Recenze

Tak trochu jiný Hamlet
autor recenze: Lenka Dombrovská, foto z inscenace: Hynek Glos
foto: Hynek Glosfoto: Hynek Glos
Také máte zcela jasnou představu o Hamletovi? Myslíte, že se jedná o tragédii, která je přesně zasazena do historických kulis, je plná velkých gest, předstíraného či skutečného šílenství, jednoznačných hrdinů i padouchů? Pak se vypravte do Dejvického divadla a zhlédněte Hru o hrdinství, které nikdo nepotřebuje – jak zní motto inscenace dramaturga Karla Františka Tománka a režiséra Miroslava Krobota. Tato dvojice si velmi dobře poradila s aktualizaci známé (a bohužel i mnohdy inscenačně ustrnulé) tragédie, v jejich zpracování se tak spíše jedná o tragikomedii bez zbytečně vzletných gest. V Dejvicích totiž Hamlet Ofélii uplácí plyšovými medvídky a duch mrtvého krále chodí v županu...

Svéráznost inscenace od počátku předznamenává scéna Martina Chocholouška. Kromě nezbytného stolu obklopeného židlemi se na jevišti nacházejí také plechové šatní skříně, ve kterých mají postavy své osobní „charakterizační“ věci – např. Gertruda se kochá střídavě fotografiemi Hamleta a Claudia, nebo na sebe narcisticky mrkne do zrcadla…

Také charaktery (a tím i motivace) postav jsou v této inscenaci posunuté. Hamlet je zpočátku pohledný, cynický student, kterého zaměstnávají dýchánky s přáteli a především svádění Ofélie, později se stává mstitelem s pistolí v ruce. Jaroslav Plesl skvěle zvládal „spratkovitý“ tón i delší, vážnější monology. Dokázal také pracovat s gesty i mimikou a vyjádřil tak mnoho náznaků, které nebyly řečeny přímo – tedy slovy.

Ofélie je většinou zpodobňována jako nevinná, hodná a poslušná dívenka. Taková však není Ofélie Vandy Hybnerové! V této inscenaci je Ofélie osudovou, nezávislou ženou s výrazně rudými rty, která je stále obklopena závojem z cigaretového kouře. Má určitou dávku nadhledu, a i když otce miluje, myslí si o něm své. Její sebevražda není vyvrcholením šílenství, ale spíše zoufalství a naprosté beznaděje.

Královna Gertruda připravila po svém sňatku s Claudiem syna o veškerou víru v ženskou věrnost a vlastně o jakékoli ideály. Hana Seidlová nám ukazuje zralou, avšak snadno ovladatelnou ženu, která je naprosto zaslepená vášní ke svému druhému manželovi. Nejsilnější je „posun“ postavy Claudia (Jiří Langmajer), ten zde nevystupuje jako vypočítavý, bezcitný bratrovrah, ale spíše jako nešťastně zamilovaný muž. Jeho jednání se nedá omluvit, ale divák se v koutku duše (nebo spíš srdce) o to pokouší. Krátce řečeno – největším kladem dejvického Hamleta je nečernobílé vidění postav!

Diváci se nedočkají klasického výjevu s lebkou, stejně jako několika patetických rozjímání a krvavého masakru na závěr. Jedná se o inscenaci dnešnímu divákovi bližší, ale ne zbytečně přeplněnou zevrubným a hlavně bezduchým „aktualizováním“.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.