Z tiskových konferencí

Na scénách Studia Ypsilon mají v prosinci premiéry dvě autorské inscenace se společným jmenovatelem, jímž je „čas“. První v pořadí bude inscenace „malé ypsilonky“ MEETING POINT studenta režie KALD DAMU Braňa Holička a mladých herců Barbory Vyskočilové, Martina Bohadla a Jakuba Slacha. „Tento náš projekt vznikal ze společných improvizací na téma 15 vteřin, které nějakým způsobem mohou nasměrovat naše životy úplně jinam, než by tomu tak bylo, kdy vám třeba neujelo metro,“ popisuje výchozí časovou smyčku Braňo Holiček. „Trojice herců ztvární postavy různých osudů, jimž drobnost či banalita způsobí časové posuny i změny v jejich životech. Možná dění na jevišti bude působit na první pohled složitě, přesto půjde o zcela jednoduché příběhy, které v se závěru propojí. ...I mě do Ypsilonky nasměrovalo neočekávaných 15 vteřin...“
Bez nich by možná projekt Ypsilonky na druhou ani nevznikl. O co přesně se jedná?
„Cílem je rozvíjet činnost Studia Studia Ypsilon a již ji neomezovat pouze na „dílnu“ studentů ročníku pedagoga a režiséra Jana Schmida. Na DAMU i v nižších ročnících vzniká mnoho zajímavých projektů, nebo starší studenti mohou mít své mimoškolní aktivity, ale často nemají prostor, kde je realizovat, neboť hlavní scéna Disku či scéna Řetízku bývá po celý rok v plné permanenci. Proto bychom rádi vytvořili prostor pro tuto platformu, o které vlastně se ani moc neví. Samozřejmě by stále šlo o projekty provázané se školou. Jenom bych dodal, že to není iniciativa DAMU, ale moje,“ upřesňuje Braňo Holiček.

S druhou inscenací se počítá pro hlavní sál Ypsilonky a zařadí se mezi standardní produkci divadla. Hru s názvem Kam vítr tam pláž připravil již ostřílený Jiří Havelka, kterému mnozí výhledově už přiřkli nástupnictví v režijní práci na scéně legendárního Studia Ypsilon. Jiří Havelka tímto projektem navazuje na mnohé své jiné autorské inscenace, jmenujme například hry Pan Nula, 1203, Nic nás nezastaví či Drama v kostce. Jenomže tentokrát se záměrně riskuje. „Publikum je v Ypsilonce zvyklé chodit na tzv. velkou scénu přece jen na něco jiného, jiné žánry a především jiné herce. Přesto jsme se s Janem Schmidem rozhodli vpašovat do linie hlavních představení také něco jiného, jiný žánr a hlavně jiný styl i nové (mladé) tváře. Ověřit si tam také autorské principy, které nám snad fungovaly a fungují na malé scéně. Uvidíme, co to udělá...,“ říká Jiří Havelka.

Kam vítr tam pláž má být surfařským minimem pro začátečníky a divadlem, kde se nic nestane. Nebo něco přece jen ano? Jiří Havelka vysvětluje: „Samozřejmě se něco stane. Ten podtitul trochu nadneseně reaguje na pokus okleštit charaktery a situace na naprosté minimum. Zase chci nějak nově posunout definování divadelního časoprostoru, třeba se více zaměřit na rytmus ve všech jeho významech. Snažili jsme se o jakýsi minimalismus i v hereckém projevu. Na jevišti herec nebude jako tvůrce postavy, ale víc jako rytmizující element, jako jedna z fází probíhající v divadelním čase a prostoru. Nápad spojit takové téma s prostředím, resp. komunitou kolem windsurfingu mi v hlavě zrál poměrně dlouho. Se scénografem Dádou Němečkem na vodu jezdíme, přesněji nemůžeme bez toho být, a za ta léta plachtění jsme poznali, jak vyznavači tohoto sportu jsou v jistém smyslu „alternativní“, přitom moderní lidé, kteří se zajímavě vyrovnávají s tím, co nás běžně potkává při hektickém způsobu života ve velkoměstech. Ne jako lidé „zenoví“, ale asi tím, když tráví mnoho času sportem ve vlnách, daleko klidněji vnímají rytmy života kolem. Rytmus jsme si vytkli jako základ naší nové inscenace a soustřeďujeme se na něj víc než na nějakou dějovou rafinovanost. Zkoumáme možnosti rytmů na divadelním jevišti, třeba kde začíná pro diváka nuda a kde i z minimalismu může vznikat pro diváka něco jako divadelní zážitek. Zkoušíme rytmizovat různé situace, ten rytmus je přitom důležitější než podstata té situace. Dění na jevišti různě fázujeme a zkoušíme, jak to asi bude působit. Nicméně nějaký minimální příběh člověka, který se chce naučit surfovat, v tom chybět nebude. Surfing na jevišti je, ale je jasné, že jeho přítomnost je znázorněna více méně v metaforické rovině.“

Herecké obsazení se rekrutuje z herců, kteří se již podíleli na předchozích projektech (Petr Vršek, Andrej Polák), ale také se objeví několika hostů. Vendulu Štíchovou nebo Petra Vančuru jistě budete znát z mnoha dřívějších inscenací Disku. „To není tolik důležité, spíše to, že na inscenaci dělám s partou lidí, kteří jsou schopni v průběhu zkoušek flexibilně reagovat na neustálé změny koncepce a hlavně nepodléhat podráždění, když není konkrétní zadání. Nic proti absolventům činoherní katedry, taková Pavla Beretová je jedním slovem skvělá, ale přece jen alternativci jsou celé studium vedeni k tomu hledání a jsou zvyklí na to, že během deseti dnů se desetkrát změní koncepce a že deset dní před premiérou se to zarazí, aby se stihla premiéra. Y je silná značka, ale vůbec mi nevadí, že se v této inscenaci neobjeví populární herci zdejšího souboru. Věřím, že i pro diváky je spíše důležité, že pořád vycházíme z téže poetiky.“

Bude nová inscenace zábavná jako ty předešlé? „Se zábavností já mám problém. V tomto případě se fakt snažím předložit divadlo omezené jen na to nejnutnější, aby se jakoby ukázalo, kolik slov nebo úkonů je v běžném životě zbytečných. Utínám tedy kreativitu herců! Záleží pak na divácích, jak budou reagovat, jestli si v tom něco pro ně zábavného naleznou. Jestliže Černá díra v Dejvickém divadle měla koncepci založenou na nějaké kvantové mechanice a teorii relativity, z čehož jsme si vzali to, co jsme mohli využít pro divadlo, v tomto případě nic tak rafinovaného nečekejte. Chceme se jen zamyslet nad rytmem doby, jak se z ní vytrácí jednoduchost nebo chuť na krásu a radost. Místo geniální pointy nabízíme jemně fázovaný proud pracující s divadelním časem, který skrze zpomalování diváka buď navede, a nebo ne. V tom je celé dobrodružství mého režírování.“

Nabízí se teze, že něco zpomalit musí být těžší než zrychlit... „Na divadle bezesporu. Ale hektičnost doby sami u sebe zmírníme pouze tím, že se naučíme filtrovat tisíce vjemů. V jedné studii se píše, že průměrný člověk z velkoměsta denně vstřebá půl miliardy bitů informací. Obdivuju ty lidi, kteří si umí i při dynamickém a moderním stylu života s notebooky a iPody skrze sport, životní filozofii nebo nadhled nastavit nějaké ty limity a filtry. U těch surfařů je to o tom, že musí neuvěřitelně znát vodu, je jim to bytostně dané, musí se orientovat v přírodních cyklech i zdánlivě nečekaných změnách proudu. Oni jsou v chaosu vln schopni najít řád, k tomu přečíst vítr – a jet. Stejně jako fyzika ví, že ve všech nepravidelnostech nějaký řád je taky. Zatímco já – věčný začátečník – skončím pomlácený s nalomeným ráhnem a jdu kupovat nové. Jinými slovy, 14 dní strávíte u vody a leccos pochopíte, aniž by to mělo něco společného se vzdělaností nebo sociologií.“

Windsurfing na divadle zní dostatečně bláznivě... „Scéna byla velký oříšek. Kdo znáte jeviště Ypsilonky, víte, že je to v podstatě forbínové divadlo na zpívání, nemá hloubku. Nedávno zesnulý scénograf Miroslav Melena s tím prostorem přesto pracoval geniálně a hloubku udělal fakt z ničeho. My na to jdeme od podlahy, Dáda Němeček je profesionální jachtař, věnuje se i kitingu. Na to, jak si poradil se scénou , se přijďte podívat,“ zve všechny režisér Jiří Havelka.

Pokud vás pohoršuje chybějící interpunkce v názvu inscenace, tak vězte, že je to záměr. Má charakterizovat právě rytmus slov „kam-vítr-tam-pláž“. V názvu to prý podle Havelky nevadí a je v takovém případě možná výjimka, jak se informoval v Ústavu pro jazyk český. Ale slíbil, že se nad tím ještě zamyslí, neboť to na tiskové konferenci za „destrukci“ češtiny od některých novinářů-hnidopichů schytal.