Santini

Divadelní spolek JEDL rozhodně nenabízí mainstreamové produkce, projekt Santini uváděný v architektových stavbách je toho zářným příkladem. L. Trmíková a M. König divákům na základě symbolických obrazů, heslovitých replik, pohybů, gest a nejrůznějších odkazů (to vše umocněno krásnou Viklického a Dohnalovou hudbou) přibližují (zejména) duševní svět světoznámého architekta především atmosféricky. Ačkoli mi je nabídnuté balení sympatické, přece jen bych v tomto případě uvítal o „něco více slov“, aby ke mně inscenace zásadněji promluvila.

Inscenace je specifická svébytně poetickou formou, stejně jako pozoruhodným nápadem uvádět ji v prostorách významných staveb ze Santiniho architektonického portfolia. Miloslav König (v titulní roli) spolu s Lucií Trmíkovou osloví diváka maximálním prožitkem i pečlivě kladeným důrazem na každé z vyřčených slov. V jejich soustředěné, místy jakoby až obřadné interpretaci, podpořené živým hudebním doprovodem souznící trubky a varhan/kláves, zřetelně vynikne kontrast mezi touhou po dokonalosti a limity lidského počínání, mezi hranicemi racionality a neuchopitelnou šíří duchovního světa, mezi tím, co pomíjí a tím, co přetrvává. Obohacující zážitek!

Projekt určený k uvádění přímo ve stavbách architekta Santiniho. První představení proběhla v katedrále v Kutné Hoře – Sedlci, jejíž prostor sám o sobě sehrál ve vyznění významnou roli. Katedrálou, jen v malé míře doplněnou scénografií, se rozléhaly zpěv a hudba M. Dohnala, živě hraná na varhany a trumpetu. Scénář není dramatem, ale spíše básní plnou odkazů, narážek, kontextů. K detailnímu pochopení nestačí základní povědomí, je třeba hlubší znalost Santiniho osobnosti a života. Tvůrci cestu k dílu neusnadňují, nové souvislosti musí divák hledat následným přemýšlením či při opakované návštěvě.