Recenze

Bůh existuje, ujišťuji vás, Štěpáne
autor recenze: Miroslav Král, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
Inscenace hry Alberta Camuse na motivy románu F. M. Dostojevského Běsi v Divadle v Dlouhé plynule navazuje na dramaturgickou linii uvádění tzv. velkých pláten na tomto jevišti. Nejedná se však o inscenace klasických divadelních textů, ale spíše scénických koláží či ještě lépe scénických kronik, ve kterých se řeší základní existenciální otázky (dovolím si přirovnat k brechtovskému principu divadla). Vzpomeňme jen na přímé předchůdce BěsůKouzelný vrch (režie J. A. Pitínský) a Obrazy z Francouzské revoluce (režie Hana Burešová).

Zvolená dramatizace je velmi rozsáhlá - určena pro inscenování ve dvou večerech, což je v našich poměrech téměř nemyslitelné. Dramaturg Štěpán Otčenášek a režisérka Hana Burešová proto text upravili, zredukovali, a připravili tak pro potřeby svého divadla vlastně nový dramatický text. Inscenace nese podtitul „Kronika jedné apokalypsy“, což plně vyjadřuje její obsah. Můžeme v tomto podtitulu také vysledovat periodu s hlavním názvem Běsi v použití biblického termínu.

Režisérka Hana Burešová inscenuje Běsi v jednom neutrálním prostředí, které je zároveň salonem, zanedbaným pokojem či ulicí (scéna Milan David). Prostor jeviště je obehnán bílými stěnami s otvory pro nástupy postav, v čele scény se do otvorů občas zasazují prosklená dveřní křídla (iluze salonu). Pracuje se také s bílými drapériemi s otrhanými a „ušpiněnými“ konci, které se spouští z provaziště za čelní stěnu. Dominantním prvkem mobiliáře scény je klavír, který se postupně mění v hodovní stůl či katafalk (toto použití hudebního nástroje typického pro Rusko dotváří ovzduší dekadence doby). Dalším zařízením na jevišti jsou pouze židle, křeslo, stolek a sofa (vše v temných barvách). Výrazným prvkem je také velké stojací zrcadlo v těžkém rámu, které se prosvícením (kontrasvětlem) stává průhledným a funguje jako podobizna toho, kdo za ním stál.

Scénografie by nebyla úplná bez projekce filmových dotáček na již zmíněnou bílou dekoraci. Nejedná se o ilustrativní filmy, které by nějakým způsobem lokalizovaly probíhající děj, ale o surrealistické obrazy vizí jakési společné mysli postav na scéně. Dominuje v nich větrem se zmítající rudý hedvábný šátek – snad zmítající se city lidí, kteří přestali v cokoliv věřit.

Kostýmy Zuzany Krejzkové barevně i tvarově doplňují strohou bílou scénu. Byly většinou v černé barvě s bílými doplňky, s výjimkou červenobílého jezdeckého kostýmu Lízy Drozdovové. Elegantní kostýmy se tvarově nejvíce blíží rané secesi, přičemž každý přesně dokresluje charakter postavy (kožený kabát Petra Verchovenského, bruselské krajky na kostýmu Varvary...).

V inscenaci se představil téměř celý soubor divadla a tři hosté – Marie Málková (Varvara Stavroginová), David Prachař (Nikolaj Stavrogin) a Miloš Kopečný (Štěpán Verchovenskij). Nejsilnější osobností celé inscenace je bezpochyby Marie Málková, jedna z posledních velkých heroin českého jeviště. Její Varvara v sobě má velikost i drsnost ruské šlechty. Varvařina rozkazu není možno neuposlechnout, jejímu přání nevyhovět. Pevně dbala o dobrou pověst rodiny, a to i za cenu tvrdého sebezapření (sňatek jejího syna s Marjou Lebjadkinovou). Je si vědoma svého postavení i povinnosti vést a řídit společenský život ve své oblasti Pod tím vším bylo ale cítit mateřský cit, potřebu lásky a velké osamění. Marie Málková k vyjádření této rozporuplné osobnosti používá expresivního herectví, perfektní jevištní mluvy (ta je u ní samozřejmostí, což u dnešních herců začíná být vzácností), vznosného držení těla a chůze, velkých stylizovaných gest ve společnosti a uměřených až civilních ve chvílích zoufalství.

Miroslav Táborský hraje postavu Grigorijeva, která je dramatickou postavou a zároveň vypravěčem celého příběhu. Tento rozpor Táborský zvládá znamenitě. Divákovi je jasné, kdy před ním stojí vědoucí vypravěč, a kdy postava jako součást příběhu právě v tu danou chvíli, tedy pouze s vědomím minulosti a přítomnosti. Miroslav Táborský používá tlumené herecké prostředky, takže stojí jaksi v pozadí celého příběhu, ale přesto je pro diváky jednou z nejvýraznějších dramatických postav, neboť jeho vyprávění je velmi naléhavé až apelativní. Dokonce se zdá, že je jakýmsi Osudem, který lidstvo – diváka varuje před nevírou v dobro, ať už je nazýváme bohem či rozumem; před absolutní ztrátou iluzí a cílů.

Otec Štěpán Verchovenskij, jakýsi don Quijote, Miloše Kopečného je pandánem svého fanatického syna Petra Verchovenského Jana Vondráčka. Dojemný ve svém hledačství ideálu a dobra, jakoby odtržený od kruté současnosti. Petr si hraje na Boha a spřádá nitky osudu osob, které se ocitnou v jeho blízkosti. V dalších rolích upoutají spolehlivý Jiří Wohanka v menší roli Alexeje a Naďa Vicenová jako Praskovja Drozdovová. Působivě hrál Martin Matejka roli Feďky - kriminálníka, který je v jeho interpretaci nechutným parazitem, přiživujícím se i na smrti svého bližního. Zklamáním pro mne byl Miroslav Hanuš jako Kapitán Lebjadkin, který svou postavu tvořil příliš tlustými hereckými prostředky a tedy zcela mimo styl ostatních herců, stejně tak i Klára Sedláčková v roli Lízy Drozdovové, z níž prosakovala velká míra stylizace, jíž použila v postavách z komedií J. N. Nestroye, E. Labiche či J. Žáka, které předtím v divadle hrála.

Režisérka Burešová vytvořila na jevišti svět, ze kterého není úniku, svět, ve kterém jsou všichni svědky všeho, a to bez možnosti ovlivnění jakékoliv události. Všechny postavy dramatu byly téměř neustále na jevišti (krom nutných logických odchodů či z důvodu převleku, neboť jeden herec hrál i několik menších postav), setrvávají na jevišti dokonce i po své smrti. Svět plný dekadence a zároveň poezie. Stačí připomenout jen několik momentů: čekání na příjezd Nikolaje Stavrogina, Stavroginova zpověď mnichu Tichonovi, setkání Stavrogina s Feďkou v reálném dešti, kdy zazní jedna ze základních myšlenek Běsů, že deštníku je hoden každý člověk; zavraždění sourozenců Lebjadkinových, dojemná scéna úmrtí stále nevědoucího Štěpána Verchovenského v náručí milující Varvary a samozřejmě fenomenálně vyřešená závěrečná scéna sebevraždy Nikolaje Stavrogina. Hlavním tématem této inscenace byla otázka jsoucnosti Boha, a mez, ke které může člověk dojít než je sražen jeho rukou.

Domnívám se, že Běsi jsou jednou z nejlepších současných inscenací v naší republice. Dovolil bych si ji přirovnat např. k Našim furiantům Miroslav Macháčka, a to hlavně jakýmsi kolektivním duchem hry, který oběma inscenacemi prochází. Celistvost a maximální souhra na jevišti je ovšem pro Divadlo v Dlouhé typická.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.