PRAHA
aktuální festivalyZ tiskových konferencí
Městské divadlo Brno ve světové premiéře uvede muzikál na motivy neuvěřitelného příběhu lidskosti, odvahy, skromnosti i lásky. Vznikl přímo pro soubor MdB a jeho autory jsou skladatel Daniel Kyzlink a textař, dramatik a básník Luděk Kašparovský. Na finální podobě muzikálu Winton má značný podíl také inscenační úprava režiséra Petra Gazdíka. V úloze Nicholase Wintona se představí Daniel Rymeš nebo Marco Salvadori.
Když v roce 1988 v pořadu That's Life! anglické televize BBC moderátorka Esther Rantzenová odhalila, že vedle nenápadného muže v publiku sedí i desítky dospělých lidí, které jako děti zachránil právě on, byl to začátek jednoho dechberoucího příběhu, který byl málem zapomenut…
Winton totiž nikdy svůj čin nepropagoval, protože ho nepovažoval za nic mimořádného. Bral to jako povinnost a nikdy si nemyslel, že by si zasloužil zvláštní uznání. Říkal, že si jen přál, aby tehdy mohl zachránit více dětí. Skromnost a pokora ho provázely celý život, když pracoval jako humanitární pracovník a podporoval řadu dobročinných organizací. „Jeho čin ovšem nemohl zůstat bez povšimnutí. Pro české prostředí, respektive pro celou světovou veřejnost Wintonův příběh naplno rozkryl slovenský režisér a scénárista Matej Mináč,“ připomněla šéfdramaturgyně Městského divadla Brno Klára Latzková. Při práci na svém hraném filmu Všichni moji blízcí (1999) se s Wintonem osobně seznámil a uvědomil si hloubku jeho odkazu. Tím začala Mináčova celoživotní tvůrčí cesta za uchováním Wintonova příběhu. Mináč natočil dokumentární film Síla lidskosti – Nicholas Winton (2002), který získal mimo jiné International Emmy Award. Později následoval dokumentární snímek Nickyho rodina (2011), jenž ukázal, jak Wintonův čin inspiroval další generace k dobrým skutkům. „Díky práci Mateje Mináče se příběh Nicholase Wintona stal nejen symbolem odvahy a lidskosti, ale také zdrojem inspirace pro lidi po celém světě – připomínkou, že i jedinec může změnit osud mnoha životů,“ zdůraznila Klára Latzková a dodává: „Mohli bychom tady sedět hodiny, a stejně bychom neobsáhli osobnost Nicholase Wintona a zákulisí vypravení oněch vlaků, které od března 1939 z Prahy odvezly 669 dětí mimo nebezpečí. Heroický výkon jednoho nenápadného muže vešel ve známost až 49 let poté, co se stal. Winton sám o něm nikdy nemluvil. S trochou nadsázky můžeme říci, že nebýt toho, že jeho žena na půdě objevila kufřík s příběhy a nepředala je historičce Elizabeth Maxwellové, tento muzikál by nevznikl.“
Křehký příběh o hrdinském činu muže, který se necítí být hrdinou, se rozhodla pro svou první divadelní spolupráci zpracovat i nová brněnská autorská dvojice Daniel Kyzlink a Luděk Kašparovský. Skladatel a pianista Daniel Kyzlink (nar. 1973) studoval kompozici v Brně na konzervatoři a na Janáčkově akademii múzických umění. Je autorem řady scénických skladeb včetně rockové mše The Rock Mass (2014) či oratoria Jan Hus Celebration (2015). V Městském divadle Brno působí od roku 2008 jako klavírista, aranžér a hudební režisér, podílel se na hudební stránce více než tuctu muzikálů, muzikál Winton je jeho prvním dílem v tomto žánru. „Již jsem napsal spoustu scénických hudeb a jedno oratorium, ale toto je první celovečerní hudebnědramatické dílo, můj první muzikál. Myslím si, že to téma si vybralo mě, nikoliv já jej. Ve své vlastní tvorbě vítám těžká témata s duchovním ponorem nebo přesahem.“
Pro spolupráci oslovil textaře, dramatika a básníka Luďka Kašparovského (nar. 1967), který ve své práci propojuje literární výraz s divadelní praxí. „Příběh Nicholase Wintona jsem samozřejmě znal, ale zpracovat tohle téma pro divadlo mě vlastně nenapadlo. Oslovil mě Dan Kyzlink, že má zajímavý námět a jestli bych se s ním do toho nechtěl pustit. A to byla výzva, kterou jsem rád přijal. Trvalo to dlouho, hlavně kvůli covidu a zavřenému divadlu, ale jsme šťastni, že se to konečně podařilo. Navíc ten příběh není nijak závislý na čase. Je věčný.“ Podle Kašparovského libreto muzikálu „vychází ze skutečného příběhu. Nicholas Winton, úspěšný mladý muž, kterému v té době nebylo ani třicet let, se shodou okolností ocitne v předválečném Československu a velmi ho zasáhne otřesná situace uprchlíků vyhnaných ze Sudet. A rozhodne se konat. I když ho od toho každý zrazoval, i když se to zdálo nemožné, on si šel za svým. Celý ten příběh mě velmi zasáhl. Je neuvěřitelný. Možná jsme si ukrojili až moc velké sousto a víme, že pracujeme s tématem, které je složité převést na jeviště, a ještě k tomu do muzikálové podoby. Pokusil jsem se osu libreta zkoncentrovat na to, jaký Nicholas Winton byl, co dokázal a jakým způsobem k tomu všemu přistoupil. Fascinace tím člověkem pro mě začíná především u jeho lidskosti, která je potřeba v každé chvíli, nejen v těch nejvíce vypjatých. Šlo o věc, u které se nám může zdát, že by to udělal skoro každý, ale ve finále vlastně skoro nikdo. Nechtěli jsme stvořit oslavnou báseň, jen ukázat velikost člověka a kulisy jeho činu.“
„U zrodu muzikálu stály moje utkvělé, ve smyslu neustále atakující myšlenky a otázky, na které nemáme jednoznačné odpovědi,“ říká Daniel Kyzlink. „Tak třeba… Jak se Nicholasi Wintonovi podařilo převést několik vlaků s dětmi skrze nacistické Německo v době, kdy Hitler „vládnul“ už i u nás? Jak vyřídil a získal povolení? Kde vzal na to peníze (jen třeba u britské vlády musel zaplatit v přepočtu na dnešní hodnotu peněz asi 3000 liber na dítě)? Vždyť je to, jako by se otevřela Brána zázraků. Další otázka, která všem musí vrtat hlavou je, jak to, že ty židovské ženy věděly, že nepřežijí? Žádná matka nedá odvézt pryč svoje dítě. Nějak to vědomí v sobě měly, historicky se to pak i potvrdilo….“
„Pro takto silné téma jsem se nadchnul, ale…dělejte o tom muzikál. Od čeho začít… Pro mě nejvýznamnějším středobodem pro vznik inscenace se stala Wintonova neuvěřitelná pokora,“ říká Petr Gazdík a dodává: „Už jen ta fakta, že tady chvilku byl (a to původně měl namířeno za sněhem do švýcarských Alp), něco dělal a pak už to bylo. Nebyl osamocený, podobné záchranné akce se konaly v Rakousku, i v Praze, přes Červený kříž, ale nikoho nenapadalo řešit děti, kterým přitom v nacistickém plánu hrozilo také to nejhorší. Hrajeme o hrdinské chvilce, takové „historce“, kterou sám Winton uzavřel jednoduše tím, že pět desítek let o tom nemluvil. Úvahy, jak ke všemu přistoupit, mi osobně ovlivnilo i to, že ten poslední (devátý) vlak, co měl ještě odjet, už neodjel. Brána zázraků se uzavřela.
Volili jsme formu, že to zásadní budeme formulovat co nejvíce činoherními prostředky. A hned dalším, čím jsme se zabývali, bylo, jak realisticky vytvořit to či ono. Dopadlo to nakonec úplně jinak: ukážeme jeviště světa, ve kterém se současně všechno a naráz odehrává, ať jde o situace v rodinách nebo přítomnost Wintona a jeho přesvědčené kroky. Ukazujeme svět, ve kterém se děje něco, co lidé mnohdy ještě nevnímají jako problém a hrozbu, pouze někteří již tuší. Ale neví, jak reagovat, a pokud nějaká řešení postupně nacházejí, zjišťují, že ve výsledku řešením moc nejsou…“
Nedokumentární pohled se odrazí také ve scénografii. Petr Hloušek přibližuje: „I když jsem hned nemyslel na Grandhotel Šroubek nebo jak udělat pražské nádraží, londýnské nádraží…, dlouho jsem uvažoval alespoň o nějakých reáliích, které by dobovost vykreslily. Pak jsem si ale přečetl scénář a ten mě nasměroval spíše k takové aréně, v níž všechny okolnosti děje jsou vedeny na jednom provázku. Nepřetrhne se, plynule se přechází z jedné věci do druhé, přirozeně vše na sebe navazuje, tak jako v životě. Navíc musíme vzít do úvah fakt, že vše se odehrává na poměrně krátké časové ploše. Opustil jsem scénickou doslovnost i proto, že diváci ty reálie nejspíše dobře znají: z historických filmů, z dokumentů a vedle toho spousta míst v Praze vypadá stejně jako tehdy. Přišlo nám zbytečné ukazovat, na jakém zrovna jsme nádraží. Jen projekcemi drobně evokujeme místa, připomínáme dobu, ale ne popisně. Ale čím blíže jdeme k herci, tím jdeme k detailu. Tento příběh totiž vytvářejí lidé a my necítíme žádnou nutnost ho ilustrativně dotvářet.“
„S tím souvisí značná náročnost pro naše herce, nedávám jim moc prostoru pro pauzu,“ usmívá se Petr Gazdík. „Vše, co se na jevišti děje, se odehrává ve stejnou chvíli, všichni jsou na jevišti stále přítomni bez ohledu, jakým způsobem do děje zrovna vstupují. Naopak kostýmní výtvarnici jsem požádal, aby byla ve vykreslení doby co nejpravdivější.“
Eliška Lupačová Ondráčková k tomu uvedla: „Čerpala jsem z dobových fotografií, různých dokumentů, abych se ve výtvarném výrazu co nejvíce přiblížila podobě člověka konce třicátých let. Možná to sami znáte: vidíte-li starou fotografii někoho z našich předků, dost možná jeho příběh prožijete skrz tu vizuální podobu. Herce tentokrát nebudeme trápit mnoha převleky mezi scénami, záměrem je vše zhustit do jedné časové dimenze, a tím třeba podtrhnout i emoci. Vůbec bych si nedovolila kostýmy k takové inscenaci nějak stylizovat nebo zlehčovat.“
„Z podobného důvodu bylo poměrně těžké najít konkrétní hudební jazyk, kterým bude „muzikál“ mluvit,“ říká Daniel Kyzlink, podle něhož tu konzistenci stylu držet nedokážete. „Uskočení do jiných stylů se nevyhnete, když píšete pro divadelní jeviště. Toto není koncertní záležitost, mým úkolem však není se předvádět a sloužit efektům, ale hledat hudební vyjádření pro dané příběhové situace, nebo nálady okamžiku.“
Dirigent a spoluautor hudebního nastudování díla Dan Kalousek to s definicemi stylu vidí jednoduše: „Není to „od Bacha po Vlacha“, přesto o nějakém rozmezí hovořit můžeme. A to od úkolu pro rytmickou sekci až po orchestrálně-symfonický kabátek. Autor střídá rytmiku a symfoniku přesně tak, jak to situace vyžadují.“
„Ani já s textem si nedovolím vybočit někam, kam to nepatří. U takového tématu musíte držet linii, jakou potřebuje,“ dodal Luděk Kašparovský.
Je zřejmé, že choreografie muzikálu také nebude odpovídat velké show. „Spíše chci citlivě našlapovat a volit pohybový slovník, který podpoří situace, vztahy nebo charaktery postav. Nejlepší výsledek by pro mne byl, kdyby si divák na konci řekl, že žádnou choreografii vlastně neviděl. Ale je jasné, že ozdobit inscenaci dobovými prvky musíme. Jen do té míry, aby občas něco bliklo: objeví se tak charleston nebo další styly, jež zdobily dobové tančírny,“ říká choreografka Hana Kratochvilová.
Na ztvárnění role Nicholase Wintona nestačí zalovit v některém z hereckých šuplíčků. Před Danielem Rymešem a Marcem Salvadorim stál jeden z nejtěžších úkolů jejich dosavadní kariéry. „Jak se herecky nastavit na člověka, který se rozhodne dělat věci bez ohledu na to, co mu hrozí? A co ho vlastně vede?,“ ptá se sám sebe Marco Salvadori. „Určitou nápovědou byla skutečnost, že on o těch událostech pak vůbec nemluvil. Nepotřeboval žádné uznání, což bylo patrné i bezprostředně „po odhalení“, kdy nic netuše stanul tváří tvář svým „dětem“ v televizním studiu. Ani se zprvu nezvednul, neklaněl, nebo tak něco, byl jenom dojatý. Neměl ani špetku potřeby nějakého obdivu. A to je možná klíč k tomu, proč v něm tehdy nebyla ani špetka strachu z neúspěchu. Byl zřejmě tak přímočaře nastavený a v jeho jednání nebyly žádné postranní motivy. Viděl, co je potřeba, a tak začal konat. Jinam se jeho uvažování prostě nehnulo. Žádné pochybování, co když to nevyjde. Jednoduchost a účelnost myšlení je na Nicholasi Wintonovi to nejzajímavější.“
„Podnikli jsme cestu k člověku, pro něhož neexistuje, že je něco nemožné,“ doplňuje Petr Gazdík. „Když mu někdo něco z toho připomněl, často reagoval…„hm“. Přitom i přes požehnaný věk velice dobře věděl, o čem je řeč, a v tom drobném citoslovci bylo přitakání, jako že asi jo… Jednou se ho zeptal jeden redaktor, co ho k činu vedlo, když ne víra. Odpověděl jednoslovně, že etika. Redaktor požádal o dovysvětlení. Winton reagoval podivem: ´Vy nevíte, co je etika? Lidskost, laskavost, láska a nestát stranou. Kdybychom se chovali eticky, neměli bychom žádné problémy.´ Tak on odpovídal! Tento typ ČLOVĚKA snad se nebude zlobit, až o něm zahrajeme „historku“. Příběh je spředený z toho, co se dá veřejně najít. Je to příběh o něm. A také o lidství. I další postavy mají své reálně předobrazy. Příběhy jsou postavené na určitých momentech, které se skutečně staly (jsou doloženy), ale jsou autorsky rozšířeny z hlediska nějaké dramatické licence. Velmi mírně, nepřehnaně, děláme vše proto, aby si nikdo snad nemyslel, že my si na základě těch osudů děláme show.“
Nová inscenace rozhodně nebude dokumentem, bude pracovat s jevištně sevřenou formou a imaginativním pohledem do konkrétního časoprostoru s prolínáním různých expozic. Není třeba se obávat přeskoků v čase, diváci jistě také snadno rozpoznají, kdy jsme v Londýně, kdy v Praze nebo že sledujeme obrázek ze Sudet.
Původní český muzikál Winton bude ve světové premiéře uveden na Hudební scéně MdB 18. a 19. října 2025 v režii Petra Gazdíka, přičemž muzikál Winton není jeho prvním setkáním s tematikou druhé světové války. Již muzikál Představ si… zpracovával téma nacistického zla obráceného proti varšavskému ghettu.
Příběh záchrany 669 dětských životů se v muzikálu odehrává na pozadí historických událostí roku 1939, začíná před vypuknutím druhé světové války v Anglii ve chvíli, kdy nikdo nemůže mít tušení, jaká tragická mračna se nad Evropou stahují. Vedle příběhu Nicholase, který se shodou náhod ocitá v Praze, a protože nemůže jinak, rozhodne se pomáhat, sledujeme i osudy jedné fiktivní židovské rodiny, kolem které se začínají odehrávat velké dějiny vrcholící v hrůzách holocaustu.
V titulní roli se představí Daniel Rymeš nebo Marco Salvadori, židovské manžele Stránské si zahrají Lukáš Janota nebo Robert Jícha a Johana Gazdíková nebo Marta Matějová, Wintonovu přítelkyni a pomocnici Kerstin budou hrát Míma Krajčová nebo nová posila souboru Lesana Krausková, v roli příslušníka SS Schweinera se představí Kristian Pekar nebo Ondřej Studénka a Wintonova šéfa Ullmana si zahrají Jakub Uličník nebo Dušan Vitázek. V obsazení se opět uplatní i početná dětská company stejně jako řada dalších členů souboru MdB. Premiéra muzikálu Winton bude podpořena spoluprací s festivalem Meeting Brno.
zpracoval + foto: Michal Novák
Když v roce 1988 v pořadu That's Life! anglické televize BBC moderátorka Esther Rantzenová odhalila, že vedle nenápadného muže v publiku sedí i desítky dospělých lidí, které jako děti zachránil právě on, byl to začátek jednoho dechberoucího příběhu, který byl málem zapomenut…
Winton totiž nikdy svůj čin nepropagoval, protože ho nepovažoval za nic mimořádného. Bral to jako povinnost a nikdy si nemyslel, že by si zasloužil zvláštní uznání. Říkal, že si jen přál, aby tehdy mohl zachránit více dětí. Skromnost a pokora ho provázely celý život, když pracoval jako humanitární pracovník a podporoval řadu dobročinných organizací. „Jeho čin ovšem nemohl zůstat bez povšimnutí. Pro české prostředí, respektive pro celou světovou veřejnost Wintonův příběh naplno rozkryl slovenský režisér a scénárista Matej Mináč,“ připomněla šéfdramaturgyně Městského divadla Brno Klára Latzková. Při práci na svém hraném filmu Všichni moji blízcí (1999) se s Wintonem osobně seznámil a uvědomil si hloubku jeho odkazu. Tím začala Mináčova celoživotní tvůrčí cesta za uchováním Wintonova příběhu. Mináč natočil dokumentární film Síla lidskosti – Nicholas Winton (2002), který získal mimo jiné International Emmy Award. Později následoval dokumentární snímek Nickyho rodina (2011), jenž ukázal, jak Wintonův čin inspiroval další generace k dobrým skutkům. „Díky práci Mateje Mináče se příběh Nicholase Wintona stal nejen symbolem odvahy a lidskosti, ale také zdrojem inspirace pro lidi po celém světě – připomínkou, že i jedinec může změnit osud mnoha životů,“ zdůraznila Klára Latzková a dodává: „Mohli bychom tady sedět hodiny, a stejně bychom neobsáhli osobnost Nicholase Wintona a zákulisí vypravení oněch vlaků, které od března 1939 z Prahy odvezly 669 dětí mimo nebezpečí. Heroický výkon jednoho nenápadného muže vešel ve známost až 49 let poté, co se stal. Winton sám o něm nikdy nemluvil. S trochou nadsázky můžeme říci, že nebýt toho, že jeho žena na půdě objevila kufřík s příběhy a nepředala je historičce Elizabeth Maxwellové, tento muzikál by nevznikl.“
úvodní slovo Petra Gazdíka, režiséra inscenace
Křehký příběh o hrdinském činu muže, který se necítí být hrdinou, se rozhodla pro svou první divadelní spolupráci zpracovat i nová brněnská autorská dvojice Daniel Kyzlink a Luděk Kašparovský. Skladatel a pianista Daniel Kyzlink (nar. 1973) studoval kompozici v Brně na konzervatoři a na Janáčkově akademii múzických umění. Je autorem řady scénických skladeb včetně rockové mše The Rock Mass (2014) či oratoria Jan Hus Celebration (2015). V Městském divadle Brno působí od roku 2008 jako klavírista, aranžér a hudební režisér, podílel se na hudební stránce více než tuctu muzikálů, muzikál Winton je jeho prvním dílem v tomto žánru. „Již jsem napsal spoustu scénických hudeb a jedno oratorium, ale toto je první celovečerní hudebnědramatické dílo, můj první muzikál. Myslím si, že to téma si vybralo mě, nikoliv já jej. Ve své vlastní tvorbě vítám těžká témata s duchovním ponorem nebo přesahem.“
Pro spolupráci oslovil textaře, dramatika a básníka Luďka Kašparovského (nar. 1967), který ve své práci propojuje literární výraz s divadelní praxí. „Příběh Nicholase Wintona jsem samozřejmě znal, ale zpracovat tohle téma pro divadlo mě vlastně nenapadlo. Oslovil mě Dan Kyzlink, že má zajímavý námět a jestli bych se s ním do toho nechtěl pustit. A to byla výzva, kterou jsem rád přijal. Trvalo to dlouho, hlavně kvůli covidu a zavřenému divadlu, ale jsme šťastni, že se to konečně podařilo. Navíc ten příběh není nijak závislý na čase. Je věčný.“ Podle Kašparovského libreto muzikálu „vychází ze skutečného příběhu. Nicholas Winton, úspěšný mladý muž, kterému v té době nebylo ani třicet let, se shodou okolností ocitne v předválečném Československu a velmi ho zasáhne otřesná situace uprchlíků vyhnaných ze Sudet. A rozhodne se konat. I když ho od toho každý zrazoval, i když se to zdálo nemožné, on si šel za svým. Celý ten příběh mě velmi zasáhl. Je neuvěřitelný. Možná jsme si ukrojili až moc velké sousto a víme, že pracujeme s tématem, které je složité převést na jeviště, a ještě k tomu do muzikálové podoby. Pokusil jsem se osu libreta zkoncentrovat na to, jaký Nicholas Winton byl, co dokázal a jakým způsobem k tomu všemu přistoupil. Fascinace tím člověkem pro mě začíná především u jeho lidskosti, která je potřeba v každé chvíli, nejen v těch nejvíce vypjatých. Šlo o věc, u které se nám může zdát, že by to udělal skoro každý, ale ve finále vlastně skoro nikdo. Nechtěli jsme stvořit oslavnou báseň, jen ukázat velikost člověka a kulisy jeho činu.“
na tiskovém setkání v klubu MdB
„U zrodu muzikálu stály moje utkvělé, ve smyslu neustále atakující myšlenky a otázky, na které nemáme jednoznačné odpovědi,“ říká Daniel Kyzlink. „Tak třeba… Jak se Nicholasi Wintonovi podařilo převést několik vlaků s dětmi skrze nacistické Německo v době, kdy Hitler „vládnul“ už i u nás? Jak vyřídil a získal povolení? Kde vzal na to peníze (jen třeba u britské vlády musel zaplatit v přepočtu na dnešní hodnotu peněz asi 3000 liber na dítě)? Vždyť je to, jako by se otevřela Brána zázraků. Další otázka, která všem musí vrtat hlavou je, jak to, že ty židovské ženy věděly, že nepřežijí? Žádná matka nedá odvézt pryč svoje dítě. Nějak to vědomí v sobě měly, historicky se to pak i potvrdilo….“
„Pro takto silné téma jsem se nadchnul, ale…dělejte o tom muzikál. Od čeho začít… Pro mě nejvýznamnějším středobodem pro vznik inscenace se stala Wintonova neuvěřitelná pokora,“ říká Petr Gazdík a dodává: „Už jen ta fakta, že tady chvilku byl (a to původně měl namířeno za sněhem do švýcarských Alp), něco dělal a pak už to bylo. Nebyl osamocený, podobné záchranné akce se konaly v Rakousku, i v Praze, přes Červený kříž, ale nikoho nenapadalo řešit děti, kterým přitom v nacistickém plánu hrozilo také to nejhorší. Hrajeme o hrdinské chvilce, takové „historce“, kterou sám Winton uzavřel jednoduše tím, že pět desítek let o tom nemluvil. Úvahy, jak ke všemu přistoupit, mi osobně ovlivnilo i to, že ten poslední (devátý) vlak, co měl ještě odjet, už neodjel. Brána zázraků se uzavřela.
Volili jsme formu, že to zásadní budeme formulovat co nejvíce činoherními prostředky. A hned dalším, čím jsme se zabývali, bylo, jak realisticky vytvořit to či ono. Dopadlo to nakonec úplně jinak: ukážeme jeviště světa, ve kterém se současně všechno a naráz odehrává, ať jde o situace v rodinách nebo přítomnost Wintona a jeho přesvědčené kroky. Ukazujeme svět, ve kterém se děje něco, co lidé mnohdy ještě nevnímají jako problém a hrozbu, pouze někteří již tuší. Ale neví, jak reagovat, a pokud nějaká řešení postupně nacházejí, zjišťují, že ve výsledku řešením moc nejsou…“
Nedokumentární pohled se odrazí také ve scénografii. Petr Hloušek přibližuje: „I když jsem hned nemyslel na Grandhotel Šroubek nebo jak udělat pražské nádraží, londýnské nádraží…, dlouho jsem uvažoval alespoň o nějakých reáliích, které by dobovost vykreslily. Pak jsem si ale přečetl scénář a ten mě nasměroval spíše k takové aréně, v níž všechny okolnosti děje jsou vedeny na jednom provázku. Nepřetrhne se, plynule se přechází z jedné věci do druhé, přirozeně vše na sebe navazuje, tak jako v životě. Navíc musíme vzít do úvah fakt, že vše se odehrává na poměrně krátké časové ploše. Opustil jsem scénickou doslovnost i proto, že diváci ty reálie nejspíše dobře znají: z historických filmů, z dokumentů a vedle toho spousta míst v Praze vypadá stejně jako tehdy. Přišlo nám zbytečné ukazovat, na jakém zrovna jsme nádraží. Jen projekcemi drobně evokujeme místa, připomínáme dobu, ale ne popisně. Ale čím blíže jdeme k herci, tím jdeme k detailu. Tento příběh totiž vytvářejí lidé a my necítíme žádnou nutnost ho ilustrativně dotvářet.“
„S tím souvisí značná náročnost pro naše herce, nedávám jim moc prostoru pro pauzu,“ usmívá se Petr Gazdík. „Vše, co se na jevišti děje, se odehrává ve stejnou chvíli, všichni jsou na jevišti stále přítomni bez ohledu, jakým způsobem do děje zrovna vstupují. Naopak kostýmní výtvarnici jsem požádal, aby byla ve vykreslení doby co nejpravdivější.“
Eliška Lupačová Ondráčková k tomu uvedla: „Čerpala jsem z dobových fotografií, různých dokumentů, abych se ve výtvarném výrazu co nejvíce přiblížila podobě člověka konce třicátých let. Možná to sami znáte: vidíte-li starou fotografii někoho z našich předků, dost možná jeho příběh prožijete skrz tu vizuální podobu. Herce tentokrát nebudeme trápit mnoha převleky mezi scénami, záměrem je vše zhustit do jedné časové dimenze, a tím třeba podtrhnout i emoci. Vůbec bych si nedovolila kostýmy k takové inscenaci nějak stylizovat nebo zlehčovat.“
„Z podobného důvodu bylo poměrně těžké najít konkrétní hudební jazyk, kterým bude „muzikál“ mluvit,“ říká Daniel Kyzlink, podle něhož tu konzistenci stylu držet nedokážete. „Uskočení do jiných stylů se nevyhnete, když píšete pro divadelní jeviště. Toto není koncertní záležitost, mým úkolem však není se předvádět a sloužit efektům, ale hledat hudební vyjádření pro dané příběhové situace, nebo nálady okamžiku.“
Dirigent a spoluautor hudebního nastudování díla Dan Kalousek to s definicemi stylu vidí jednoduše: „Není to „od Bacha po Vlacha“, přesto o nějakém rozmezí hovořit můžeme. A to od úkolu pro rytmickou sekci až po orchestrálně-symfonický kabátek. Autor střídá rytmiku a symfoniku přesně tak, jak to situace vyžadují.“
„Ani já s textem si nedovolím vybočit někam, kam to nepatří. U takového tématu musíte držet linii, jakou potřebuje,“ dodal Luděk Kašparovský.
Je zřejmé, že choreografie muzikálu také nebude odpovídat velké show. „Spíše chci citlivě našlapovat a volit pohybový slovník, který podpoří situace, vztahy nebo charaktery postav. Nejlepší výsledek by pro mne byl, kdyby si divák na konci řekl, že žádnou choreografii vlastně neviděl. Ale je jasné, že ozdobit inscenaci dobovými prvky musíme. Jen do té míry, aby občas něco bliklo: objeví se tak charleston nebo další styly, jež zdobily dobové tančírny,“ říká choreografka Hana Kratochvilová.
Na ztvárnění role Nicholase Wintona nestačí zalovit v některém z hereckých šuplíčků. Před Danielem Rymešem a Marcem Salvadorim stál jeden z nejtěžších úkolů jejich dosavadní kariéry. „Jak se herecky nastavit na člověka, který se rozhodne dělat věci bez ohledu na to, co mu hrozí? A co ho vlastně vede?,“ ptá se sám sebe Marco Salvadori. „Určitou nápovědou byla skutečnost, že on o těch událostech pak vůbec nemluvil. Nepotřeboval žádné uznání, což bylo patrné i bezprostředně „po odhalení“, kdy nic netuše stanul tváří tvář svým „dětem“ v televizním studiu. Ani se zprvu nezvednul, neklaněl, nebo tak něco, byl jenom dojatý. Neměl ani špetku potřeby nějakého obdivu. A to je možná klíč k tomu, proč v něm tehdy nebyla ani špetka strachu z neúspěchu. Byl zřejmě tak přímočaře nastavený a v jeho jednání nebyly žádné postranní motivy. Viděl, co je potřeba, a tak začal konat. Jinam se jeho uvažování prostě nehnulo. Žádné pochybování, co když to nevyjde. Jednoduchost a účelnost myšlení je na Nicholasi Wintonovi to nejzajímavější.“
„Podnikli jsme cestu k člověku, pro něhož neexistuje, že je něco nemožné,“ doplňuje Petr Gazdík. „Když mu někdo něco z toho připomněl, často reagoval…„hm“. Přitom i přes požehnaný věk velice dobře věděl, o čem je řeč, a v tom drobném citoslovci bylo přitakání, jako že asi jo… Jednou se ho zeptal jeden redaktor, co ho k činu vedlo, když ne víra. Odpověděl jednoslovně, že etika. Redaktor požádal o dovysvětlení. Winton reagoval podivem: ´Vy nevíte, co je etika? Lidskost, laskavost, láska a nestát stranou. Kdybychom se chovali eticky, neměli bychom žádné problémy.´ Tak on odpovídal! Tento typ ČLOVĚKA snad se nebude zlobit, až o něm zahrajeme „historku“. Příběh je spředený z toho, co se dá veřejně najít. Je to příběh o něm. A také o lidství. I další postavy mají své reálně předobrazy. Příběhy jsou postavené na určitých momentech, které se skutečně staly (jsou doloženy), ale jsou autorsky rozšířeny z hlediska nějaké dramatické licence. Velmi mírně, nepřehnaně, děláme vše proto, aby si nikdo snad nemyslel, že my si na základě těch osudů děláme show.“
Jiří Daniel, Dan Kalousek, Daniel Rymeš, Daniel Kyzlink
Nová inscenace rozhodně nebude dokumentem, bude pracovat s jevištně sevřenou formou a imaginativním pohledem do konkrétního časoprostoru s prolínáním různých expozic. Není třeba se obávat přeskoků v čase, diváci jistě také snadno rozpoznají, kdy jsme v Londýně, kdy v Praze nebo že sledujeme obrázek ze Sudet.
Původní český muzikál Winton bude ve světové premiéře uveden na Hudební scéně MdB 18. a 19. října 2025 v režii Petra Gazdíka, přičemž muzikál Winton není jeho prvním setkáním s tematikou druhé světové války. Již muzikál Představ si… zpracovával téma nacistického zla obráceného proti varšavskému ghettu.
Příběh záchrany 669 dětských životů se v muzikálu odehrává na pozadí historických událostí roku 1939, začíná před vypuknutím druhé světové války v Anglii ve chvíli, kdy nikdo nemůže mít tušení, jaká tragická mračna se nad Evropou stahují. Vedle příběhu Nicholase, který se shodou náhod ocitá v Praze, a protože nemůže jinak, rozhodne se pomáhat, sledujeme i osudy jedné fiktivní židovské rodiny, kolem které se začínají odehrávat velké dějiny vrcholící v hrůzách holocaustu.
V titulní roli se představí Daniel Rymeš nebo Marco Salvadori, židovské manžele Stránské si zahrají Lukáš Janota nebo Robert Jícha a Johana Gazdíková nebo Marta Matějová, Wintonovu přítelkyni a pomocnici Kerstin budou hrát Míma Krajčová nebo nová posila souboru Lesana Krausková, v roli příslušníka SS Schweinera se představí Kristian Pekar nebo Ondřej Studénka a Wintonova šéfa Ullmana si zahrají Jakub Uličník nebo Dušan Vitázek. V obsazení se opět uplatní i početná dětská company stejně jako řada dalších členů souboru MdB. Premiéra muzikálu Winton bude podpořena spoluprací s festivalem Meeting Brno.
zpracoval + foto: Michal Novák
