Blogy

No, těšil jsem se na klasickou klasiku od Pitínského a zas tak klasická bohužel nebyla... Oproti třeba Babičce nebo Našim furiantům se zde vyskytuje dost "vtípků" a trochu křečovitých scén, hlavně co se týče rozjuchaného teenagerského vztahu mezi Radúzem a Mahulenou - tato postava (v podání Pavly Beretové) a její výklad vůbec patří k těm nejslabším článkům inscenace... Jejím problémem vůbec je, že obsahuje možná až příiš režijních nápadů a "vychytávek", kde je ovšem každá trochu z jiného soudku a výsledný miš-maš je na pohádku trochu zběsilý; naprosto výborný je orchestr a ...

Musím říct, že zajímavý zážitek! I když jsem si nedovedl představit, jak se dá udělat horor na divadle, musím přiznat, že tady se to povedlo velmi dobře! A to hlavně díky zajímavé předloze, citlivé režii O. Brouska, jemuž se podařilo vytvořit opravdu hustou atmosféru, a také díky civilním, ale velmi dobrým výkonům obou herců. Ze začátku je tempo přeci jen o něco pomalejší a při některých replikách rostete (pořád řeší, že jeden není herec, toto by šlo udělat chytřeji a uvěřitelněji). Taky ve hře nehledejte moc logiku (náhodně se zjevující zachránci uprostřed opuštěných blat, když jde do tuhého....

Jako bych už to slyšel dopředu, co si to Divadlo pod Palmovkou dovoluje pouštět se do inscenování divadelní adaptace slavného filmu, jak si tím akorát pojistí divácký zájem nebo jak to na jevišti proti filmu nějak není ono. Škarohlídi a zastánci divadelní ryzosti, která jediná na jeviště patří, se v případě Rain Mana mohou opřít i o fakt, že po prvním uvedení v londýnském Apollo Theatre rozporuplné ohlasy se objevily taky. No je to jasné, na jeviště nedostanete kouzlo road movie a k tomu české prostředí také těžko bude operovat se symbolem nepřeložitelné podstaty názvu hry. Co zbývá a na co se...

Hlavním problémem inscenace je dosti nevyvážené tempo - některá místa jsou dobrá, jindy se zas hra strašně vleče, pěkná jsou hlavně hudební čísla (vesměs staré české šlágry z 60. let) v podání překvapivě dobrých zpěváků a kapely na jevišti! Hlavně ti mladší protagonisté jsou opravdu velmi šikovní a mile překvapí, na nich by měl Jiří Suchý stavět mladý Semafor, tady je jejich talentu trochu škoda, protože (podruhé za sebou po Čaji u královny!) jde o dost slabou hru, spíš jen sled převzatých písní propojených chatrným, respektive spíš nulovým dějem, logika žádná... Moc nepomohly ani inscenační ú...

Fotbalový nároďák se neprobojoval na mistrovství světa. Celé Česko tuto prohru těžce nese a dává to fotbalovým primadonám silně najevo. Ti se k neúspěchu staví jinak, než by kdokoli asi čekal, a jdou se odreagovat s kurvama. Přichází průser, trenér soptí, konečná s kariérou. Nebo ne? Spásný nápad? Fotbaloví flamendři řeší skandál přijetím nabídky na vystoupení jako travesty skupiny při předávání cen pro sportovce roku. Tímto ponížením (které jim upekla sličná organizátorka večera) se chtějí kát, ale ono i tady jde o těžký prachy. Na stole je milión v českých a pro každého! To je zhruba obsah k...

Mít na repertoáru Hello, Dolly! je zárukou kasaštyku. Bude to znít divně, ale pokud tohle režisér vyloženě nezvorá, je z toho vždy úspěšná inscenace. Dojemný příběh o lidech, kteří se dokáží zvednout z prachu životní cesty a jít si za svým cílem, bude divákům vždy blízký, protože v něm pocítí obraz možná i svého života, případně odnesou si naději. V neposlední řadě Hello, Dolly! náleží do zlatého fondu klasického muzikálového divadla a je plná nesmrtelných melodií, které patří někam na rozmezí mezi operetou, swingem a moderním muzikálem. Otázka proto nutně musí být: Dá se Dolly ještě vůbec udě...

Máme zpytovat svědomí, jak jsme, kurva, netolerantní? Baví mě inscenace, které střílí do publika šípy naléhavých otázek. Svět nějak zplacatěl, zpohodlněl, navykl si třídit postoje a názory na základě vlastních principů, které ale jsou jen distribuovány skrze postoje okolí. Musí to být kláda vyložit na divadle ty hutné, drzé iniciační rozbušky (často zabalené do zajímavé metafory) kontroverzního filmaře Pedro Almodóvara. Divadlo přece jen má omezenější možnosti než film. Podotýkám, že film Vše o mé matce jsem (na rozdíl od jiných) neviděl, takže jsem byl zcela odkázán na to, co s náročnou látk...

Dramaturgickou volbu Divadla v Dlouhé inscenovat Feydeaua budou mnozí pokládat za scestnou. Na ambici udělat také nějakou taškařici nevidím nic špatného, má-li potenciál něco pojmenovat, na něco ukázat, ale také – jako v tomto případě – představit texty, které nikdo u nás na divadle zatím nedělal. Dvě aktovky mistra situační komedie překvapivě disponují strhující psychologickou drobnokresbou a znamenitě popisují genom neurotického uzlíčku zvaného manžel na straně jedné a na straně druhé zběsilý hysterický přízrak, v nějž se proměnila manželka. Tohle není o manželských hádkách... Režisérka H...

Navštívil jsem inscenaci Moje první encyklopedie proto, abych si znovuosvojil základní vědomosti a také návyky, které jsem dávno zapomněl. Didaktické divadlo, které hravou formou působí na hlavičky dětiček (idea projektu, prosím vás, se ale zdaleka vyhýbá suplování výchovné funkce vážených rodičů a ještě váženější školy), je nyní hlavní dramaturgickou linkou Minoru. Jelikož v Minoru sypou z rukávu originální nápady, celkem bez podivování přijímám fakt, že diváci sedí na jevišti a herci hrají v hledišti, využívajíce elevace prostoru a řad sedaček k rozehrávání situací. Zjevují se, shlukují se, ...

Při čtení Žáčkova básnického přepisu Aristofanových Ptáků mi pusa často míří od ucha k uchu (pokud tedy rovnou nevyprsknu smíchy z dobře trefené narážky na věčně oscilující absurdity „politického charakteru“ kolem nás). Je to krásný, hravý a aktuální text. Prezentovaný na jevišti v nové inscenaci Městského divadla Brno však tyto dojmy nevyvolá... Aristofanes konstrukci a logiku ve svých hrách moc neřešil, občas se mu nějaká postava z děje i ztratí, to je známá věc, avšak i tvůrci inovovaných Ptáků se s roztříštěností díla svezli bez snahy ji dramaturgicky narovnat. Dalším problémem inscenac...

No jo no, typický Landa: výborné melodie, hloupoučké texty a katastrofa ve chvíli, kdy se snaží divákovi sdělovat nějaká svá poselství :-( Kdyby to režíroval někdo jiný než jeho neschopná žena, asi by vybalancoval a zlehčil některé patetické výstupy, které u mě vyvolávaly spíš smích... Režie ovšem představení ubírá pěkných pár procent: samé klišé, patos, bez invence, scény z lékařského prostředí působí DOST divně... Překvapili mě herci divadla Kalich, kteří zde tvořili poměrně sehraný tým a odvedli profesionální výkony, M. Kuklová polohu zraňované chudinky prostě umí a má na ni snad trademark,...

Není to překlep či mýlka, ačkoliv se od známého baletu na libreto V. P. Begičeva a V. F. Gelcera zas tak moc inscenace Docela velkého divadla nevzdaluje. Drsný osud princezny z Labutího jezera Docela velké divadlo už před lety pro potřeby inscenace určené dětem přetavilo do romantické pohádky Labutí princezna. (Ostatně s tvrdým koncem této „pohádky“ měl problém na divadle již kde kdo, a tak možných alternativních konců je hned několik.) Opět v podání Docela velkého divadla vidíme poutavé výtvarné impresivní divadlo podpořené silným hudebním podkresem a kombinací hry loutek a herců. Zdánlivě...

13.5.2010 „23. října 2002, Divadlo Na Dubrovce PROLOG: Ve středu, 23. října 2002 ve 21:05 útočí 42 Čečenců na moskevské divadlo Na Dubrovce. Přerušují představení muzikálu "HOP?-OCT" a berou 850 lidí jako rukojmí. Jejich požadavek: úplné stažení ruských vojsk z Čečenska. Rukojmí jsou v divadle drženi 57 hodin a o život přijde 170 lidí.“ Surové stěny hracího prostoru NoD zaplnilo zhruba třicet pět návštěvníků. Prostor je velký, téměř prázdný. Cítíte volnost a vzduch, cítíte lehkost, prostor… Tak se cítíte když vstoupíte do sálu, kde se následujících sedmdesát minut bude odehrá...

12.5.2010 Viola. Pojem který si za svou čtyřicetiletou historii vybudoval své místo na žebříčku nekvalitnějších divadel ČR. Slouží pro komorní hry, osobitý přednes poezie, či ke scénickému čtení. Jako scénické čtení je provedeno drama americké autorky Tailor Kressman z roku 1938. Jedná se o předválečnou korespondenci židovského Američana a  němce, kteří byli dříve přáteli, dokonce i obchodními partnery. Premiéru v České Republice mělo 29.dubna 2004 jako rozhlasová hra. Odtud byla hra přenesena do Violy. Hra je původně psaná pro dva herce. Pro provedení ve Viole byla připsána role tř...

Režisér se pravděpodobně stále aktuální příběh Merlina snažil převyprávět co nejalternativněji,ale vzniklý produkt se pro mne stal nepochopitelným tyjátrem složeným z špatných kostýmů,mohutného dupání do rytmu,ze kterého mne rozbolela hlava,a sem tam nějakého nepasujícího vulgárního slova vytrženého z kontextu.Po 15 minutách hry jsem přestal věřit v dějový zvrat nebo alespon urychleni trapeni,kazdou dalsi minutu jsem se (opravnene) bal, co přijde dál.Jediným světlým bodem programu pro mne byla spanilá postava Ginevry. Opravdu nevím, pro jaký okruh lidí je hra určená. Mé hodnocení bohužel není ...

Milý Ničiteli, myslím, že jste opravdu udělal chybu, když jste odešel v půlce představení. Autor a potažmo režisér, dle mého názoru koketují s myšlenkou překvapení v druhé části. Nevím, zda to není trochu sebevražedné, protože někteří opravdu odejdou a sdělení se jim, tedy nedostane. První polovina je opravdu chudší na myšlenky, jedinou opravdu významnou mi přišlo odsouzení demokracie, ale o to víc jich je v druhé půli. Celkově je první část chaotičtější, vyvolávající jen pocity. Narozdíl od vás mne hudební a rytmický doprovod nerušil, naopak ho hodnotím, jako velmi zajímavý prvek. Máte pra...

Na poslední únorový víkend připravilo pražské Divadlo Na zábradlí ve spolupráci s DISKem a budapešťským divadlem Maladype színház maraton představení, věnovaných fenoménu Ubu v nejrůznějších podobách. Bylo to náročné, ale stálo to za to. Festiválek zahájilo scénické čtení nejznámější hry Alfreda Jarryho Ubu králem v provedení domácího souboru – režii měl David Czesany. Tuto premiéru - derniéru pojednali tvůrci vskutku velkoryse, účinkovalo v ní na 50 lidí, od velké části hereckého souboru přes administrativu divadla až po šatnářky a barmanky. Již příchod do hlediště vzbudil silný dojem – vš...

Progresivní divadelní proudy již daly vzniknout mnoha etablovaným scénám, kde jsou pěstovány takové ty onačejší formy divadla. Více či méně sdělné, nezřídka častované jako intelektuálština, přijímané s frenetickým nadšením (když tvoří lidé, kteří skutečně patří do první ligy nezávislého divadla) nebo také přijímané s nadšením (když rozlišovací schopnosti publika zrovna v tu chvíli nerozliší, že jim cosi předváděla až třetí liga). Do prostorů, které jsou Mekkou příznivců nezávislé kultury, se chodí s pozitivním naladěním, s empatií pro cokoliv, co je zkrátka jiné, proto šťoura to zde bude mít v...

Přiznám se, že jsem od autorské inscenace, která metodou „teamplayer“ progresivně analyzuje život up-side potential young managementu, a tak vůbec..., čekal něco trochu jiného. Sondu do života mladých manažerů, kteří se na dráhu štvanců vydali z části proto, že neumí naplnit své životy něčím „normálním“. Zesměšňující pohled na bizarní podoby firemní kultury nebo lidi z high-society, podobně jak to činí ve svých hrách moderní evropští autoři (Ravenhill, Widmer), kteří nacházejí v takovém prostředí spoustu důvodů, aby manažerské neologismy nebo způsob života lidí zajatých v manažerských schémate...

„Melancholická komedie o podivuhodné době, v níž jsme slavili 1. máj, magořili ze socialistického plánování, zpívali dobové písně a vychovávali děti, až jsme se nakonec křepce protančili k dnešním dnům – teď je to na vás, milánkové!“ Touto anotací uvádí Husa na provázku hru Arnošta Goldflama Blbá Veruna aneb Svět, co jsme znali, a který už není. A řekl bych, že ne zcela šťastně. Anotace totiž budí dojem, že půjde o jakési zúčtování s naší socialistickou minulostí (takových už tu bylo!!), byť trochu nostalgicky zabarvené (co na té době ti starci mají?). Ono však o ty První máje nejde, nebo ales...