Recenze

Komorní muzikál přibližuje pohnuté osudy velkého renesančního básníka
psáno z představení: 22.3.2012, Barbora Osvaldová
foto: Ivan Kahún
foto: foto: foto: foto:
Na divadelní prkna Divadla Na Jezerce vplul 22. března tohoto roku muzikál s poetickým názvem Já, François Villon. Inscenace, pojednávající o osudech básníka Villona, se však nezaměřila na jeho uměleckou tvorbu, ale právě na jeho pohnutý život. Výstižně můžeme muzikál otitulovat heslem: „víno, ženy, zpěv“. Absence poezie, která je zastoupena pouze jednou baladou, za to s velmi známým veršem „Já u pramene jsem a žízní hynu...“, může vzbudit překvapení, avšak v celkovém dojmu to na skvostném provedení inscenaci neubírá. Nedávno zesnulí mistři ve svých oborech, scénárista Jiří Hubač a textař Pavel Vrba, nahlížejí na renesančního ironika (který je označován za prvního prokletého básníka) po svém.

Zůstáváme tedy u zobrazení Villona jako opilce, hříšníka a kurevníka, kterého se s velkou grácií zhostil Martin Písařík. Nutno podotknout, že praxi s podobnou rolí má už z muzikálu Obraz Doriana Graye. Nicméně, troufám si tvrdit, že Villona lze považovat zatím za jeho nejvýznamnější roli v jeho herecké kariéře. Písařík ztvárňuje Villona s jakousi lehkostí bytí, která je polaritou k jeho uhrančivosti. Co se týče lehkosti, vyjadřuje ji Písařík především pohyby a gesty (ač výrazné sdělení, přesto stačí jemný dotek rukou či růže jako symbol pera při psaní milostných dopisů). K předvedení navození uhrančivosti stačí Písařikovy vše říkající pohledy a často měnící se výrazy v jeho tváři. Tímto dokáže vyjádřit, že miluje, žárlí, má obavy, to že se chystá k nelegální činnosti, a především se v jeho očích zračí velká odvaha, a to když ve vězení za žádnou cenu neřekne o ženě Roberta d´Estého, že si jí neváží.

Tím se dostávám ke dvěma hlavním ženským postavám. Zde byly obsazeny typově velmi podobné herečky, Petra Vraspírová jako životní Villonova láska a Jana Malá, jejíž životní láskou je právě Villon. Obě blondýnky lze na první pohled zaškatulkovat do pozice andělských žen, avšak s tím, že obě dvě mají tzv. ďábla v těle a neváhají to divákovi předvést. Obzvláště Vraspírová klame i tělem. Na první pohled éterická bytost, na ten druhý už žena, která chce, aby se pro ni zabíjelo, či když není zbytí, je sama schopna zabít. Vraspírová vsadila především na intonační změny hlasu. Střídání jemného tiššího tónu se zvyšováním, které místy hraničí až s hysterickým záchvatem, mluví za vše. Svou hysterii doplňuje o typické ženské vlastnosti, a těmi jsou zběsile zoufalé bušení pěstmi, chytání se za vlasy a místy brek.

Starší z žen, Jana Malá, je jakousi dobrou duší příběhu. Rádoby se zjeví, kdykoliv má Villon namále a pak se zase odsune do pozadí. Ve většině případů stojí na kraji scény a diváci mohou pozorovat její interpretaci ženy trpící nedostatkem lásky. Malá musela svou roli herecky obhájit, jelikož kostýmní výtvarnice pro ni navrhla oblečení typické spíše pro lehkou ženu (tou možná byla ve chvíli, kdy s Villonem podvedla svého muže), ale Malá zastupuje milující ženu, která by svého milého nezradila. Tudíž tu opět máme perfektně zvládnutou mimiku obličeje, jenž v tomto případě symbolizuje onu oddanost, a pak kostým a pohyby, které nám stále připomínají její ženskost, jíž Villon jednou podlehl.

Co se týká dalších hereckých výkonů, pochvalu si zaslouží ještě Peter Strenáčik (Collin a další), který se zde ukázal jako „renesanční“ člověk (a to se v pražských muzikálech mnohdy nestává). Totiž velmi dobře zvládl obsáhnout všechny tři základní muzikálové složky, pohybové prvky, zpěv i herecký projev. To se bohužel nepodařilo Ondřeji Černému (Filip Sermois) a Tomášovi Vaňkovi (Regniér), kterým nejen že nebylo místy rozumět, ale působili na jevišti, jako by se tam objevili jen tak mimochodem a neví si s danou situací rady. Tímto kontrastem v herectví se vlastně dostávám k zásadnímu bodu inscenace. Tím je právě, již zmiňovaná, polarita, kterou najdeme i v dalších složkách. Už samotný sled scén je jakoby na houpačce. Osobně jsem si tento vjem označila jako „JUPÍ“ a „BUM“ scéna. Tento systém perfektně funguje především v temnější druhé polovině hry. Z určité euforie, radosti a naděje je divák vždy vrácen do pochmurné reality. Trochu mě mrzí, že vzhledem k tématu nekončí muzikál tou stinnou stránkou. Scéna zjištění, že Kateřina byla navštívena Villonem a nepoznala ho, mohla být velmi emotivním zakončením. Nejen, že vyznívá lehce do ztracena, ale naprosto ji zasune poslední „cikánská“ scéna. Dynamickou píseň „Dado“ bych uvítala spíše jako vytleskaný přídavek (a že by na něj jistě došlo) a scéna o pozdním procitnutí Kateřiny by tak mohla být velmi zdařilým koncem, který by jistě oslovil nejen mladou generaci, pro kterou je tento muzikál spíše určen.

Dostáváme se k velmi důležité složce muzikálu - k hudbě. Je ve znaku jakéhosi trojúhelníku, který vystihuje základní linie díla. Jsou to písně tklivé a cikánské. Mladistvý popěvek „François, Františku, Franto, rozbiješ tohle i tamto...“ bude znít v uších při odchodu z divadla většině diváků.

Přínosem pro inscenaci je jednoduše řešená scéna. Té dominuje postel, ne však svou velikostí, ale využitím. Nejdůležitější je pro znázornění dvou rovin,té milostné a té, která symbolizuje onu vrtkavost Villonova života, jež jej zavede až do žaláře. Velmi důmyslné je postavení postele napříč, ze které se rázem stane železný studený symbol krutého osudu. Důležitými doplňky jsou rekvizity v podobě papírů (básně), lahví (zhýralost života) a růže. Růže je zde velmi výraznou symbolikou, např. když ji Villon používá místo pera. Tím vzniká krásná metafora – jeho básně jsou krásné, avšak pro mnohé pichlavé.

Nezbývá než dodat konečné a pro inscenaci výstižné motto, jež během muzikálu dvakrát prosvitne na stěnu, a tím ukončit jakési doporučení návštěvy Divadla Na Jezerce: „Svoboda je drahá věc, není na ní v světě klec. François Villon.“

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.