Z tiskových konferencí

Ve volném pokračování bestselleru Hrdý Budžes pokračuje i hlavní hrdinka Helenka Součková (v podání Lenky Veliké) po stupínkách československého socialistického vzdělávacího systému a dospěje až na gymnázium, kde ji zastihuje autorka Irena Dousková v knize Oněgin byl Rusák... Nemá cenu sbírat střípky, když režisér Jan Borna tak zajímavě novou inscenaci Divadla v Dlouhé představuje a spolu s tím pocity, které jsou bohužel známy všem dnešním čtyřicátníkům, resp. lidem od pětatřiceti nahoru. Ukradli nám jedno z nejkrásnějších životních období...

„Jak asi všichni víte, připravujeme divadelní adaptaci pokračování známé knížky Ireny Douskové Hrdý Budžes, která má název Oněgin byl Rusák. Z malé Helenky se stala studentka pražského gymnázia Nad Štolou a spolu se svými vrstevníky v okolí letenské pláně prožívá, tam u vyhlídky na město, reálný socialismus - jak my říkáme - v době jeho tlení. To jsou ta 80. léta, ta podivná doba, kdy člověk měl pocit, že na jedné straně už nešlo o život a na druhé, že tohle je na vždycky. Budeme sledovat příběh děcek, která na rozdíl od dnešních nepojedou do světa, nemluví dvěmi třemi světovými jazyky, nemají možnost jít na něco pořádného do kina, zato jim byla nabídnuta možnost jít na vojnu nebo na špatnou vysokou školu nebo se prostituovat ve svazáckých organizacích, aby se vůbec někam dostaly. 80. léta jsou dobou, která v podstatě těm mladým lidem ukradla jedno z nejkrásnějších životních období, kdy se měli vzdělávat, uchopit svět. O téhle době a zážitcích těch dětí se pokoušíme hrát divadlo. Není to snad zpráva o velkých dějinách v divadelním zpracování, je to zpráva o malých příbězích mladých lidí v tzv. šedé zóně, jak by řekli disidenti...

Nebyla by to Irena Dousková, aby vše nebyla zároveň pořádná legrace. Obdivuji její schopnost vidět věci v kontrastu humorného i smutného. Takže i naše inscenace by měla být především veselá, ale jak už nám říkal jeden náš kolega, který navštívil generálku: ‚Celou dobu jsem se smál, ale na konci, na konci mi bylo tak smutno...‛ Tento pocit z toho asi máme my všichni. Sranda, sranda – defilují komické figury té doby, ale zároveň nám trne, když si uvědomíme, že tohle byli ředitelé gymnázií nebo soudružky všeho druhu. Dnešní osmnáctiletí se budou asi řehtat, naše generace bude trnout. Je skoro zvláštní náhoda, že většina našich herců maturovala právě kolem roku 1983, stejně jako hrdinové knížky Ireny Douskové. Půjde tedy i o vzpomínku našeho souboru na vlastní maturitu. No a ti naši starší herci zase byli tak laskaví, že se chopí těch různých komunistických kreatur, jako jsou ti ředitelé, učitelky a jiní komunističtí úchyláci, co běhali po Praze v relativně nedávné době a pořád nám evokují (z dnešního pohledu) neuvěřitelné vzpomínky.

Když už jsem to naznačil, tak skutečně na rozdíl od Hrdého Budžesu, který byl inscenován téměř jako monodrama s jedinečnou Bárou Hrzánovou v hlavní roli, Oněgin byl Rusák monodrama rozhodně není, neboť nám v tom hraje dvaadvacet herců. Pro nás je to přímo masové monstrpředstavení a dokonce s živou kapelou, kdy se tváříme, že ten náš metrový portálek je magický prostor plný úžasných technických možností. I scéna Jaroslava Milfajta předstírá, že jde všechno. K tomu asi 220 světelných změn a přestaveb asi vosumdesát. Když kostymérky počítaly kostýmy a napočítaly první stovku, tak raději přestaly počítat... Myslím, že pro diváky by snad byl i větší zážitek vidět celé představení ze zákulisí... Ale na jevišti vše musí působit přirozeně, i když autorka střídá prostředí po pěti větách! Ale byli bychom rádi, kdyby si diváci po představení říkali, jak to na ně působilo jednoduše.“

„Ještě že máme dvě točny a takhle dlouhý jízdní řády...“ (vsuvka Lenky Veliké a Jana Vondráčka, kteří „ukazují“)

„Na rozdíl od Báry Hrzánové nepřichází naše Helenka Součková s větou – Budu vám vyprávět... Lenka Veliká, která ji u nás hraje, je jen jednou z postav, která prochází vším dějem a až postupem času zjišťujeme, že je to ta hlavní. Jak knížka, tak naše inscenace je tedy vystavěna na jiném principu než Budžes. V Oněginovi se skupina lidí propadá ve vzpomínkách do let 1982-1983...
Jakýsi scénář jsme vytvořili my tady v divadle a na základě něho Irena Dousková napsala divadelní hru. Není to klasická dramatizace, kdy autor se nemůže bránit, spíše se nemůžeme bránit my. Musím říct, že Irena Dousková se s námi téměř na všem aktivně podílela, nebyla tím autorem, jenž jednou za čas přijde na zkoušku, aby pak seděl někde v koutku.

Máme v Dlouhé hudebně poměrně nadaný soubor, a tak celou inscenaci provázejí písně z oněch 80. let. Přiznám se, že dlouho jsme koketovali s myšlenkou, že vedle těch kvalitních písní budeme hrát i ty popový srágory, ty Davidy a Janečky a podobné hrůzy, naštěstí jsme zjistili, že se nám to ani nechce učit...“

„I když asi část dnešní mládeže by právě tohle žádala (smích).“ (vsuvka Jana Vondráčka)

„Takže nakonec jsme vybrali to, o čem si myslíme, že dodnes patří mezi kvalitní, a pochopitelně, co my tehdy poslouchali na těch rozvrzaných gramofonech. Zazní Mišík, Kratochvílová, Jasná páka, Pražský výběr, Doors, Kryl a další věci, které se hrály u táboráků, ale nikdo to v podstatě nesměl slyšet a ti profesoři to s námi zpívali jen, když se hodně ožrali. Volíme tedy velké žánrové rozpětí od bigbeatu až po folkové zpěváky. Jinak všechno má na svědomí Milan Potoček, který vše zaranžoval a upravil pro naše herce.“

„To je právě pikantní s Milanem Potočkem... V představení hraje píseň od Pražského výběru a představte si, že klidně vystřihne jeden rychlý a skoro nehratelný grif, u něhož si Kocáb vypomohl, jak jsme dodatečně zjistili, zrychlením nahrávky o třetinu, neboť to neuměl zahrát. Takže uslyšíte i to, co Kocáb nezahrál... (smích)“ (vsuvka Jana Vondráčka)

„No, my máme kromě Milana Potočka i profesionálního bubeníka a jeden náš technik zase hraje na kytaru minimálně stejně jako Pavlíček... Díky této trojici se odvážíme hrát kusy, na které bychom si jinak ani netroufli. Ostatní herci už se nějak do této kvality dorovnají. Takže hudební složka inscenace jistě převýší tu režijní... (smích)
Možná bych v této souvislosti připomenul ještě jednu naši zvláštnost a tou je Kateřina Jirčíková. V té době 80. let jsme chodili na kapelu s názvem Panika a tam zpívala jistá Kateřina Nejepsová, ...která se pak vdala a od té doby se jmenuje Jirčíková a je tady náhodou už léta s námi. Jinou náhodou je, že Arnošt Goldflam, který ztvární Helenčina pravého otce Karla Freisteina (žijícího v Izraeli) prostřednictvím oživlých dopisů, skutečného Karla Freisteina poznal v jednom ze svých televizních pořadů (Za dveřmi je AG).

Inscenace Oněgin byl Rusák je naším pokusem ukázat nějaký kousek z toho, co jsme žili, co se třeba ani nepojmenovává, navíc z pohledu obyčejných lidí, notabene děcek, která v tom byla úplně nevinně. Snažíme se hledat tu hranici mezi humorem a tím zvláštním smutkem, snad bude z inscenace patrný i originální ironický nadhled autorky. Takový, který osvobozuje a umí dojmout, ale zároveň vás nepřepadne sentimentalita. Užíváme i všemožné autentické texty, Irena Dousková taky zapsala v té době kde co..., nejde zapomenout na ty šíleně rozkopaný ulice, příšerný 1. máj – diváci si ho s námi rovněž užijou. Paměť oživí i připravovaná výstavka dobových fotografií.
...Můžeme rádi vzpomínat na první lásky, legraci, kterou jsme tehdy zažívali, ale ten rámec, ten tlející reálný socialismus, v tom máme taky.
Zkoušíme od 2. ledna prakticky už nonstop..., budeme rádi, když se přijdete do Dlouhé na představení podívat,“ všechny zve, pamětníky i nepamětníky, Jan Borna.