Recenze

Kde hledat skutečnost?
psáno z představení: 12.11.2019, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Ivo Dvořák
foto: Ivo Dvořákfoto: Ivo Dvořákfoto: Ivo Dvořákfoto: Ivo Dvořákfoto: Ivo Dvořák
Režisér Jan Mikulášek se do brněnské Husy na provázku vrátil po zhruba sedmi letech a hned se tady utkal s nesnadným románem Miguela de Cervantese Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. O klasickou divadelní adaptaci literárního díla se ale rozhodně nejedná. Mikulášek s dramaturgem Martinem Sládečkem měli Cervantesovu předlohu jen jako inspirační zdroj, na jehož základě napsali originální scénář, který zkoumá donkichotství ve 21. století.

Cervantesův román je často vykládán dost protichůdně – jedni ho považují za kritiku idealismu, jiní za adoraci téhož. Tvůrce brněnské inscenace ani tak nezajímá Quijotův idealismus, jako spíš svět, ve kterém tento hrdina žije. Tedy svět, kde byly zpochybněny základní hodnotové principy a kde člověk musí sám nahlédnout skutečnost, bez nějakých ideologických či náboženských berliček. Skutečnost je ale relativní a poznat ji není vůbec jednoduché.

Brněnský Don Quijote je rámován jako televizní debata, kam si moderátor v podání Dušana Hřebíčka pozval hosty, kteří by měli promluvit právě na téma Cervantesova románu. Scéna Marka Cpina evokuje televizní studio, jež má období své největší slávy již dávno za sebou. Otočná stěna pak velmi dobře umožňuje střídání scén v rychlém sledu.

První část inscenace ani moc nepřipomíná Mikuláškův obvyklý režijní rukopis. Je plná slovní i situační komiky – debata se nedaří, hosté neposlouchají moderátora, dělají si, co chtějí, poklidná diskuse přerůstá v napadání. Už tady lze nalézt kritický osten směrem k dnešku – příkopy vykopané mezi jednotlivými názorovými proudy ve společnosti znemožňují jakoukoliv rozumnou debatu. Zatím ovšem toto téma zůstává spíše latentní, jelikož veškerou pozornost na sebe strhávají herci, kteří si v rolích hostů pořadu mimořádně vyhráli se zobrazením jednotlivých (výrazně nadsazených) typů diskutérů.

Moderátor (a s ním i divák) postupně začíná mít problém rozlišit, co je realita. Jedna scéna popírá druhou, vynořují se vzpomínky, postavy si mění role, z moderátora se stává host… Může to všechno být jen jakýsi kanadský žertík u příležitosti jubilejního stého vysílání diskusního pořadu? Nebo se realita stává natolik „tekutou“, že je v ní obtížné definovat už jen svou vlastní pozici ve společnosti?

Přes komediální začátek se inscenace propadá do jakéhosi horečného bdělého snění s lehce hororovým nádechem, které ústí ve zběsilé scéně plné dýmu, umělé krve a ohlušujících výstřelů. Asi nejsilnějším momentem je ale ztišená scéna, ve které Moderátor konečně potkává svou dávnou lásku Dulcineu (Ivana Hloužková). Nepoznává ji ale, měl o ni jiné představy, které si léta hýčkal v mysli a skutečnost mu tyto vzdušné zámky nemilosrdně zbourala. Moderátor nevěří, že se jedná o jeho vysněnou ženu, nazývá ji podvodnicí, není schopen přijmout ji takovou, jaká je – zestárlou a prodávající někde v obchodě. Tato scéna kromě intimně nešťastného okamžiku dvou lidí ukazuje i na všeobecnější problém dneška – pod záplavou protichůdných informací už člověk neví, čemu má věřit, proto radši nevěří ničemu. Přesně tímto způsobem pracují třeba i různé dezinformační kampaně současnosti.

Dušan Hřebíček zvládá hlavní roli skvěle. Od racionálního a úspěšného člověka v uzlíček nervů vede celkem krátká cesta, jeho Moderátor má vůli něco změnit, ale ta je s každou další změnou situace podkopávána. Jak měnit něco, čemu vlastně vůbec nerozumín? Následovat tak může buď rezignace, nebo agrese. Zbytek hereckého ansámblu kompaktně vytváří prostředí, které zároveň nutí hlavní postavu ke ztrátě přičetnosti a přitom mu to samé vyčítá a posmívá se mu za to.

Mikuláškova inscenace sleduje hned několik nosných témat, není ale naštěstí významově přehlcená. Nejzásadnější je přitom obraz člověka, který má problém s pochopením okolního světa, jehož relativita překročila únosnou mez. Je to téma moderní, reflektující naší dobu nazývanou jako postfaktická. Don Quijote je tak vlastně docela přirozeně současným hrdinou, svůj souboj s větrnými mlýny by mohl vést klidně teď a tady.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.