Recenze

Hostina dravců v Mahenově divadle
psáno z představení: 31.10.2014, autor recenze: Peter Stoličný, foto z inscenace: archiv Národního divadla Brno
foto: archiv Národního divadla Brnofoto: archiv Národního divadla Brnofoto: archiv Národního divadla Brnofoto: archiv Národního divadla Brnofoto: archiv Národního divadla Brno
V průběhu minulé sezony stanul v čele Národního divadla Brno po mnohaměsíčním opakovaném výběrovém řízení nový ředitel, MgA. Martin Glaser, předtím šéf činohry Jihočeského divadla. A začal divadlo měnit „od podlahy“. Noví umělečtí šéfové všech čtyř scén (Mahenova činohra, Janáčkova opera, balet, divadlo Reduta) nové rozložení reklamy, PR a zajišťování návštěvnosti (každý soubor působí jako samostatná jednotka), nový design všech tištěných materiálů, noví dramaturgové a nový dramaturgický plán, přibyli také noví herci. První premiérou této sezony v Mahenově činohře se stala francouzská hra Hostina dravců, drama – ale také hodně černá komedie autorů Vahé Katchy a Juliena Sibreho. Tuto hru měli možnost diváci vidět již v Jihočeském divadle (2012), nyní je na repertoáru Městského divadla v Mladé Boleslavi.

Příběh má velmi jednoduchou a ne novou zápletku. Sedm přátel slaví v jednom bytě narozeniny, píše se rok 1940 a v okupované Paříži na ulici někdo zastřelí dva německé důstojníky. Do domu vtrhne gestapo a vyvádí z každého bytu dva rukojmí. Když se nenajde vrah důstojníků, budou zastřeleni. Mezi sedmičku přátel (pět mužů, dvě ženy) vtrhne gestapák Kaubach. Najde mezi oslavenci prodavače knih, u koho si občas čte – vždyť je to vzdělanec. A tak udělá v bytě oslavenců výjimku. Neodvede hned dva rukojmí, ale dá účastníkům narozeninové oslavy možnost, aby sami do dvou hodin mezi sebou vybrali, kdo půjde a bude...pravděpodobně zastřelen. Najednou se v čisté jednotě času, místa a děje, přesně podle Aristotela, odehrává klasický příběh lidí, kteří ve snaze zachovat vlastní životy odkrývají ty nejskrytější stránky svých charakterů a s hrůzou poznají, že jsou vlastně jiní. Odhalují se sami před sebou, odhalují se ostatním a jsou určitě ve svém egoismu, hnáni pudem sebezáchrany horší, než si mysleli. Strach z bezprostřední smrti naše protagonisty hodně změní.

Je zajímavé, že přesně stejnou konstrukci má hra známého slovenského autora Ivana Bukovčana, Kým kohút nezaspieva, premiérovaná v Slovenském národním divadle v roce 1969 a dva roky později inscenována v televizi, jako jedna ze známých her tzv. Televizních pondělků z Bratislavy. Znal Bukovčan hru Vahé Katchy poprvé zfilmovanou ve Francii již v roce 1964? To se už asi nedozvíme a není to vlastně ani důležité. Vždyť rozhodování, kdo půjde dobrovolně na smrt, je známé již v antických dramatech (Euripides: Medeia, Ifigénie na Tauridě, Sofoklova Aiás a mnoho dalších.) V neposlední řade i slavný román Williama Styrona Sofiina volba z roku 1979 pojednává kromě jiného i o hrůzném rozhodování matky, které z dětí obětovat v koncentračním táboře, aby bylo druhé dítě zachráněno. A vždy jde také o to, kdo, proč a jak takovým způsobem „volby“ trýzní své oběti a jak se člověk mění v momentě krajního zoufalství.

Režisér Ivan Krejčí, který jinak vede ostravskou Komorní scénu Aréna, volil až minimalistické režijní postupy, oprávněně věřil síle textu (výborný překlad Alexandra Jerie) a schopnosti herců. Nedopouštěl se žádných excesů a režijních fíglů. Herectví umocňoval vypovídající prací se světly a zvuky, vedenými až s rozhlasovou přesností. Hodně mu v jeho výkladu pomohla i odpovídací scéna Milana Davida i střídmé kostýmování Marty Rozskopfové. Vyrovnané byly také herecké výkony jak ostřílených herců Mahenovy činohry, tak nováčků na této scéně. Magdalena Tkačíková v roli Sophie, i Martin Sláma jako její manžel jsou sehraná dvojice a příkladně si vedli i v této inscenaci, kde není nouze o nejrůznější zvraty v napjatých situací volby. Výborný a všemi rejstříky obohacený výkon podal Petr Halberstadt v roli bohatého kamaráda Andrého. Jeho naditá peněženka ruka v ruce se zbabělostí zase potvrzovala známou pravdu, že se negativní role hrají mnohem lépe než ty pozitivní. Martin Siničák, původně z brněnského HaDivadla je čerstvou posilou Mahenovy činohry. Zde ho čekala role slepého Pierra, válečného hrdiny. Důkladně vyhrál svou komplikovanou postavu invalidy, který touží po životě. A nesmíme zapomenout na energickou Francoise v podání Hany Briešťanské, která do „Mahenky“ nastoupila z Městského divadla Zlín. Tajná hrdinka odboje a přece tváří v tvář nebezpečí smrti váhající a pochybující. Romana Nevěčného jsme v Brně ještě neviděli, nastoupil do Mahenovy činohry z Jihočeského divadla. Jeho role lékaře Pagnona je možná nejbohatší na černý humor a herec své příležitosti náležitě využil. Má smysl pro rytmizaci „fóru“, zná diváky a ví, jak na ně co nejúčinněji zapůsobit. Herec Pavel Doucek je divákům znám z Četnických humoresek, má však za sebou v „Mahence“ hodně zajímavých rolí. V Hostině dravců si zahrál Vincenta, na první pohled bezstarostného veselého chlápka, kterého také okolnosti hodně změní. A nakonec k sedmi účastníkům narozeninové oslavy musíme přidat chladnokrevného gestapáka Kaubacha, kterého jako host hrál Petr Kubes z Moravského divadla Olomouc. Jeho suverénní vyrovnanost a nadřazenost vynikla právě v umírněném herectví.

Výborná režie, znamenité herectví udělaly z první premiéry Mahenovy činohry v sezoně 2014-15 doslova oslavu kvality. Laťka je postavena hodně vysoko. Doufejme, že se bude v dalších inscenacích divadla pod novým vedením a s obměněným souborem stále držet na výši.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.