Z tiskových konferencí

Amerického dramatika Neila LaButea mají čeští diváci spojeného především s komedií Tlustý prase (Fat Pig) o problémech neobvyklého partnerství. Příznivci Divadla Komedie si jistě vzpomenou na uvedení jeho hry Bash, jejíž sugestivní vyznění podpořila komorní interpretace téměř z očí do očí. Ani pro Divadlo Unglet není jméno tohoto autora neznámé, před osmi lety zde měla premiéru hra Trůn milosrdenství. Nyní umělecký šéf Divadla Ungelt Milan Hein sáhl po LaButeho psychologickém thrilleru V lese černém, hlubokém (In a Forest, Dark and Deep), jenž se vydává do temných zákoutí duší dvou sourozenců. Z neustálých konfrontací se postupně skládá obraz jejich dětství i silného pouta, které mezi nimi přes všechny rozdílnosti přetrvává... Na nelehké role se připravují Zlata Adamovská a Petr Štěpánek. Hra bude na scéně Divadla Ungelt uvedena v české premiéře.

Viktor Polesný, Petr Štěpánek, Milan Hein (foto: Kateřina Jírová)

Milan Hein k volbě titulu uvedl: „Je to opravdu pozoruhodná psychologická hra předního současného amerického autora, navíc má velice atraktivní háv, atraktivní obal - je to vlastně thriller se silnou kriminální zápletkou, takže to bude pro diváky jistě velice poutavé. Kromě toho hra nabízí dvě výjimečné příležitosti dvěma výjimečným hercům, a já jsem přesvědčen, že jsme se obsazením trefili.“

Stejně jako Trůn milosrdenství i tuto LaButeho hru režíruje Viktor Polesný, který říká: „Tenhle autor se vyznačuje tím, že má veliký smysl pro napětí a atraktivitu situací. Hra Trůn milosrdenství pojednává o dvou lidech, kteří se shodou okolností 11. září, kdy byla napadena Dvojčata, ocitnou v soukromém privátním bytě, ale měli být přitom v těch Dvojčatech, kde jsou zaměstnaní. Přičemž vzniká problém, řeší novou identitu: jestli jít do identity nové, nebo ne. A v této hře je zase atraktivní její vnější rámec - příběh, který je skutečně napínavý, pomalu se odhaluje jako thriller, jako detektivka. Ale daleko podstatnější je, že autor řeší do hloubky určité peripetie psychologických vztahů. Ta hra nenudí, přitom je velice psychologická. A je to vždycky pro herce zajímavé. Toto je herecké divadlo, hra je tak napsaná, že by měla přinést, jak se říká, „herecký koncert“.“

„Ano, sice oba protagonisté mají za sebou plejádu prvotřídních hereckých úkolů, ale troufám si tvrdit, že tyhle dvě figury budou na té špici...,“ předpovídá Milan Hein.

Zlata Adamovská ztvární univerzitní profesorku Betty, která se potkává se svým bratrem ve zcela výjimečné situaci, při níž dojde k odhalování různých okolností. „Musí být pro diváka utajeny v podstatě až do úplného konce, indicie se odkrývají velmi zvolna, což hře dává napětí. Informace se divák dozvídá jen takovou silou, jako je zvědavý bratr. A pro herečku mého věku je to úžasná herecké příležitost v tom, že představuju ženu, která si na nic nehraje, která odhalí i svoje vnitřní slabiny. Je to o unikajícím mládí i o tom, jak si ho člověk nemůže, ani když chce, udržet. Pro moji roli je velice důležité, že ta postava od začátku do konce bojuje s určitým vnitřním tajemstvím, které nesmí poznat ani její bratr ani divák - takže vlastně musím utajovat určité informace a hrát věci mimochodem, které s tím vůbec nesouvisí. Což je docela složité. Na druhou stranu to je přesně to, co vás na té práci baví.“

„Já víc snad ani neřeknu, musíte se na to přijít podívat,“ směje se Petr Štěpánek. „Typ této inscenace je tak složitý a herecky tak velice náročný, až je to opravdu nádherný úkol. Není tam vteřiny, kdy by takzvaně to bylo bez nás. To je velice náročné herectví, protože za celou délku inscenace nesmí ani na vteřinu, jak se říká po našem, spadnout řemen.“

„Což je v divadle Ungelt velikou předností a velikým darem - tady se jeden bez druhého neobejdete. Navíc tu není nápověda, takže tady jsme opravdu odkázáni jeden na druhého,“ dodala Zlata Adamovská.

Zlata Adamovská (foto: Kateřina Jírová)

Dá se předpokládat, že inscenace bude těžit nejen ze silného tématu, hereckých výkonů, ale i z toho, že režisér Viktor Polesný se s oběma protagonisty velmi dobře zná. „Známe se roky a dělali nejednu zajímavou práci, včetně televizních věcí. Takže Viktor moc dobře ví, kde mám svoje mantinely, a přesto má neustálou odvahu šťouchat do toho, aby se ty mantinely někde posunuly. Zkoušíme velice otevřeně, nemáme před sebou žádné servítky, a to já mám ráda,“ svěřila se Zlata Adamovská.

Co na to pan režisér? „Na divadle je pěkné, že se sejdete s kamarády. Vlezete do sklepa a komunikujete na docela intimní bázi. To se vám u filmu nestane, tam je veliký zmatek, jdete už na hotové, prefabrikované výkony a nemůžete zas tak moc jít do hloubky, v divadle ano. Divadlo má tu výhodu, oproti ostatním médiím, že si můžete ten text vybrat, nemusíte dělat to první, co vám nabídnou, ale hledáte. To je proces, který trvá třeba i několik let, ale když pak tu hru najdete, je radost se s ní potýkat.“

-heg- -mys-