: od umírněného Edwarda Ferrarse přes uctivého Plukovníka Brandona až po okouzlujícího a tajemného Johna Willoughbyho. Co je v tomto komickém světě zvratů a překvapivých odhalení nakonec užitečnější? Rozum nebo cit? Možná pro ten šťastný konec je ve výsledku potřeba obojí…
zpracoval + foto: Michal Novák
