Recenze

S Višňovým sadem se v poslední době roztrhl pytel. Hraje se skoro všude – v Huse na provázku, Divadle Na zábradlí, Moravském divadle Olomouc... Na začátku divadelní sezony 2012/2013 měl v režii Oxany Smilkové premiéru také v Uherském Hradišti. A zpracování je to skutečně podivuhodné, jen Antona Pavloviče Čechova byste v něm asi hledali marně.

Výkladů posledního Čechovova dramatu, který je vesměs nedějový, bychom našli bezpočet. Režisérka Oxana Smilková s dramaturgyní Ivou Šulajovou se v Uherském Hradišti pokusily o inovativní přístup k látce. Používají vlastní překlad, který hovoří moderní řečí, ale který bohužel nedosahuje kvalit dnes již takřka legendárního překladu Leoše Suchařípy.

Tvůrci hradišťské inscenace jdou proti zaběhnutým interpretacím, Višňový sad tak v jejich podání není líně plynoucí hra, ale naopak je to zběsilé, horečnaté třeštění, ve kterém se tvůrci snaží vykreslit chaos a zmar z konce starých časů. O tragikomediích A. P. Čechova se občas říká, že v nich není důležité to, co je řečeno, ale naopak to, co zůstává nevysloveno mezi větami. Vztáhneme-li to na inscenaci režisérky Smilkové, tak ve Višňovém sadu není důležité nic, jelikož postavy chrlí své repliky s kadencí kulometu, to vše většinou ve zběsilém pohybu.

Úspěch čechovovských inscenací mnohdy závisí na přesném výkladu jednotlivých postav. S tím se ovšem v Uherském Hradišti prakticky nezatěžují, polovina postav je na jevišti v podstatě zbytečná (Jepichodov, Piščik a hlavně Charlotta, která působí dojmem, že je v inscenaci jen proto, aby tam mohl být i živý pes). Snad jen Lopachin a Raněvská se dočkali jakéhosi pokusu o neotřelý výklad. Lopachin (v podání výborného Tomáše Šulaje) není tím obvyklým kšeftmanem a slizkým manipulátorem. Zdá se, že višňový sad kupuje jen proto, aby se dostala blíže k Raněvské. Jejich vztah zde není zahalen rouškou nejasnosti, naopak je zřejmé, že Lopachin po Raněvské bezmezně touží a je za její lásku ochoten obětovat téměř cokoliv. Z logiky věci pak musí být zcela odlišně pojata i postava Varji (Tereza Novotná), která není ušlápnutou domácí puťkou. Lopachina zpočátku miluje, evidentně mu „nadbíhá“, po zjištění skutečného stavu věcí už ale vůči němu cítí jen pohrdání a nenávist. To vynikne snad v jediné skutečně dobře zpracované scéně celé inscenace – dialog Varji a Lopachina ze závěru posledního dějství vůbec neobsahuje onu obvyklou křehkou trapnost, je vynucen Raněvskou (Anna Pospíchalová), která oba zúčastněné drží (doslova) na scéně a nutí je spolu konverzovat, ačkoliv je zřejmé, že všechna slova už jsou zbytečná.

Firse v inscenací z nepochopitelných důvodů ztvárňuje posluchač JAMU. Jeho akrobatický tanec v druhé polovině představení se sice u diváků dočká potlesku na otevřené scéně, jakoukoliv vazbu k dění na jevišti ale postrádá. Takových originálních nápadů obsahuje inscenace víc – tak třeba Raněvská si těsně před odjezdem z prodaného panství nasazuje trnovou korunu, v apokalypticky pojaté závěrečné scéně první poloviny zase po jevišti pobíhá s mrtvým rackem v ruce (zřejmě reminiscence na předchozí hostování Oxany Smilkové ve Slováckém divadle).

Scénické řešení Jevgenije Kulikova je vcelku zajímavé, ačkoliv z praktického hlediska občas množství kulis a rekvizit hercům překáží. Povedená je hudební složka, ve které se objevují názvuky Beethovenovy skladby Pro Elišku i ruské lidové písně Kalinka.

Závěrečná demolice kulis za zvuků motorové pily pak trochu symbolizuje to, co tvůrci provedli s Čechovem. Snažili se být zatraceně originální, ale s atmosférou her slavného ruského dramatika se zcela míjí. Višňový sad v uherskohradišťském podání je tak především velkým inscenačním omylem.