Recenze

Zahradníkův pes x muzikál
autor recenze: Hana Martincová
foto:
Na sklonku roku 2005 uvedlo Národní divadlo hru Vladařka závist aneb Zahradníkův pes z pera čelního představitele španělského zlatého věku, Lope de Vegy. Hostující režisérka Enikő Eszenyi upoutala pozornost publika naší první scény již svou předchozí prací; její tři režie Shakespearových komedií představovaly pro (české) divadelní klima energický a vcelku nápaditý příspěvek, a setkaly se více méně s pozitivním ohlasem z řad diváků i kritiky. Její aktuální inscenace pojednává o komplikacích, které provázejí milostná vzplanutí, o tom, že milostný vztah je výsledkem žárlivosti, případně ekonomickými faktory motivované touhy po změně postavení jednoho z jeho aktérů. Láska jako by zde nebyla projevem vřelého citu a náklonnosti dvou lidí, ale produktem závisti, žárlivosti či touhy po finančním zajištění. Avšak přesto, nebo možná právě proto se jedná o hru pozitivní, jež prostřednictvím komických situací, do kterých se postavy svým spontánním a často ukvapeným jednáním dostávají, představuje skutečné lidské charaktery.

Španělské rčení o zahradníkovu psu, který zelí nežere, ale ostatním ho nepřeje, je v daném kontextu použito pro úsměvnou, přesto však celkem přesnou definici charakteru ústřední postavy hraběnky Diany (Martina Válková). Diana ztělesňuje představu nedostupné, distingované (a v neposlední řadě ekonomicky dobře zabezpečené) ženy urozeného původu, jež si je svého postavení dobře vědoma a také to dává nepokrytě najevo. S vědomím toho, že si může vybírat, nemilosrdně odmítá řadu nápadníků, mezi nimi i svého sekretáře Teodora (David Matásek). Když se však Teodor zamiluje do jiné, mladičké komorné Marcely (Magdalena Borová), začne hraběnka žárlit a zatouží získat jeho přízeň zpět na svou stranu.

Diana napíše Teodorovi dopis, v němž se mu přiznává svou lásku, a pod snadno čitelnou záminkou; "jedna moje známá měla napsat pro miláčka psaní..." mu jej předá k přečtení, aby posléze vyzvěděla jeho reakce a poznala, jaké jsou šance probudit v jeho srdci opět zájem o její osobu. Teodor je Dianou vyzván přečíst dopis v její přítomnosti. Ačkoli mu tato žádost působí nepříjemné rozpaky, raději své paní, jejíž dominantní jednání je zřejmě známé široko daleko, příliš neodporuje. S odpovědí ovšem příliš nespěchá a hraběnce ji předloží týmž způsobem, jakým svou výzvu formulovala ona; nyní je tedy v roli adresáta Diana. Teodor ve svém dopise vyjadřuje určité překvapení z jejího náhlého vzplanutí, zároveň však v něm spatřuje (a je tomu rád) již její dřívější cit, jenž se – řekněme vzhledem k nepříznivým okolnostem – otevřeně projevil až v tuto chvíli.

Diana Teodora nejprve získá na svou stranu, poté ho svým přičiněním zase ztratí; tato situace se v mírných obměnách a „za použití“ dalších nově příchozích aktérů ještě několikrát zopakuje. Ovšem jak lze předpokládat, hra na kočku a na myš nakonec vyústí v happyend v podobě několikanásobných zásnub a všeobecného veselí. Takto by bylo možné ve stručnosti popsat hlavní dějovou linii inscenace (resp. hlavní, děj rozvíjející konflikt). Možná je to trochu málo, ovšem schopný inscenátor si leckdy zručně poradí i s námětem „o jednom přísudku“. Ostatně ne každá hra v sobě musí skrývat (často stěží identifikovatelnou) hlubokou myšlenku proto, aby její inscenace mohla být považována za zdařilou. Je dokonce dost možné, že průměrný divák dá nenáročnému představení, jež "je živo" v podstatě z jediné dokola se opakující zápletky, v tomto případě konfliktu milostného trojúhelníku, přednost před velkolepou tragédií. Proč ne, koneckonců kdo potřebuje a je schopen tzv. vstřebat přemíru často stěží srozumitelných informací, když se v podstatě chce „jen“ pobavit. Ano, velká část divadelního publika by pravděpodobně nejraději uvítala na jevišti nějakou tu legraci. A rozhodně na tom není nic špatného, naopak – je to pochopitelné. Bohužel je v kontextu české divadelní kultury často vydáváno za komedii něco, co s onou legrací vůbec nesouvisí...

Ušetřím čtenáře této recenze závěrečného překvapení a rovnou podotýkám, že inscenaci, o níž hovořím, považuji za prvotřídní fiasko hodné okamžité derniéry. Vcelku pozoruhodným faktem je, že této inscenaci na první pohled není možné vytknout, resp. rezolutně označit za nevhodný ani jeden z realizovaných nápadů, které režisérka prostřednictvím dnes již klasické hry (nebo hry klasika?) uvedla na scénu. Živý orchestr, zpěv a tanec na motivy španělských rytmů (děj hry se sice odehrává v Neapoli, ale dejme tomu, že je to vedlejší…) zdá se být v pořádku. Inscenace hojně využívá prvků muzikálových performancí; herci jsou vybaveni zvukovými mikroporty a každou chvíli přičinlivě pějí a ještě se stihnou tu a tam zhoupnout do rytmu. Problém ovšem je, že první takový song diváka sice pozitivně naladí v očekávání zajímavé podívané, druhý jej ovšem přesvědčí o tom, že to zas taková psina nebude, a třetí unudí k smrti. Herci se bezúčelně poflakují po jevišti s nevalným podvědomím o tom, co je či není temperamentní, živelný způsob projevu, jaký by se dal vzhledem k takříkajíc muzikálovému pojetí inscenace očekávat. Až nemístně zřetelným se stává fakt, že hercům snad bez výjimky schází potřebné schopnosti pro přiměřené uchopení role, do níž byli zřejmě natlačeni bez předchozí náležité průpravy a vysvětlení, co že to vlastně obnáší představovat energickou osobnost, jež umí nejen pozpěvovat a pohybovat se v rytmu flamenga, ale především přesvědčit diváka, že to myslí alespoň trochu vážně. Z nějakého důvodu se nemohu ubránit pocitu, že by to kdejaký ochotník zvládnul lépe.

Budiž tedy můj závěrečný potlesk projevem solidarity a jakési naučené úcty k práci herců, režisérky a vůbec lidí, kteří vložili svůj čas a úsilí do nepovedené inscenace. Smutným faktem je, že takováto bezúčelná a v podstatě nikterak zábavná exhibice je publiku předkládána jako tzv. dobrý způsob zábavy... Vždyť mluvíme o Národním divadle, proboha, návštěva jakéhokoli! počinu zde by přece měla stát za to.

Hodnocení: 20 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.