Recenze

Poručík z Inishmoru je čtvrtou hrou dramatika irského původu Martina McDonagha (nar. 1970), která je k vidění na pražských jevištích. Po Krásce z Leenanne v Divadle v Řeznické, Osiřelém západu v Činoherním klubu a Mrzákovi Inishmaanském, kterého uvádí Spolek Kašpar, je to nyní Švandovo divadlo na Smíchově, které zařadilo do svého repertoáru dílo tohoto kontroverzního autora.

K psaní divadelních her se McDonagh dostal přes několik pokusů o filmové scénáře a rozhlasové hry, výrazný úspěch však zaznamenala až Kráska z Leenanne, která byla poprvé v roce 1996 představena na britských jevištích a za niž získal autor několik prestižních cen. McDonagh sám ovšem označuje za svoji nejlepší hru právě Poručíka z Inishmoru, jehož světovou premiéru uvedla v roce 2002 Royal Shakespeare Company.

Při určitém zjednodušení by se hra Poručík z Inishmoru dala označit za černočernou komedii. Při bližším pohledu se však jeví trochu jinak; jak říká sám autor, pohybuje se na hraně mezi komedií a krutostí. Ano, krutosti je divákům naservírováno vrchovatou měrou. Není zde nouze o mrtvé kočky i lidi, oběti mučení zavěšené na řetězu, uřezané končetiny a hlavy, spoustu stříkající krve a další libůstky. To vše je doprovázeno nekonečnou kaskádou cynických dialogů plných drastického humoru. Některé jsou, přes svoji brutalitu, opravdu velmi vtipné a pokud není divák příliš jemnocitný, od srdce se zasměje. Zásadní problém ovšem spočívá ve skutečnosti, že text není těmito "žertíky" pouze okořeněn, ale je z nich vystavěn. S trochou nadsázky řečeno – pokud bychom vypustili veškeré vulgarismy, vtipy o smrti, umírání a střílení do lidí, zbyly by pouze předložky a scénické poznámky. Shrnuto: desátý i dvacátý vtip ještě zabere, ale osmdesátý? Pro některé diváky pohár krve přeteče ještě před přestávkou, stateční, kteří vydrží i druhou polovinu představení, aniž by museli použít pilulky proti nevolnosti, však nejsou v závěru odměněni očistnou katarzí, jak by se dalo ve slušném divadle očekávat.

Hlavní postava hry, mladík Padraic, zde představuje prototyp irského republikánského extremisty, který je schopen dopouštět se ve jménu svých "ideálů" jakéhokoli násilí, ale zároveň dětinsky lpí na svém kocouřím miláčkovi jménem Prcík Tomeš (krásný překlad!). Okolo smrti tohoto kocoura se točí celý umně vystavěný děj s množstvím nečekaných absurdních zvratů. Z hereckých představitelů nejvíce zaujme Matěj Hádek v titulní roli. Přesvědčivě ztělesňuje primitivního fanatika provolávajícího prázdná hesla, který dokáže bez jakéhokoli povědomí o morálních hodnotách jít doslova přes mrtvoly za svým fiktivním cílem. Jedině u Hádka lze najít momenty, kdy jde humor stranou a diváky trochu zamrazí. Takových okamžiků je však v inscenaci poskrovnu. Další výraznou figurou je neméně nebezpečný terorista "gentleman" v přesném podání Kamila Halbicha. Zajímavou postavou je také Padraikův otec Donny, kterého výborný Ivan Řezáč interpretuje jako jednoduchého ustrašeného muže ve středních letech, mimo kterého jde veškerá politika i národnostní třenice. Jedné skutečnosti si je ale plně vědom: bojí se svého násilnického syna.

Tento vztah otce a syna, determinovaný neutěšenou politickou a sociální situací Severního Irska, jakož i duševní nevyzrálostí mladého extremisty, nabízí širokou škálu možností pro jeho divadelně účinné vyjádření. Úzké hranice žánru však ani v tomto případě nedovolují plně využít skrytý potenciál hry.

Samostatnou kapitolou je vizuální podoba inscenace. Nutno ocenit, že s výtvarnou složkou si tvůrci skutečně vyhráli. Tak autenticky vyhlížející části těl nebo stříkající krev se na jevišti hned tak nevidí, scéna velice často, nevíce pak v závěru, připomíná filmové vize režiséra Tarantina. Za zmínku jistě stojí i scénická hudba Martina Horáčka, která přesně odpovídá stylu inscenace.

Nabízí se otázka, zda je vhodné zlehčovat ne právě radostné skutečnosti, které nás na počátku 21. století obklopují a s nimiž jsme denně konfrontováni prostřednictvím médií někdy doslova v přímém přenosu. Stejně, jako se např. již několik dní po 11. září 2001 objevily více či méně povedené žertíky na toto téma, tak i Martin McDonagh reaguje drastickým humorem na situaci v Severním Irsku, která je stále aktuální a bez potřebného časového odstupu se mnohým může jevit jako nevhodná pro komediální zpracování. Předpokládejme, že autor svoji hrou nemíní oslavovat násilí a odvržení veškerých morálních hodnot, nýbrž právě naopak. Z inscenace bohužel není zřejmé, proč tak činí právě touto formou. Hraje zde roli předpoklad, že závažná myšlenka, sdělená v nadsázce (lze-li v tomto případě ještě mluvit o nadsázce), má větší šanci na přijetí, než v případě "vážného" kusu?

Zařazení této hry do repertoáru rok a půl po světové premiéře je jistě dobrým dramaturgickým počinem. Představení tohoto typu si lze velice dobře představit jako zábavu pro úzkou skupinu stejně naladěných (mladých) diváků se specificky vyhraněným vkusem, pro které se hra stane kultovní záležitostí a budou s chutí citovat všechny oblíbené "hlášky". Jako kus určený pro širší publikum a usilující o hlubší výpověď však neobstojí. Obávám se, že většině diváků se s určitým časovým odstupem při vzpomínce na tuto inscenaci nejjasněji vybaví jen ohňostroj speciálních efektů, a to je přece jen poněkud nedostatečné.

Hodnocení: 50 %