Soukromá vichřice

Páralova předloha vystihuje jednotvárnost života a také atmosféru doby. Tvůrčí tým se oprostil od doby děje a pokusil se o nadčasovost, což smysl mělo, ale zároveň se vytratilo jisté kouzlo. Dramatizace z velké části stojí na monologických popisech dějů, což je moderní inscenační postup. Inscenace je pak oproštěna od rekvizit a dekorací, hodně se používá pohybových náznaků. Cesta přijatelná, ale leckdo s touto interpretací může mít problém. Herci koncepci naplnili zdatně. Osobně jsem byl docela zklamán, preferuji předlohu či filmové zpracování. Přesto bych si přál, aby soubor ČS nezanikl.

65% Výborně vystižená atmosféra světa, v němž se zastavil čas, dny plynou jeden za druhým v šedé rutině a jediným rozptýlením je sex, jenž je však také čím dál tím stejný. Nebude náhodou, že tato inscenace vznikla právě v Ústí nad Labem.

Popravdě mě romány V. Párala vůbec neoslovují, takže oceňuji hlavně samotnou inscenaci, práci herců (nejvíce zaujali J. Maryško, K. Rímský a M. Bukovčan) a zejména pak dramatizaci, díky níž jsem se s myšlenkami autora mohl potýkat bez toho, že bych měl nutkání čtoucí knihu zavřít respektive z představení odejít. Dobrá práce!

Ačkoli poetika Vladimíra Párala mi není příliš blízká, osobitá forma této inscenace ji pro mě dokázala značně pozvednout.

Ústecká inscenace mě příliš neoslovila. Tvůrci zvolili pro divadelní adaptaci textu Vladimíra Párala zajímavou formu. Na scéně jsou neustále přítomni všichni interpreti, inscenaci pak tvoří útržky dialogů i niterných promluv jednotlivých postav. Zacyklenost životních osudů, nemožnost přestoupit vlastní stín - to jsou hlavní témata inscenace. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že by hře prospělo, kdyby se pokusila o poněkud komplexnější pohled, ne jen ten čistě freudovský.