Recenze

Rozpačitý výsledek boleslavské Tetované růže
autor recenze: Josef Dubec
Městské divadlo v Mladé Boleslavi uvádí Williamsovy hry pravidelně. Tetovaná růže je tak již čtvrtým dílem tohoto seriálu. Na kolik se tato zkušenost odráží v čerstvém výsledku je ale diskutabilní.

Diváka do sicilského ghetta na jihu Spojených států uvádí vlezlý a svým způsobem smutně nostalgický italský pop ze 70. let. Za jeho doprovodu je odhalena scéna, zmrazená do živého obrazu: vpředu vprostřed je představena hlavní hrdinka v podání tělesně úctyhodné Ivany Nováčkové, která svým mohutným zjevem nenechá nikoho na pochybách, že Italka bude jevišti nekompromisně dominovat. To je styl, který by měl silně expresivní Nováčkové padnout jak ulitý, což budí přinejmenším ve znalcích boleslavského souboru napjaté očekávání.
Divák má ale čas kromě hrdinky si prohlédnout také scénu. Ta je pojata realisticky a detailně, což se mi zdá pro Williamsovské intimní sondy do života na okraji společnosti vcelku vhodné. Serafínin byt je bohatě vybaven všelijakým nábytkem, z nějž zdaleka ne všechen je pro inscenaci samotnou potřebný (kuchyňská kredenc a noční stolek nejsou myslím vůbec použity). Na první pohled se zdá prostor chaotický a vybavený silně účelově, jak by člověk od poměrně chudého, ale živého obydlí očekával. Ve skutečnosti má ale vše pevný řád a domov je rozdělen do přísně vymezených sekcí: vlevo je dílna, vpravo ložnice a vprostřed – vyvýšen na stupínku - dominuje nezbytný svatostánek se sochou panenky Marie. Stěny domu jsou naznačeny jen dvěma ošuntělými panely „vytapetovanými“ plakáty ze starých filmů.

Podivné je však pozadí, které tvoří kýčovitý billboard znázorňující jakousi polopouštní krajinu se silnicí. Má zřejmě ilustrovat místní situovanost dramatu, ale do bytu nijak nezapadá (ani logicky ani výtvarně) a spíše ruší. Hloupě také komplikuje odchody ze scény, protože se postavy musí prodírat skrz něj.

Výklad Tetované růže jistě závisí největší měrou na výkladu hlavní postavy. Tu utváří Nováčková nakonec bohužel dost nevyrovnaně. Hned ze začátku potěší schopností zakomponovat do svého emotivního projevu přesvědčivou italskou dikci. Na tento „přízvuk“ v intonaci i gestech (podtržených výborným využitím vějíře) ale posléze často zapomíná a její postava se rozkolísá. Obzvláště když inscenátoři jinak nechávají postavy často mluvit italsky a nadužívat citoslovečná vyjádření. Udržet v tomto jednotu by mohlo znamenat solidně vystavěnou atmosféru. Takto má však trhliny.

Serafina je celou dobu prezentována jako žena velmi hrdá, pyšná. Žena, která si ze svého „vysoce exkluzivního“ manželství vyvozuje svoji výjimečnost a nadřazenost. Po smrti manžela tak Serafina boleslavského jeviště netrpí ani tak kvůli lásce jako kvůli pokoření právě této pýchy. Kvůli ponížení, které se jí, zestupňováno i zvěstí o Rosariově nevěře, dostává vyprázdněním identity hrdé manželky. Včetně ztráty společenského postavení na ní založeného- i když samo existovalo spíše v její chlubivé nadřazenosti než v autentických dojmech sousedů a přátel. Zákeřnost zoufalých obranných reakcí Serafiny, která se nehodlá se svým zhrzením smířit rozehrává Nováčková v první půli vcelku důsledně. Nejsilněji odkrývá karty v dialogu s knězem De Leem (Petr Prokeš), ke kterému přistupuje s až dětinsky ostentativní trucovitostí.

Takové pojetí Serafiny mi přijde sympatické. Ať si o tom myslíme cokoliv, téma osudové lásky není v dnešní době příliš prožívané. Narozdíl od stavění bariér mezi sebou a svým okolím, založeném na iracionálním pocitu ohrožení vlastní suverenity. Útok na neschopnost vyrovnat se s malichernou pýchou zdá se mi cennější a ve společnosti, kde pěstování mezilidských vztahů je dávno zapomenuté řemeslo, také přiléhavější než útok na neschopnost vyrovnat se se ztrátou silné lásky. A když domyslíme situaci do důsledků, oceníme i zachycení obecné a nebezpečné pasti veškerého životního štěstí. Jeho pokřiveného prožívání a převádění na společenský kredit.

Zmíněný akcent je tedy pro boleslavskou inscenaci přínosem. Problém ale nastává po přestávce, kdy se postava Nováčkové začíná rozpadat. Obzvláště ve vztahu k Alvarovi se postupně vytrácí jasnější vnitřní boj. Zpočátku ještě její zdráhavost působí opět dojmem, že Serafina chce zachovat věrnost své sebelítosti (spíše než lásce) i na úkor citů. Jenže ze svádění se po druhém příchodu Alvarově místo boje s minulostí stává spíše komický flirt a motivace Serafinina chování mizí z dohledu. Když se najednou bouřlivě začne dožadovat návštěvy baru, kde by ráda zavraždila bývalou milenku svého muže, nechápeme, co jí přelétlo přes nos. Ani symbolické rozbití Rosariovy urny bohužel nepůsobí jako dramatické vysvobození z vnitřních pout, protože ta se fakticky rozpadla už notnou chvíli před tím.

Hereckým partnerem Nováčkové je Alvaro Petra Halíčka. Ten je ve své roli naprosto jistý a jeho neohrabaný macho je přesvědčivý i komicky dojemný zároveň. S přehledem a chutí ztvárňuje jednak svoji milostnou touhu, která ho ovládá, jednak i jakousi lehkost a živoucnost, která ten první rys vyvažuje čímsi cennějším, čímsi, co do Serafininy kobky přinese tak potřebné semínko života.

I z druhé milenecké dvojice vychází lépe opět představitel mužský (i když je nutno uznat, že dámy měly úkol o poznání těžší). Talentovaný Matouš Ruml hraje rozpačitého, ale čistého a odhodlaného Jacka, který svádí boj mezi svojí láskou a poctivostí. Při probíjení se skrze hradby Serafininy nedůvěry překrývá nervozitu chtěnou a tudíž trochu topornou suverenitou a výsledky němě reflektuje s útrpnou mimikou. Na rozdíl od takto dobře zahrané závažnosti mládí, kterou Jack ve své situaci vnímá, je mladá Rosa v podání Veroniky Kubařové především puberťačkou. Její vzpoura proti matce i proti panenství není bojem za exkluzivní a silnou lásku, ale jen mladickým poblázněním. Nasvědčuje tomu její rozjívenost a v některých momentech povrchnost (reakce na matčin poměr). Především pak herečka, která své postavě tu závažnost nedodává. Ať je to záměr nebo omyl, je takto zpracovaná Rosa především otravná tím, jak není pro matku smysluplnou opozicí, ale jen problémem navíc a jak duševně nestačí chudákovi Jackovi.

Již jsem naznačil, že přibližujíce se konci představení ztrácí na kvalitě. Závěr sám rozpakům pak jen nasadí korunu. Jak v hollywoodské romanci se rozezní sentimentální hudba a dva šťastné páry přichází postupně obklopit plejáda všech zúčastněných postav (bez ohledu na to zda s hrdiny sympatizovaly či ne) s přeslazenými úsměvy na tváři. Tento dokonale kýčový výjev balancuje na samé hraně trapnosti a podtrhává tak rozporuplnost inscenace, která má své kvality i své kouzlo stejně jako své zásadní chyby.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.