Blog redakce i-divadla

Takhle snad ne!?
vydáno: 1.2.2013, Jiří Koula
V pátek 1. února jsem vyrazil na inscenaci Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist!, tento blog však nebude o ní (vlastně mám chuť ji ve světle následujícího textu vůbec nehodnotit a považovat ji za nezhlédnutou, nejsem si totiž jist, zda jsem schopen svůj dojem z ní oddělit od s ní nesouvisejících negativních emocí a též tím, nakolik jsem ji byl schopen celou vnímat), nýbrž o něčem v jistém smyslu temnějším (neboť mně bližším a reálnějším), totiž o fatálním selhání organizace a (byť pravděpodobně neúmyslné) neúctě k divákovi. Vezmu to od začátku ze svého pohledu, původně jsem se chtěl zdržet vulgarismů a více či méně irelevantních emočně motivovaných poznámek, nyní si ale dávám závazek dodržet alespoň první část. Takže co se stalo?

Představení mělo začít v 18:00, přibližně od 17:45 se začal tvořit u vchodu dav, situace podobná například běžnému stavu v La Fabrice. K otevření dveří došlo tuším v 18:10, to už samo o sobě může vzbudit lehký údiv, ovšem nejde vlastně (bohužel) o nic neobvyklého. Diváci se nahrnuli dovnitř, já někde lehce za půlkou davu jsem si vybral volné místo v první řadě na pravém kraji. To sice pohledem na scénu věštilo zhoršenou viditelnost, na druhou stranu mám kraje rád prostě proto, že mi umožňují se vysunout do prostoru a nelepit se (byť za cenu visení části svého pozadí do prostoru) na vedle sedícího diváka.

Nyní je vhodný čas popsat hlediště. Obecenstvu jsou vyhrazeny čtyři lavice bez jasně označených míst, jak se na ně kdo směstná a kolik místa si vybojuje, tolik bude mít. Už to je oproti běžným podmínkám poněkud nepohodlné, ale budiž, u alterny DAMU v alternativním prostoru MeetFactory se něco takového dá čekat. Jenže ouha, poté, co se diváci usadili a na naléhání organizátora, aby se trochu "scukli", se podařilo na lavice dostat téměř všechny, zůstal vedle mě stát mladý pár, který už si prostě neměl kam sednout. Slečna (nebo mladá paní, po prstýnku jsem nepátral) si všimla, že se na svého souseda nelepím tak, jak by bylo možné, a požádala mě, zda bych jí neudělal místo.

Inu, mé nelepení se sice bylo částečně vykoupeno tím, že jsem lehce přečníval přes okraj lavice, nicméně jsem uznal, že můj zvyk bezkontaktnosti musí ustoupit stranou, a pokusil jsem se vytvořit tolik prostoru, kolik bylo v dané chvíli možno. Bohužel se tak na lavici objevil jen proužek, na nějž by se horko těžko naskládalo i jen batole (pokud by toto bylo schopno vůbec sedět na lavici bez opory). Slečna ovšem evidentně nebyla nadšena myšlenkou představení prostát a zkusila se posadit. Považujme tím její situaci na chvíli za vyřešenou, zbývá totiž stále její stojící partner.

Ten se snažil situaci řešit s organizátorem (či "inspektorem hlediště", chcete-li si v MeetFactory hrát na běžné rozdělení rolí), návrh na postavení židle vedle lavice byl odmítnut s tím, že onen prostor budou potřebovat herci, návrh na posunutí židle dále byl zamítnut s tím, že by divák nic neviděl. Poté došlo k poslednímu pokusu o řešení, posunout dále barovou stoličku, která by na ní sedícímu muži mohla poskytnout výhled a zároveň by mohla být tak daleko, aby již nenarušovala prostor scény... Tedy aspoň myslím, že tak onen poslední návrh zněl, přiznám se, že jsem jej moc dobře neslyšel, možná jde tedy o mou fabulaci.

Nicméně už jsem viděl, co se dělo hned poté, organizátor odešel ze sálu (dle mého pro onu stoličku)... A herci začali hrát, bezprizorní mladý muž je očividně nijak nevzrušoval. "Inspektor hlediště" už se nevrátil a mladík tak nějak postával či podřepoval vedle hlediště. Jenže ouha, během hry se ukázalo, že námitky stran jeho překážení byly nadmíru opodstatněné.

Na tomto místě je třeba popsat nejen hlediště, ale též jeviště a hlavně rozdělení těchto dvou prostorů. Vězte tedy, že mladý alternativní tvůrčí tým přišel se zcela revoluční myšlenkou, jež se nejspíše vymyká všem šesti stům inscenací, jež jsem na tomto portále hodnotil. Divákům jsou totiž vyhrazeny skutečně jen a pouze právě ony čtyři dřevěné lavice a možná ještě dvaceticentimetrový prostor kolem, vše ostatní je ale jeviště, po němž se nepohybují jen herci, nýbrž i některé vskutku objemné rekvizity (barel, do něhož se vejdou dva lidé, oboustranná sedačka pro tři na každé straně), které jsou ve chvílích, kdy zrovna "nehrají", zaparkovány právě v onom prostoru vedle hlediště. A vejdou se tam s menší než velkou rezervou. To mělo poněkud nešťastný důsledek, mladík, na něhož už nezbylo místo, se nejméně dvakrát dohadoval s herci, jak se poskládat do prostoru, v němž náhle bylo více objektů než při zkouškách, onen divák tam prostě překážel. To byla nepříjemná situace pro něj, pro herce, kteří se náhle nemohli plně soustředit na běh inscenace, a též pro diváky kolem této situace, jež poutala část jejich pozornosti, kterou ovšem měli věnovat dění, jež zrovna bylo "v záběru".

Vraťme se nyní ke slečně snažící se usadit na neadekvátně úzký kousek lavice. Ta se na mě začala tlačit v zoufalém boji zabrat pro sebe aspoň tolik místa, aby na něm nějak vydržela sedět do konce inscenace. Jsem vystudovaný matematik a tohle byl matematický problém. Na jedné straně délka lavice, konstanta. Na straně druhé pak součet šířek diváků snažících se na lavici sedět. Pokud je onen součet menší nebo roven oné konstantě, diváci sedí, pokud je větší, máme problém.

No a mě napadlo řešení, jež z matematického hlediska bylo naprosto v pořádku. Posunul jsem se mírně dozadu a dal si nohu přes nohu. Tím jsem v "sedací linii" ušetřil trochu místa potřebného pro mé tělo a umožnil tak slečně sednout si alespoň tak, aby se její těžiště ocitlo nad lavicí, sice nic moc pohodlí, ale už se to aspoň dalo nějak vydržet.

Jenže jsem si v tu chvíli neuvědomil důsledky tohoto činu pro mě. Totiž, jednak jsem se tím z první řady přesunul do řady "jedenapůlté", výhled na střed scény (no, popravdě řečeno vlastně na většinu scény) mi blokovala silueta diváka sedícího nalevo ode mě. To částečně řešil fakt, že vedle něj (či ob jedno místo vedle) seděla pro mě šťastně malá slečna, což v kombinaci s mou nadprůměrnou výškou ústilo v možnost přes ni na scénu vidět (byť jen od úrovně pasu herců nahoru, což v některých scénách odehrávajících se na zemi i tak zamrzelo).

Byl tu však i vážnější problém. Zkusili jste někdy přes hodinu nehnutě sedět s nohou přes nohu na lavici bez opěry dále, než by bylo optimální (totiž v "jedenapůlté" řadě) s tím, že jsou vaše nohy "ve svěráku" vedle sedících osob a horní polovina těla musí zůstat v oné nepříliš široké "jedenapůlté" řadě, za níž následuje zakázaná zóna nohou diváků ve druhé řadě? Pro hadího muže možná hračka, pro "kancelářskou krysu" ale prakticky nemožné. Část své pozornosti jsem tak chtě nechtě musel věnovat sledování přicházejících křeči tu do nohou, tu do rukou a jejich eliminaci jemnými změnami polohy v rámci možného.

Třeba si teď říkáte, že to je sice dojemné, ale mohl jsem si za to sám. Tuto námitku částečně přijímám, rozeberme si proto možné alternativy a jejich význam z "globálního pohledu".

Tak předně jsem si mohl přestat hrát na gentlemana, vrátit se do první řady a slečnu prostě "vyšoupnout", ostatně to, že si neměla kam sednout, přece nebyl můj problém. Tím by se však místo jednoho přebývajícího diváka náhle na scéně objevili diváci dva a mě vůbec nenapadá, jak by to herci manipulující s rekvizitami řešili.

Mohl jsem naopak místo hry na gentlemana být gentlemanem skutečným, vstát a uvolnit tak slečně celé své místo. To by ovšem vygenerovalo opět dva překážející diváky. Vzhledem k tomu, že by tito však na sebe nebyli (citově) vázáni, mohl jsem přejít před obecenstvem celou scénu mezi herci, zaujmout místo stojícího na druhé straně hlediště a tam bojovat o prostor s herci stejně jako onen mladík na "mé" straně. To by v jistém smyslu bylo asi optimální řešení "problému dvou přebývajících diváků", ovšem motat se mezi herci v průběhu představení, abych po jeho zbytek mohl někde postávat a překážet, se mi kupodivu opravdu nechtělo.

Mohl jsem také přerušit představení hned na začátku a vyžadovat, že se nezačne hrát, dokud všichni diváci nebudou sedět. Přiznávám, že taková osobnost opravdu nejsem, navíc těžko říct, zda by tento přístup skutečně vedl k řešení, za dané koncepce prostě existují ryze fyzikální omezení a o těch se nedá diskutovat, ta zkrátka jsou a musí se s nimi (nejlépe předem) počítat.

No a konečně jsem se mohl zvednout a odejít, ne že bych i o této alternativě neuvažoval. Napadá-li vás další varianta řešení dané situace, podělte se o ni v komentářích, rád si rozšířím obzory.

Tak jsem si postěžoval a co z toho? Nedávno jsem vyslechl audioseminář určeným primárně majitelům firem na téma Jak budovat loajalitu zákazníka. Byla tam i část zabývající se reklamacemi. Vlastníte-li firmu, občas se prostě stane, že vyrobíte a prodáte vadný produkt či službu, i když uděláte vše pro to, aby k tomu nedošlo, stejně toto riziko nemůžete zcela vyloučit. Dobrá firma se od špatné liší v tom, jak se v dané situaci zachová.

V tomto případě je onou firmou Disk (potažmo DAMU) ve spojení s MeetFactory, produktem/službou pak možnost přijít do MeetFactory, usadit se v hledišti a zhlédnout inscenaci Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist!. Pointou pak budiž, že tvrdím, že v pátek minimálně v případě tří diváků (toho páru a mě) došlo k prodání "vadného kusu".

Onen audioseminář nabízel několik inspirativních příběhů "dobrých firem", jak lze takové pro obě strany nemilé situace řešit, přičemž ono řešení sestává obecně ze dvou složek. První je logicky náhrada škody, defektní výrobek je vyměněn za funkční, špatně realizovaná služba je na náklady společnosti poskytnuta znova a lépe. To je sice přirozený požadavek, ovšem o něj mi vůbec nejde, přiznám se, že uvažovat o opětovné návštěvě bych byl ochoten leda v případě garance, že na mě bude čekat "nemačkací čestná lóže", což je ovšem vzhledem k podmínkám v MeetFactory a životnosti diskové inscenace natolik absurdní požadavek, že jej rovnou házím za hlavu, jsem smířen s faktem, že je pro mě tato inscenace prostě ztracena, co jsem si z ní přes prodělané nepohodlí odnesl, to jsem si odnesl, případ uzavřen.

Podstatná je ovšem druhá složka. Jsou situace, kdy náprava třeba ani není možná, přesto však lze zákazníkovu "touhu po krvi" utišit. Příkladem budiž příběh jedné reklamace, šlo o nějakou úchytku čehosi, jež ovšem tak docela nefungovala, to, co měla držet, z ní vypadávalo. Když s vadným výrobkem přišel zákazník do obchodu, prodejce odběhl kamsi dozadu a vrátil se s ředitelem firmy (byl to lokální výrobce a všechny relevantní osoby tak byly "pod jednou střechou"). Ten zákazníka odvedl do kanceláře, poděkoval mu, že se ozval, sdělil mu, že díky němu identifikovali vadnou sérii, že obvolá zákazníky, kteří si pravděpodobně vadné výrobky též koupili, a nabídne jim výměnu, sejde se s vývojovým týmem, aby zjistili, jak k dané chybě mohlo dojít a jak do budoucna předejít tomu, aby se chyba opakovala.

Chápete? Na začátku byl naštvaný zákazník, který se cítil podveden, na konci pak zákazník, který se cítil důležitě, firma si ho váží, pomohl jí identifikovat problém a přispěl k jeho nápravě. A právě takhle bych se velmi rád cítil ve vztahu k Disku/MeetFactory, proto píšu tento text a proto jej též rozešlu "na všechna nároží", tedy osobám, o nichž soudím, že by mohly být na problému a hlavně jeho řešení zainteresovány, případně by mohly vědět, kdo by měl být oprávněným příjemcem.

Shrňme si proto, jaká je podstata problému, který bych rád viděl vyřešený. Máme tu inscenaci, jejíž scénické řešení diktuje, že pro diváky je vyhrazen velice striktně omezený prostor čtyř lavic. Je to neobvyklá situace a chápu, že s ní "zodpovědné osoby" nemají dostatek zkušeností. Jak v Disku, tak v MeetFactory jsou v případě přetlaku diváků běžné nulté řady či přístavky, hlediště je vždy nafukovací a pár diváků (někdy možná i pár desítek) se vždycky "nějak vleze". V tomto případě tomu tak není, čtyři lavice jsou prostě čtyři lavice a židle navíc je prakticky neřešitelný problém.

Tyto čtyři lavice znamenají zcela nekompromisní limit, pokud jde o kapacitu hlediště, diváků může být maximálně tolik, kolik se jich na lavice vejde. A to s nulovou tolerancí, jeden divák navíc znamená jednoho diváka, který se bude v průběhu hry hádat s herci o místo.

Přiznám se, že nevím, jak došlo k páteční situaci. Možná se do sálu propašovali kamarádi herců nad plánovaný limit. Možná se mezi diváky objevilo několik prostorově příliš výrazných jedinců (i když jsem žádného nezaregistroval, naopak jsem si všiml několika velice drobných dívek, jež by měly šance na naskládání se přišedších zvýšit). Možná se mladí v úctě ke stáří nechtěli mačkat na těch pár seniorů, kteří se přišli na představení podívat, možná tito selhali ve své roli "zmáčknout se, co to dá". Možná bylo obecenstvo celkově nadprůměrně sobecké a nenamačkalo se k sobě natolik jako "modelové obecenstvo" při výpočtu kapacity hlediště. A možná to bylo dáno jen nešťastným rozložením diváků, totiž kdyby se sečetly ony "přebývající kraje pro batolata" na obou stranách ve všech řadách, třeba by to dohromady na dvě místa navíc vydalo. V takovém případě by ovšem diváci nesměli svá místa zaujímat živelně, ale museli by spořádaně obsazovat lavice shora od jednoho kraje ke druhému, přičemž každou řadu by uzavíral ten, kdo by se nejlépe vešel.

Ať už byla příčina jakákoliv, faktem je, že v pátek dva diváci prostě přebývali. K tomu je potřeba ještě přičíst jistý psychologický efekt. Tlačenice před vpuštěním do sálu a desetiminutové zpoždění onoho okamžiku podle mě mohly snížit ochotu diváků za cenu vlastního nepohodlí udělat místo posledním nešťastníkům, další díl viny pak dávám opět zvolené koncepci, kdy už při vstupu publika do sálu jsou na jevišti rozestaveni herci, inscenace se tak hmatatelně hlásí o svůj začátek, je tu tlak na její spuštění co nejdříve a to poslední, na co mají všichni chuť, je řešit někoho, kdo si nemá kam sednout. To se mohlo podepsat i na tom, že inscenace začala ve chvíli, kdy "inspektor hlediště" odešel ze sálu, ač třeba opravdu šel pro stoličku pro stojícího diváka (což by ale stejně nevyřešilo v tu chvíli maskovaný problém slečny, jež vlastně též byla bez místa).

Apeluji proto na kohokoliv, kdo má možnost s tím něco udělat, přehodnoťte kapacitu hlediště, vezměte na vědomí, že hlediště opravdu není nafukovací a že jeden divák navíc představuje problém pro něj i pro herce, problém, který nemá uspokojivé řešení.

Apeluji taktéž na toho, kdo inscenaci spouští (ať už jde o herce či technika), aby tak nečinil do chvíle, než jsou opravdu všichni diváci usazeni, protože ve chvíli, kdy inscenace začne, je veškerý prostor k řešení vyčerpán a zbývají jen zoufalá gesta.

A konečně apeluji na elementární slušnost, úctu k divákovi i divadlu jako takovému kohokoliv, kdo má nějaký vliv, nedopusťte, aby se mnou prožitá a popsaná situace opakovala.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu