Počet komentářů: 6
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Takhle snad ne!?
Jiří Koula, 1.2.2013
V pátek 1. února jsem vyrazil na inscenaci Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist!, tento blog však nebude o ní (vlastně mám chuť ji ve světle následujícího textu vůbec nehodnotit a považovat ji za nezhlédnutou, nejsem si totiž jist, zda jsem schopen svůj dojem z ní oddělit od s ní nesouvisejících negativních emocí a též tím, nakolik jsem ji byl schopen celou vnímat), nýbrž o něčem v jistém smyslu temnějším (neboť mně bližším a reálnějším), totiž o fatálním selhání organizace a (byť pravděpodobně neúmyslné) neúctě k divákovi. Vezmu to od začátku ze svého pohledu, původně jsem se chtěl zdržet vulgarismů a více či méně irelevantních emočně motivovaných poznámek, nyní si ale dávám závazek dodržet alespoň první část. Takže co se stalo?

Představení mělo začít v 18:00, přibližně od 17:45 se začal tvořit u vchodu dav, situace podobná například běžnému stavu v La Fabrice. K otevření dveří došlo tuším v 18:10, to už samo o sobě může vzbudit lehký údiv, ovšem nejde vlastně (bohužel) o nic neobvyklého. Diváci se nahrnuli dovnitř, já někde lehce za půlkou davu jsem si vybral volné místo v první řadě na pravém kraji. To sice pohledem na scénu věštilo zhoršenou viditelnost, na druhou stranu mám kraje rád prostě proto, že mi umožňují se vysunout do prostoru a nelepit se (byť za cenu visení části svého pozadí do prostoru) na vedle sedícího diváka.

Nyní je vhodný čas popsat hlediště. Obecenstvu jsou vyhrazeny čtyři lavice bez jasně označených míst, jak se na ně kdo směstná a kolik místa si vybojuje, tolik bude mít. Už to je oproti běžným podmínkám poněkud nepohodlné, ale budiž, u alterny DAMU v alternativním prostoru MeetFactory se něco takového dá čekat. Jenže ouha, poté, co se diváci usadili a na naléhání organizátora, aby se trochu "scukli", se podařilo na lavice dostat téměř všechny, zůstal vedle mě stát mladý pár, který už si prostě neměl kam sednout. Slečna (nebo mladá paní, po prstýnku jsem nepátral) si všimla, že se na svého souseda nelepím tak, jak by bylo možné, a požádala mě, zda bych jí neudělal místo.

Inu, mé nelepení se sice bylo částečně vykoupeno tím, že jsem lehce přečníval přes okraj lavice, nicméně jsem uznal, že můj zvyk bezkontaktnosti musí ustoupit stranou, a pokusil jsem se vytvořit tolik prostoru, kolik bylo v dané chvíli možno. Bohužel se tak na lavici objevil jen proužek, na nějž by se horko těžko naskládalo i jen batole (pokud by toto bylo schopno vůbec sedět na lavici bez opory). Slečna ovšem evidentně nebyla nadšena myšlenkou představení prostát a zkusila se posadit. Považujme tím její situaci na chvíli za vyřešenou, zbývá totiž stále její stojící partner.

Ten se snažil situaci řešit s organizátorem (či "inspektorem hlediště", chcete-li si v MeetFactory hrát na běžné rozdělení rolí), návrh na postavení židle vedle lavice byl odmítnut s tím, že onen prostor budou potřebovat herci, návrh na posunutí židle dále byl zamítnut s tím, že by divák nic neviděl. Poté došlo k poslednímu pokusu o řešení, posunout dále barovou stoličku, která by na ní sedícímu muži mohla poskytnout výhled a zároveň by mohla být tak daleko, aby již nenarušovala prostor scény... Tedy aspoň myslím, že tak onen poslední návrh zněl, přiznám se, že jsem jej moc dobře neslyšel, možná jde tedy o mou fabulaci.

Nicméně už jsem viděl, co se dělo hned poté, organizátor odešel ze sálu (dle mého pro onu stoličku)... A herci začali hrát, bezprizorní mladý muž je očividně nijak nevzrušoval. "Inspektor hlediště" už se nevrátil a mladík tak nějak postával či podřepoval vedle hlediště. Jenže ouha, během hry se ukázalo, že námitky stran jeho překážení byly nadmíru opodstatněné.

Na tomto místě je třeba popsat nejen hlediště, ale též jeviště a hlavně rozdělení těchto dvou prostorů. Vězte tedy, že mladý alternativní tvůrčí tým přišel se zcela revoluční myšlenkou, jež se nejspíše vymyká všem šesti stům inscenací, jež jsem na tomto portále hodnotil. Divákům jsou totiž vyhrazeny skutečně jen a pouze právě ony čtyři dřevěné lavice a možná ještě dvaceticentimetrový prostor kolem, vše ostatní je ale jeviště, po němž se nepohybují jen herci, nýbrž i některé vskutku objemné rekvizity (barel, do něhož se vejdou dva lidé, oboustranná sedačka pro tři na každé straně), které jsou ve chvílích, kdy zrovna "nehrají", zaparkovány právě v onom prostoru vedle hlediště. A vejdou se tam s menší než velkou rezervou. To mělo poněkud nešťastný důsledek, mladík, na něhož už nezbylo místo, se nejméně dvakrát dohadoval s herci, jak se poskládat do prostoru, v němž náhle bylo více objektů než při zkouškách, onen divák tam prostě překážel. To byla nepříjemná situace pro něj, pro herce, kteří se náhle nemohli plně soustředit na běh inscenace, a též pro diváky kolem této situace, jež poutala část jejich pozornosti, kterou ovšem měli věnovat dění, jež zrovna bylo "v záběru".

Vraťme se nyní ke slečně snažící se usadit na neadekvátně úzký kousek lavice. Ta se na mě začala tlačit v zoufalém boji zabrat pro sebe aspoň tolik místa, aby na něm nějak vydržela sedět do konce inscenace. Jsem vystudovaný matematik a tohle byl matematický problém. Na jedné straně délka lavice, konstanta. Na straně druhé pak součet šířek diváků snažících se na lavici sedět. Pokud je onen součet menší nebo roven oné konstantě, diváci sedí, pokud je větší, máme problém.

No a mě napadlo řešení, jež z matematického hlediska bylo naprosto v pořádku. Posunul jsem se mírně dozadu a dal si nohu přes nohu. Tím jsem v "sedací linii" ušetřil trochu místa potřebného pro mé tělo a umožnil tak slečně sednout si alespoň tak, aby se její těžiště ocitlo nad lavicí, sice nic moc pohodlí, ale už se to aspoň dalo nějak vydržet.

Jenže jsem si v tu chvíli neuvědomil důsledky tohoto činu pro mě. Totiž, jednak jsem se tím z první řady přesunul do řady "jedenapůlté", výhled na střed scény (no, popravdě řečeno vlastně na většinu scény) mi blokovala silueta diváka sedícího nalevo ode mě. To částečně řešil fakt, že vedle něj (či ob jedno místo vedle) seděla pro mě šťastně malá slečna, což v kombinaci s mou nadprůměrnou výškou ústilo v možnost přes ni na scénu vidět (byť jen od úrovně pasu herců nahoru, což v některých scénách odehrávajících se na zemi i tak zamrzelo).

Byl tu však i vážnější problém. Zkusili jste někdy přes hodinu nehnutě sedět s nohou přes nohu na lavici bez opěry dále, než by bylo optimální (totiž v "jedenapůlté" řadě) s tím, že jsou vaše nohy "ve svěráku" vedle sedících osob a horní polovina těla musí zůstat v oné nepříliš široké "jedenapůlté" řadě, za níž následuje zakázaná zóna nohou diváků ve druhé řadě? Pro hadího muže možná hračka, pro "kancelářskou krysu" ale prakticky nemožné. Část své pozornosti jsem tak chtě nechtě musel věnovat sledování přicházejících křeči tu do nohou, tu do rukou a jejich eliminaci jemnými změnami polohy v rámci možného.

Třeba si teď říkáte, že to je sice dojemné, ale mohl jsem si za to sám. Tuto námitku částečně přijímám, rozeberme si proto možné alternativy a jejich význam z "globálního pohledu".

Tak předně jsem si mohl přestat hrát na gentlemana, vrátit se do první řady a slečnu prostě "vyšoupnout", ostatně to, že si neměla kam sednout, přece nebyl můj problém. Tím by se však místo jednoho přebývajícího diváka náhle na scéně objevili diváci dva a mě vůbec nenapadá, jak by to herci manipulující s rekvizitami řešili.

Mohl jsem naopak místo hry na gentlemana být gentlemanem skutečným, vstát a uvolnit tak slečně celé své místo. To by ovšem vygenerovalo opět dva překážející diváky. Vzhledem k tomu, že by tito však na sebe nebyli (citově) vázáni, mohl jsem přejít před obecenstvem celou scénu mezi herci, zaujmout místo stojícího na druhé straně hlediště a tam bojovat o prostor s herci stejně jako onen mladík na "mé" straně. To by v jistém smyslu bylo asi optimální řešení "problému dvou přebývajících diváků", ovšem motat se mezi herci v průběhu představení, abych po jeho zbytek mohl někde postávat a překážet, se mi kupodivu opravdu nechtělo.

Mohl jsem také přerušit představení hned na začátku a vyžadovat, že se nezačne hrát, dokud všichni diváci nebudou sedět. Přiznávám, že taková osobnost opravdu nejsem, navíc těžko říct, zda by tento přístup skutečně vedl k řešení, za dané koncepce prostě existují ryze fyzikální omezení a o těch se nedá diskutovat, ta zkrátka jsou a musí se s nimi (nejlépe předem) počítat.

No a konečně jsem se mohl zvednout a odejít, ne že bych i o této alternativě neuvažoval. Napadá-li vás další varianta řešení dané situace, podělte se o ni v komentářích, rád si rozšířím obzory.

Tak jsem si postěžoval a co z toho? Nedávno jsem vyslechl audioseminář určeným primárně majitelům firem na téma Jak budovat loajalitu zákazníka. Byla tam i část zabývající se reklamacemi. Vlastníte-li firmu, občas se prostě stane, že vyrobíte a prodáte vadný produkt či službu, i když uděláte vše pro to, aby k tomu nedošlo, stejně toto riziko nemůžete zcela vyloučit. Dobrá firma se od špatné liší v tom, jak se v dané situaci zachová.

V tomto případě je onou firmou Disk (potažmo DAMU) ve spojení s MeetFactory, produktem/službou pak možnost přijít do MeetFactory, usadit se v hledišti a zhlédnout inscenaci Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist!. Pointou pak budiž, že tvrdím, že v pátek minimálně v případě tří diváků (toho páru a mě) došlo k prodání "vadného kusu".

Onen audioseminář nabízel několik inspirativních příběhů "dobrých firem", jak lze takové pro obě strany nemilé situace řešit, přičemž ono řešení sestává obecně ze dvou složek. První je logicky náhrada škody, defektní výrobek je vyměněn za funkční, špatně realizovaná služba je na náklady společnosti poskytnuta znova a lépe. To je sice přirozený požadavek, ovšem o něj mi vůbec nejde, přiznám se, že uvažovat o opětovné návštěvě bych byl ochoten leda v případě garance, že na mě bude čekat "nemačkací čestná lóže", což je ovšem vzhledem k podmínkám v MeetFactory a životnosti diskové inscenace natolik absurdní požadavek, že jej rovnou házím za hlavu, jsem smířen s faktem, že je pro mě tato inscenace prostě ztracena, co jsem si z ní přes prodělané nepohodlí odnesl, to jsem si odnesl, případ uzavřen.

Podstatná je ovšem druhá složka. Jsou situace, kdy náprava třeba ani není možná, přesto však lze zákazníkovu "touhu po krvi" utišit. Příkladem budiž příběh jedné reklamace, šlo o nějakou úchytku čehosi, jež ovšem tak docela nefungovala, to, co měla držet, z ní vypadávalo. Když s vadným výrobkem přišel zákazník do obchodu, prodejce odběhl kamsi dozadu a vrátil se s ředitelem firmy (byl to lokální výrobce a všechny relevantní osoby tak byly "pod jednou střechou"). Ten zákazníka odvedl do kanceláře, poděkoval mu, že se ozval, sdělil mu, že díky němu identifikovali vadnou sérii, že obvolá zákazníky, kteří si pravděpodobně vadné výrobky též koupili, a nabídne jim výměnu, sejde se s vývojovým týmem, aby zjistili, jak k dané chybě mohlo dojít a jak do budoucna předejít tomu, aby se chyba opakovala.

Chápete? Na začátku byl naštvaný zákazník, který se cítil podveden, na konci pak zákazník, který se cítil důležitě, firma si ho váží, pomohl jí identifikovat problém a přispěl k jeho nápravě. A právě takhle bych se velmi rád cítil ve vztahu k Disku/MeetFactory, proto píšu tento text a proto jej též rozešlu "na všechna nároží", tedy osobám, o nichž soudím, že by mohly být na problému a hlavně jeho řešení zainteresovány, případně by mohly vědět, kdo by měl být oprávněným příjemcem.

Shrňme si proto, jaká je podstata problému, který bych rád viděl vyřešený. Máme tu inscenaci, jejíž scénické řešení diktuje, že pro diváky je vyhrazen velice striktně omezený prostor čtyř lavic. Je to neobvyklá situace a chápu, že s ní "zodpovědné osoby" nemají dostatek zkušeností. Jak v Disku, tak v MeetFactory jsou v případě přetlaku diváků běžné nulté řady či přístavky, hlediště je vždy nafukovací a pár diváků (někdy možná i pár desítek) se vždycky "nějak vleze". V tomto případě tomu tak není, čtyři lavice jsou prostě čtyři lavice a židle navíc je prakticky neřešitelný problém.

Tyto čtyři lavice znamenají zcela nekompromisní limit, pokud jde o kapacitu hlediště, diváků může být maximálně tolik, kolik se jich na lavice vejde. A to s nulovou tolerancí, jeden divák navíc znamená jednoho diváka, který se bude v průběhu hry hádat s herci o místo.

Přiznám se, že nevím, jak došlo k páteční situaci. Možná se do sálu propašovali kamarádi herců nad plánovaný limit. Možná se mezi diváky objevilo několik prostorově příliš výrazných jedinců (i když jsem žádného nezaregistroval, naopak jsem si všiml několika velice drobných dívek, jež by měly šance na naskládání se přišedších zvýšit). Možná se mladí v úctě ke stáří nechtěli mačkat na těch pár seniorů, kteří se přišli na představení podívat, možná tito selhali ve své roli "zmáčknout se, co to dá". Možná bylo obecenstvo celkově nadprůměrně sobecké a nenamačkalo se k sobě natolik jako "modelové obecenstvo" při výpočtu kapacity hlediště. A možná to bylo dáno jen nešťastným rozložením diváků, totiž kdyby se sečetly ony "přebývající kraje pro batolata" na obou stranách ve všech řadách, třeba by to dohromady na dvě místa navíc vydalo. V takovém případě by ovšem diváci nesměli svá místa zaujímat živelně, ale museli by spořádaně obsazovat lavice shora od jednoho kraje ke druhému, přičemž každou řadu by uzavíral ten, kdo by se nejlépe vešel.

Ať už byla příčina jakákoliv, faktem je, že v pátek dva diváci prostě přebývali. K tomu je potřeba ještě přičíst jistý psychologický efekt. Tlačenice před vpuštěním do sálu a desetiminutové zpoždění onoho okamžiku podle mě mohly snížit ochotu diváků za cenu vlastního nepohodlí udělat místo posledním nešťastníkům, další díl viny pak dávám opět zvolené koncepci, kdy už při vstupu publika do sálu jsou na jevišti rozestaveni herci, inscenace se tak hmatatelně hlásí o svůj začátek, je tu tlak na její spuštění co nejdříve a to poslední, na co mají všichni chuť, je řešit někoho, kdo si nemá kam sednout. To se mohlo podepsat i na tom, že inscenace začala ve chvíli, kdy "inspektor hlediště" odešel ze sálu, ač třeba opravdu šel pro stoličku pro stojícího diváka (což by ale stejně nevyřešilo v tu chvíli maskovaný problém slečny, jež vlastně též byla bez místa).

Apeluji proto na kohokoliv, kdo má možnost s tím něco udělat, přehodnoťte kapacitu hlediště, vezměte na vědomí, že hlediště opravdu není nafukovací a že jeden divák navíc představuje problém pro něj i pro herce, problém, který nemá uspokojivé řešení.

Apeluji taktéž na toho, kdo inscenaci spouští (ať už jde o herce či technika), aby tak nečinil do chvíle, než jsou opravdu všichni diváci usazeni, protože ve chvíli, kdy inscenace začne, je veškerý prostor k řešení vyčerpán a zbývají jen zoufalá gesta.

A konečně apeluji na elementární slušnost, úctu k divákovi i divadlu jako takovému kohokoliv, kdo má nějaký vliv, nedopusťte, aby se mnou prožitá a popsaná situace opakovala.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

A.V. (8.2.2013, 09:43:17)  reagovat
Dobrý den,
dovolte prosím, abych se vložila do vaší diskuse, protože myslím, že už zachází příliš daleko.

V první řadě bych ráda řekla, že vaše identifikace byla chybně interpretována pouze panem PK, který neměl dostatek trpělivosti, aby váš obšírný text přečetl skutečně pozorně, proto se prosím o jeho reakci příliš neopírejte.
Zároveň bych ráda zmínila, že Prokop Vondruška nemá skutečný přehled o počtu nepozvaných kritiků ani o počtu „důležitých“ přátel tvůrčího týmu, kteří neměli lístek, ale do sálu byli vpuštěni.

Co se týká koncepce prostorového řešení inscenace Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist!, nevidím v ní problém. Každé hlediště, a to ať už je kdekoli, má svoji kapacitu. Tuto kapacitu je někdy možné navýšit o nultou řadu či místa „nastojáka, ale i to má své meze.
Například na zmiňovaném Buzním kříži jsem se ocitla v roli diváka „postávajícího někde na kraji“, nic nevidícího a bolestně tlačeného ostatními diváky kamsi do zdi. To se prostě stane. Poznámku k Valentýnovi nechápu, vždy máme připravené polštářky pro „nultou řadu“, ale nikdy jich nebylo zapotřebí.

Samozřejmě nebudeme „nadále pouštět do sálu náhodný počet "bezlístkáčů" a za jádro případného problému považovat přebývajícího diváka, který přebývá prostě proto, že na jeho plánovaném místě sedí náš důležitý kamarád“.
Věřte, že pro mě osobně je „neznámý divák“ důležitější než nejdůležitější z důležitých kamarádů, dokonce i důležitější než moje matka, která na mých inscenacích již tradičně dostává ta nejhorší místa, a to právě proto, aby utrpělo co nejmenší množství „neznámých diváků“.
Omlouvám se tímto všem, kteří se zdají být poškozeni a slibuji, že při příští repríze, bude-li to třeba, osobně diváky na pokyny produkční Anny Vrbové (na jejíž hlavu bych celou nepříjemnost rozhodně neházela) usadím.

S pozdravem a přáním krásného dne,
A. V.
Jiří Koula (8.2.2013, 12:24:53)  reagovat
Re:
Dobrý den,
děkuji za opravdu věcnou a zcela korektní reakci, v níž jste se ubránila emocím i přesto, že já toho tak docela schopen nebyl. Smekám před Vámi, jste skutečná profesionálka, přesně jste odhadla smysl mého textu a ujištění o proaktivním řešení problémů mi naprosto stačí, dám ještě Vám a zbylým zúčastněným (tedy asi jen Anně Vrbové) prostor se vyjádřit, případně závěry této polemiky předat "nadřízeným místům", pokud jsem nějaká "vyplašil" a někomu zadělal na problémy, a budete-li chtít, jsem připraven tento blog stáhnout z veřejného prostoru, neboť pozbývá smyslu.

Poznámku o Valentýnovi jsem nejspíše napsal nešťastně, zřejmě jste ji pochopila tak, že je v NoD výjimkou ve smyslu, že při ní vznikají problémy, já měl ale na mysli, že je naopak "světlým bodem", totiž že zatímco při jiných inscenacích v NoD se občas operuje s nultou řadou a přístavky byť v místech s dosti zhoršenou viditelností, tak alespoň na mé repríze Valentýna bylo sice plno, nicméně se zároveň všichni bez problémů vešli. Nebyla to tedy výtka, nýbrž pochvala za perfektní organizaci byť v alternativním prostoru.

Souhlasím též s tím, že incident v MeetFactory nepadá jen na hlavu Anny Vrbové, ač je mi vlastně sympatické, že cítíc morální zodpovědnost za inscenaci jej na sebe vztáhla ve snaze chránit ostatní.

Ke Krushově veřejné i páně Vondruškově soukromé reakci se již nebudu nadále vyjadřovat, jednak z Vámi popsaných důvodů, jednak proto, že "velký třesk" mezi námi mají zřejmě na svědomí z většiny emoce, jež ovšem nemají čím relevantním přispět k diskusi.

Dovolil bych si jen na závěr polemizovat s tím, že koncepce "inkriminované inscenace" není problém. Vlastně Vás možná chápu. Hádám, že je "standardem", že třeba při tom Buzním kříži se prostě počítá s tím, že nultá řada a diváci namáčklí na zdi zkrátka budou, a promítne se to už do prodeje lístků (či počtu "bezlístkáčů"), kdy se kapacita nepočítá podle toho, kolik lidí si může sednout, ale rovnou podle toho, kolik lidí se reálně může vejít. A ono je to vlastně i docela logické vzhledem k cílovému publiku této inscenace.

Protože však scény, jež navštěvuji, jsou značně rozmanité, a těch "kamenných" je víc, je mi tohle východisko "v průměru" cizí, mé úvahy vycházejí z toho, že se divadlo řídí primárně kapacitou míst k sezení (ať jde o počet sedaček či součet šířek lavic)... To platí jak pro běžná kukátková divadla, tak pro některé menší scény. Nultou řadu a přístavky "ve výklenku za sloupem" pak chápu jako prostor k řešení mimořádných situací, nikoliv způsob, jak předem rozšířit "běžnou kapacitu sálu".

V případě inscenace Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist! je tento "manévrovací prostor" výrazně omezen a může za to právě ona koncepce. Původně jsem myslel, že vůbec neexistuje, nyní jsem se dozvěděl, že tam máte řadu na stání (vědět o ní, nikdy bych tento blog nesepsal). Zde je pak nutno rozlišit to, co si pod pojmem "problém" představujeme.

Ona koncepce totiž způsobuje ten "problém", že rozdíl mezi "plně obsazenými místy k sezení" a "plně obsazeným sálem za využití všech možností" je ve srovnání s jinými inscenacemi docela malý (ač ne nulový, jak jsem tedy zřejmě mylně uvedl v blogu). Ovšem tento "problém" nemusí být nutně skutečným problémem, pokud do sálu není vpuštěno více lidí, než se vejde, a pokud je za těchto podmínek dostatečně komunikováno, že existuje řešení zdánlivého "problému přebývajícího diváka". Je-li splněna první podmínka a už ne druhá, pak máte pravdu v tom, že na vině není primárně koncepce, nepříjemnosti jdou za organizací v sále v tom konkrétním okamžiku.

To jste však slíbila napravit a já nemám důvod Vám nevěřit, děkuji za všechny budoucí diváky a inscenaci přeji mnoho úspěchů.
Anna Vrbová (7.2.2013, 16:37:38)  reagovat
Dobrý den,
jako produkční inscenace Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist! bych ráda reagovala na Váš příspěvek, jelikož právě já jsem ta zodpovědná osoba, ke které mělo Vaše zoufalé volání po reklamaci dolehnout.
Předem bych se Vám ráda omluvila za ten snepříjemný zážitek, který jste musel v pátek absolvovat a který Vás vedl k sepsání Vašeho dlouhého příspěvku "Takhle snad ne?!". Nejsem si úplně jistá, co mělo být skutečným cílem tohoto textu: zda spočítat to nezkušeným inscenátorům, cítit se důležitě (jak píšete ve svém příspěvku) nebo produkt skutečně reklamovat. Pokud byla cílem Vašeho počínání vskutku reklamace, pak nebyl problém obrátit se na mě na místě osobně nebo se mě pokusit nějak kontaktovat ex post. Ráda bych Vám věnovala část svého volného času, vyslechla si Vaši stížnost a pokusila se s Vámi najít způsob, jak Vám způsobenou "škodu" nahradit. Zveřejnění takovéhoto textu bych považovala za adekvátní v případě, že by Vašemu volání po reklamaci nebylo vyslyšeno. Jelikož jste se ani nenamáhal s tím, zjistit si, kdo by skutečně mohl být za Váš nepříjemný zážitek zodpovědný a rovnou jste svým textem bombardoval, koho se dalo, beru to spíš jako snahu se zviditelnit. Nicméně Vám i za ni děkuji. Špatná reklama, taky reklama.
Krátce k Vámi popsané situaci: Přesunutí diskové inscenace do prostoru MeetFactory byl režijní záměr, a to právě i z důvodu limitujících dispozic divadelního sálu. Jedním z pocitů, které má v divákovi dění na jevišti vyvolávat, je i určitý diskomfort, intenzivně nepříjemný pocit. Divák si má vskutku připadat psychicky stísněně. Pokud se u Vás podařilo tento pocit vyvolat i fyzicky, pak si může inscenační tým gratulovat. Samozřejmě, je-li divákův diskomfort způsoben nervovou křečí, je to nad rámec režijního záměru a nelze o tom žertovat.
Vrátím se ale zpět k našemu-Vašemu problému: Kapacita divadelního sálu MF je při představení Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist! zhruba 72 míst na sezení na čtyřřadé elevaci a asi 10 míst "na stání" za diváky sedícími ve čtvrté řadě. Říkám asi, protože, jak jste sám správně podotkl, jednou přijdou tlustí, jednou tencí a je tedy těžké určit přesnou kapacitu hlediště. Během 1. a 2. premiéry jsme si nicméně ověřili, že tento počet lidí můžeme v hledišti usadit (případně postavit). To však pouze v případě, že není nikomu proti srsti, stát v poslední řadě. Na pátečním předtsvení nebylo víc lidí, než kolik umožňuje "kapacita sálu". Pouze přišlo méně těch, kteří byli ochotni si jít stoupnout do poslední řady. Tuto možnost dostali i ti dva diváci, o kterých píšete ve svém příspěvku. Ti, které jsme pustili "navíc", jak Vám prozradil kolega scénograf-inspicient Vondruška, ochotně zaplnili místa na stání v poslední řadě, a to ve chvíli, kdy bylo jasné, že si do poslední řady už nikdo nestoupne, takže je nepravděpodobné, že by právě oni mohli za to, že si jeden člověk neměl kam sednout a vy jste si přeseděl nohu. Nicméně ano, páteční situace byla velmi nepříjemná i nám a rozhodli jsme se pro příště o něco málo snížit kapacitu hlediště.
Vězte ale, že se nám to nedělá lehce: Jde o absolventskou inscenaci studentů DAMU, tedy inscenaci, která má být viděna víc, než jakákoli jiná. Vzhledem k našim technickým, finančním i personálním možnostem ale nemůžeme za stávajících podmínek hrát inscenaci víc, než jeden den v měsíci, takže je ospravedlnitelné, že chceme, aby ji vidělo vždy co nejvíc lidí. I přesto jsem v pátek několik lidí v sále neusadila. Mezi nimi i jednoho otce, který by s Vámi, myslím, měnil všemi deseti, kdyby mohl vidět svoje dítě hrát.
Závěrem bych Vám ještě jedou chtěla poděkovat za Váš názor a poprosit Vás, abyste jakékoli další reklamace řešil se mnou osobně.
S pozdravem

Anna Vrbová, produkce Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist!

Jiří Koula (8.2.2013, 12:24:02)  reagovat
Re:
Dobrý den,
děkuji za Vaši reakci a též za to, že jste ji i přes zjitřené emoce částečně udržela v korektně věcné rovině, po reakcích Prokopa Vondrušky a Krushy je to vskutku příjemná změna. Navíc jste mi poskytla několik pro mě opravdu překvapivých informací, snad můj pohled na ně vyjasní též osobní otázku "co tím vlastně sleduju", předem se ale omlouvám, že to bude poněkud delší, neumím být stručný, myšlenek usilujících o to být napsány je příliš mnoho.

Předně k Vaší osobě a že jsem se měl spojit s Vámi. Ano, uznávám, že přesně k Vám se ten text měl dostat (a nakonec i dostal, takže má strategie přinesla kýžený výsledek). Že jsem kolem toho udělal zbytečně velký humbuk a měl to řešit jinak? Zde se dostávám k první překvapivé informaci.

Přiznávám, že jsem prostě nevěděl, že diskové inscenace mají své produkční. Ano, někdo jistě musel vyjednat spolupráci s MeetFactory a vyřešit "technikálie", ovšem nenapadlo mě, že to je pro inscenaci konkrétní osoba na ní tak bytostně zainteresovaná a už vůbec by mě nenapadlo, že je tato osoba přítomna na každé repríze připravena řešit veškeré problémy, jež by se při dané repríze mohly vyskytnout (a pravdou též je, že jsem po skončení přestavení měl jedinou touhu - vyběhnout ven, cítit chladný vzduch a otevřený prostor, zkusit situaci řešit na místě (i kdybych tušil, že by tam měl být někdo tak kompetentní jako Vy) by znamenalo vrátit se zpět do davu, situaci nepomohlo ani to, že za dvacet minut měl začínat nějaký koncert, což znamenalo další lidi v omezeném prostoru MeetFactory a větší zmatek).

To je vůči divákům nesmírně vstřícný přístup a já Vám za něj tleskám. Jenže když se řekne A, mělo by se říct i B. Přiznám se totiž, že ve světle této skutečnosti jsem též o něco více zmaten. Už v pondělí se mi Prokop Vondruška "přiznal", že on byl tím "inspektorem hlediště" a že v pátek byla překročena "mez diváků". Uvědomuji si, že je nekorektní odkazovat se veřejně na soukromou korespondenci, Vy se k ní ale jistě v případě zájmu dostanete.

Co mě zaráží? Byla-li jste v pátek v MeetFactory, o to více jsem překvapen, že došlo k popsané situaci. Předpokládám proto, že jste nebyla v sále (z čehož též plyne, že Váš popis situace vychází z informací z druhé ruky), protože jinak mě nenapadá, proč byste nezasáhla, máte-li na řešení případných problémů takovýto eminentní zájem.

Další překvapivou informací je existence řady na stání. Osobně jsem ji nezaregistroval, což ale může být klidně dáno tím, že jsem prostě nebyl v pozici, jež by mi umožňovala se otočit za sebe a vzhlédnout vzhůru. Píšete též, že se v pátek sešlo příliš málo diváků ochotných si do té řady stoupnout. To jednak poukazuje na možnou trhlinu v koncepci, hlavně by mě ale zajímalo, jak jste tuto informaci zjistila. Mě totiž napadá jediný způsob, jak zjistit, zda existuje dostatečný počet diváků ochotných představení prostát. Někdo by se musel postavit před diváky a říct "Tak podívejte, na místa k sezení se všichni očividně nevejdete, kdo je ochoten si stoupnout tamhle nahoru?", k tomu ale nedošlo.

Překvapivé je též tvrzení, že "bezlístkáči" ochotně zaplnili poslední řadu ve chvíli, kdy bylo jasné, že si tam už nikdo další nestoupne. Jednak nemůžu říct, že by to odpovídalo mým vzpomínkám, jednak tu je ta otázka, na základě čeho bylo jasné, že už si nikdo další nestoupne.

Z Krushovy odpovědi, že mladíkovi byly nabízeny "alternativní ponuky", a Vaší informace o řadě na stání pak též plyne, že mladíkovi měla být nabídnuta možnost stoupnout si do té poslední řady. Tento běh událostí opět nemůžu potvrdit. Co mě pak v tuto chvíli asi nejvíce "štve" je, že jsem o té řadě na stání nebyl nijak informován. Když jsem totiž v průběhu představení přemýšlel, jak svou neutěšenou situaci řešit, byla by možnost jít si stoupnout nahoru nesrovnatelně lepším řešením než všechny varianty, jež mě napadly a popsal jsem je v blogu.

Nyní cítím potřebu se obhájit, pokud jde o mé motivy. Předně ono "bombardování, koho se dalo", nebylo tak náhodné a masivní, jak by se mohlo zdát. Na straně Disku to byli scénograf a režisérka, tedy osoby dle mého přímo zodpovědné za koncepci, jejímž výsledkem byl "divák překážející na scéně". Kontakty na ně jsem "googlil" a oba mi přišly poněkud "vachrlaté", nebyl jsem si jist, zda jsou ještě vůbec používány. Proto jsem text poslal též na oficiální diskové adresy, jednak na obecný e-mail, který je však dle mých zkušeností občas "černou dírou" (neříkám, že je to případ právě Disku, jde o opravdu obecné zkušenosti dost možná nesouvisející ani s divadlem jako takovým), jednak kontaktu v sekci "propagace" (kterážto jediná mi přišla jako určená k přímému kontaktu s veřejností).

Na straně MeetFactory jsem zvolil jednak kontakty ze sekce divadlo, jednak kontakt ze sekce propagace a PR (opět kvůli povolanosti komunikovat s veřejností)... A zde přiznávám svůj značný omyl, neodhadl jsem, že i onen "inspektor hlediště" je z Disku a ne z MeetFactory, a tudíž je v tom MeetFactory naprosto nevinně. Za to jsem se Dominice Andrasko omluvil a též jsem jí poděkoval za to, že onen text přeposlala právě Vám.

Celkově přiznávám, že těch adres bylo výrazně více, než bylo třeba, rozhodně si z toho vezmu ponaučení a kdyby náhodou došlo ať už v Disku či v MeetFactory k nějaké pro mě tak nepříjemné události (což ale nepředpokládám, jak jsem psal, páteční situace se výrazně vymykala všem šesti stům inscenací, jež jsem na tomto portále hodnotil), slibuji, že se obrátím přímo na osobu kompetentní ji řešit.

"Nařčení" ze snahy o zviditelnění se by bylo úsměvné, kdyby nebylo smutné. Ano, přiznávám, jsem ješitný chlap a chci být vidět. Ovšem ve zcela jiných souvislostech než je tato kauza. Když nějaké divadlo použije můj komentář ve svých propagačních materiálech, případně přidá na své stránky odkaz na můj (chvalo)blog, to je přesně to zviditelnění, po němž "prahnu".

Tato aféra je mi naopak velice nepříjemná, jejím důsledkem pro mě je totiž značná kognitivní disonance. Na jednu stranu si o sobě myslím, že jsem "přítel divadla" (a je to dokonce jeden ze "základních kamenů mého obrazu o sobě samém"), na druhou stranu se tu však vůči mladým divadelníkům prezentuju jako "prudič dělající z komára velblouda" (kteroužto možnost jsem latentně cítil již při psaní onoho blogu a první dvě reakce ukazovaly, že tak jsem skutečně vnímán). Tento zásadní vnitřní rozpor si v sobě budu muset vyřešit, přirozenou lidskou reakcí na tento stav je sebeospravedlňování, tedy zatvrzení se v pozici "jsem v právu". Uznávám, že je docela dobře možné, že i přesto, že si to uvědomuju, nejsem zcela imunní vůči této automatické reakci, proto se omlouvám za svůj styl, který by, přistupoval-li bych k věci čistě racionálně, nejspíše nebyl tak "kousavý".

Emoce vyvětrány, dostávám se k snad smířlivějšímu závěru. Mým záměrem (vědomým, primárním, uznávám, že nevědomý může být "temnější" a odráží se to ve způsobu, kterým píšu) bylo a stále je to, co píšu v závěru blogu, totiž aby situaci, kterou jsem zažil, už nezažil žádný další divák, jde totiž o něco, co ubližuje všem, divákům, hercům i zbytku tvůrčího týmu. Já na vás (tvůrce) opravdu nechci za každou cenu útočit či někomu něco spočítávat (a už vůbec ne mladým "nezkušeným inscenátorům" snažícím se vnést trochu života do poněkud zatuchlých pražských divadelních vod), naopak vám chci poskytnout zpětnou vazbu vedoucí k tomu, aby si diváci inscenaci užili tak, jak jste ji pro ně připravili.

Tím se dostávám k poslední osobní poznámce, totiž beru, že určité divákovo nepohodlí je tvůrčím záměrem, nemusím s tím třeba tak docela souhlasit, ale uznávám, že jde o legitimní divadelní prostředek. Jenže když už si hrajete se sirkami v seně, je podle mě obzvláště důležité zajistit, aby některá nespadla a nezapálila stodolu. Má "pozice" totiž měla za následek, že jsem značnou část své pozornosti věnoval řešení svých momentálních problémů a na inscenaci jí tak už moc nezbylo. Soustředil jsem se primárně na text a myšlenky v něm obsažené (protože to je pro mě "základní kanál, skrze nějž vnímám svět") a "drsně ořezal" prakticky vše ostatní. Výsledkem je, že jsem si z inscenace odnesl téměř totéž, jako kdyby namísto inscenace herci jen tak postávali na jevišti a četli text hry. A to je prostě škoda pro obě strany, pro mě, že jsem si odnesl "tak málo", i pro vás, že jste se vůči mně snažili zbytečně.

A abych byl na závěr konstruktivní, ve světle pro mě nových informací, jež jste uvedla, se nabízí i jiné řešení než tvrdé snížení kapacity sálu. Pokud je tato spočítána tak, aby se všichni opravdu vešli byť za předpokladu, že někteří budou stát, pak podle mě stačí jen to, aby v případě, že se už někdo nevejde na sezení, se prostě před diváky "někdo" postavil a řekl jim, že je třeba, aby šli někteří na stojáka. To je šance pro mladší, aby uvolnili místo starším, pro pány, aby hráli před dámami gentlemany... A v případě Disku v MeetFactory nevěřím, že by se nikdo nepostavil, skladba publika je v tomto případě přece jen trochu jiná než třeba na Vinohradech. Zásadní pro mě ale je, aby se nezačalo hrát ve chvíli, kdy nějaký divák stojí na jevišti v místech, kde bude za půl hodiny překážet hercům (a jiný fyzicky trpí ve snaze zajistit, aby nepřekáželi diváci dva).
P. krusha (7.2.2013, 10:03:54)  reagovat
nejvetsi hvezda
No po pravde receno nejvetsi hvezdou vecera jste byl vy. Pamatuji cele to rodeo pred divaky, kdy jste nebyl spokojen s alternativnimi ponukami k mistu sezeni... Ano divadlo meetfactory neni klasickym kukatkovym divadlem a tudis jak inscenace hrane v nem tak i divak se musi prizpusobyt danemu prostoru. Nechapu tedy pokud se vyjadrujete o svem negativnim prozitku na tri stranky. Proc jste neodesel. Ja bych to na vasem MISTE udelal. Budu se snazit uhnat Davida Cerneho, aby poprosil o sponzorsky dar multiplexu o dodani vybracnich sedadel s operkami na obe ruce a drzakem na Coca v ruzovem polstrovani aby ladilo logu Meetfactory.
Jiří Koula (7.2.2013, 11:59:54)  reagovat
Re: nejvetsi hvezda
Děkuji za reakci, již se mi dostalo jedné od pana scénografa, poněkud mě zaskočila, nyní však vidím, že nešlo o "ojedinělý incident".

O tom, že jsem byl hvězdou večera, si dovolím zapochybovat, zřejmě si mě pletete s mladíkem, který zůstal stát, já byl ten nešťastník nejdříve vpravo nakraji, posléze druhý od kraje, co se celou dobu ošíval, tuto svoji identifikaci jsem v textu rozepsal myslím si až moc pečlivě, proto mě dosti překvapuje, že jste mohl dojít k chybné interpretaci.

Z toho též plyne, že mně nikdo opravdu "alternativní ponuky" nenabízel, protože už jsem zdánlivě byl usazen, zajímavé ovšem je, co z toho plyne pro pohled na onen rozhovor mezi Prokopem Vondruškou a tím mladíkem.

Zatímco já měl pocit, že se mladík snaží svoji situaci řešit úvahami, kam přidat sedadlo, Vy naopak tvrdíte, že se mu zřejmě Prokop snažil nabízet nějaké místo.

Sám Prokop mi však přiznal, že v pátek prostě kapacita hlediště byla překonána, protože přišlo pár nepozvaných kritiků a přátel tvůrčího týmu, kteří neměli lístek, ale do sálu byli vpuštěni, "protože jsou pro vás důležití".

Přijde mi zvláštní, že ve chvíli, kdy je z jedné strany potvrzeno, že se chyba stala a že příčina byla v tom, že si tvůrci do sálu propašovali kamarády, přicházíte s verzí, že si za vše může ten potížista, co nechtěl využít alternativních ponuk (mimochodem, jen tak pro zajímavost, jaké to byly?).

A proč jsem neodešel? Vyhradil jsem si večer právě pro tuto inscenaci, koupil si na ni lístek a chtěl ji vidět. Navrhovat, že když se mi nelíbila překročená kapacita sálu a důsledky z toho plynoucí, mohl jsem problém vyřešit tím, že bych počet diváků dobrovolně snížil o svoji osobu (a nejspíše se o tom dále nikde nešířil, protože to stavíte jako alternativu k sepsání tohoto blogu) mi přijde jako neskutečná drzost a pohrdání divákem... Ale třeba k tomu máte nějaké pochopitelné důvody, jež mi jen unikají.

Ano, MeetFactory není klasickým kukátkovým divadlem a já to sám uznal, zřejmě jste, stejně jako Prokop, nepochopil podstatu mé výtky. Když vyrazím do MeetFactory na Buzní kříž a diváci sedí v nulté řadě či postávají někde na kraji, případně když se totéž stane v NoD (ač to nebyl zrovna případ Valentýna), neřeknu ani popel.

Proč? Protože větší počet diváků je řešitelný, přinese se židlička z baru, vytvoří se nultá řada, zvýší se sice divácké nepohodlí, ale všichni se vždycky nějak porovnají a jsou "v hledišti".

Jenže Phoebe Zeitgeist je jiná, kdo se nevejde na ty čtyři lavice, ten prostě stojí na scéně a překáží. A když už jste si vymysleli takovouto koncepci, nepřijde mi přehnané předpokládat či požadovat, abyste zároveň zajistili, že žádný divák na scéně nezůstane.

Pokud však ten rozdíl nevidíte, budete nadále pouštět do sálu náhodný počet "bezlístkáčů" a za jádro případného problému považovat přebývajícího diváka, který přebývá prostě proto, že na jeho plánovaném místě sedí váš důležitý kamarád, pak uznávám, že byl tento text zbytečný, protože to, na co v závěru apeluji, se u adresátů holt nevyskytuje.