Recenze

Téma "revoluce" se znovu objevuje v Divadle v Dlouhé prostřednictvím Dostojevského Běsů. Dynamika cesty do propasti je proti inscenaci Obrazy z Francouzské revoluce rozehrána ze surreálné roviny podvědomí nihilistické duše. Čím to, že ty záhadné obrazy ruské fanatické duše jsou dnes varujícím psychologickým hororem, když na začátku byla snad jen pouhá ironie vůči anarchistickým tendencím určitých skupin? Temnota jako by vůbec nevycházela z jednání Dostojevského postav, které často vede k vraždám a sebevraždám, ale z prostého faktu, že vidíme výmysl šíleného spisovatele, z něhož se ve 20. století stala krutá realita.

O psychogenním původu běsovské "kroniky jedné apokalypsy" netřeba pochybovat. Narušená psychika vytváří ve fantazii autora jakousi antikatarzi 8. kapitoly z Evangelia sv. Lukáše, jeho běsové se ženou do záhuby stiženi mučivým hledáním smyslu života a zápasem s Bohem. Totální negace "dobrého" vlivem fanatických zvráceností, ideálů, nebo revolučních myšlenek vede k pochybám a až k popření existence Boha, následkem čehož se zhmotňují takové vyšší hodnoty jako revoluce, v jejímž zájmu - v zájmu vyšší hodnoty - je dovoleno absolutně vše, i zabíjet. Jak tvrdě se u Dostojevského promítá realismus do každé z postav! Nejen provinční guberniální město, ale rovnou celé Rusko je zachváceno nemocí tří běsů: démona pýchy Stavrogina, démona moci a manipulace Verchovenského a démona seberealizace v Boha Kirillova. Co postava, to psychologická studie i samostatné drama.

Běs první, Nikolaj Stavrogin, vzývá pokoru jako absolutní podobu pýchy a pohrdání. Hledá břemena k vlastnímu sebezničení, duševní masochismus má podobu buřičskou, avšak cílem je získat vše a ironicky urážet kdekoho. Stavroginova pýcha stačí i na sňatek s psychickým mrzákem i na zneuctění dívky. Mate aristokratickým vystupováním, tajemností, ale pod maskou lhostejnosti cítíme pulsovat zlo a prudkou ironii. Pýcha získává fatální rozměr především v jeho výroku: „Deštníku je hoden každý člověk.”
Běs druhý, Petr Verchovenskij, je cynik, jehož posedlost změnit společenský řád se také blíží k fanatickému planutí. Běsovství snad ukrývá v póze elegance bez obsahu. Vize revolučního idealisty a zapřísáhlého materialisty směřuje k ateistickému pojetí socialismu. S tím, že velký obrat dějin a sociální spravedlnost může nastartovat jedině revoluce. Verchovenskij chce paradoxně osvobodit všechny tak, že vezme svobodu každému. Odstranění nepohodlných lidí je jen bezvýznamnou součástí cesty. Spojence hledá v mravně a společensky vykolejených osobách.
Běs třetí, Alexej Kirillov, jako by byl absurditou svého počínání z jiných dimenzí světa. Tragická logika vede tohoto lehce infantilního fanatika k touze po absolutním zejsoucnění - obhajuje racionalitu sebevraždy v případě, stane-li se po ní "člověkobohem", protože překoná tak strašnou bolest. Zdá se, že je nešťastný kvůli tomu, že je okolnostmi donucen potvrdit svou vlastní svobodu, navíc chce všem konečně ukázat cestu, po níž, jak doufá, půjde on jako první. Až mrazí, jak jednoduché je pro Kirillova sesadit Boha, byť neustále tápe v otázce jeho existence.

Boj člověka s věčnými iluzemi či spalující vášní posunuje běsovskou kategorizaci i k dalším formám. Blátem fanatismu se proplétají osudy postav, pokoušejících se uchopit vizuálně neexistující a najít smysl, své absolutno. Prohra stárnoucího idealisty Štěpána Verchovenského vychází z nenaplněných anarchistických snů mládí a životního krachu. Pokus o usmíření minulosti s přítomností se mění v mátožné blábolení, aby se ale přece jen v okamžiku smrti změnil v symbol toho lepšího, co v člověku je. Mladý naivní snílek Šatov pro změnu trpělivě, avšak bázlivě vyznává národ jako tělo Boha, dokud není jako nepohodlný odstraněn bandou Petra Verchovenského.

Popis běsů nechť vychází z toho, jak je hrají jejich představitelé: Stavrogin - David Prachař, Petr Verchovenskij - Jan Vondráček, Kirillov - Tomáš Turek, Štěpán - Miloš Kopečný a Šatov - Pavel Tesař. Camusova dramatizace dosadila do pozice vypravěče postavu Grigorijeva, kterého Miroslav Táborský na jeviště přivádí s ohromnou naléhavostí projevu a vnitřním strachem. Michaela Doležalová sugestivně ztvárňuje šílenství Marji a Magdalena Zimová jako Darja je ztělesněním trpitelské pokory. Lízině hysterii dodává Klára Sedláčková poměrně slušnou dramatičnost, ale gradace k tragickému vyústění osudu její postavy v pravý čas nepřišla. Zbabělce a opilce Lebjadkina hraje Miroslav Hanuš s přesnou dávkou furiantství, nicméně první scéna "přihopsání" na scénu se zdála být zbytečně přepjatá. (Při druhém zhlédnutí inscenace se však již "mírnilo".) Říká se, to nejlepší na konec: Marie Málková a její herecká technika, která neumožní divákovi vydechnout. Postavu Varvary obdařila tím nejpevnějším pragmatismem a strhující suverenitou uprostřed běsovského dění.

Klíčovým prvkem, se kterým režisérka Hana Burešová pracuje, jsou emoce. Ať takové, co určují genezi a charakteristiku postav, nebo ty, jimiž se útočí na diváka. Exponované obrazy využívají velmi působivých "halucinačních" projekcí nad hlavami protagonistů (metaforické sny, padající listí, vytřeštěné tváře...). S neobyčejnou sugestivností velký vzdušný prostor krajiny duší rozezní voiceband. Cílem je postihnout to nebezpečí "zevnitř", zlo pocházející z nitra duše. Expresionistické vizáže herců to opět jen podtrhují. Efektní forma tedy zdůrazňuje emotivitu a jedinečným způsobem napomáhá herecké stylizaci. V neposlední řadě běsovsky drsná a halucinační inscenace Divadla v Dlouhé přináší vynikající herecké výkony.

Hodnocení: 90 %