Rozhovor

Nezaměnitelná. Svá. Herečka svérázných grimas, držitelka Ceny Alfréda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon roku. Hrála divadlo, zametala listí, prodávala v papírnictví, hrála divadlo... U Bezručů v Ostravě, v Karlových Varech, od roku 2005 je v angažmá v divadle, které je proslulé svou progresí a neuhýbáním před tématy, v Divadle Komedie. Hrála také v Divadle Nablízko, v brněnské Huse na provázku, v Divadle na Vinohradech, účastní se projektů v alternativní sféře divadla.
Pro svůj první velký rozhovor jsem si vybrala herečku, která rozhovory nedává a novináři se jí bojí, ale to nebyl důvod, proč jsem si zrovna s ní chtěla promluvit. Zaujala mne pro svou jinakost. Na jevišti mě dostala svým pohledem. Má krásné velké oči a jimi dokáže diváka rozesmát, přimrazit, rozplakat i svést.
Samozřejmě jsem byla hrozně nervózní. Zvlášť, když jsem ji viděla den předtím excelovat na premiéře. Přišla, pozdravily jsme se, ona si odskočila za bar udělat čaj a pak mě začala uklidňovat, abych se nebála. V tu chvíli mi bylo jasné, že to bude příjemná hodina a obavy byly ty tam. Posuďte sami, ale mě okouzlila upřímností, pokorou a tím, jak o životě a své práci přemýšlí.

Sešly jsme se den po premiéře hry Agnes, jak se dnes cítíte?
Dneska se cítím, jako byste vylezla K2. Je to dobrý pocit z něčeho, co mělo – a já nemůžu říct nečekaně – dobrý průběh, ale celé to zkoušení bylo o velké nejistotě. Už jenom to, jak Alex (režisér Alexander Riemenschneider, pozn. red.)) pracuje a díky Bohu, že takhle pracuje. Není to nic vystavěného, exaktního, co už takhle bude navždy, zkamení a zůstane vrostlé. Něco takového, co přestane po pár chvílích dýchat, naopak. Na druhou stranu tenhle druh spolupráce provázela i neuvěřitelná nejistota v tom, že ještě do poslední chvíle jsme měnili různé scény a dokonce hodinu před představením se dozvíte, že je to vlastně úplně jinak. Ono zachovat scénosled, to je jenom jedna věc, ale zařídit to, aby to vznikalo z momentálního nápadu a polapit takové to chmýříčko, ukázat jiskru toho světýlka. To je to úplně nejtěžší. Jestli se vám to povede, závisí také na tom, v jakém vy budete psychickém rozpoložení a jestli to lidi bude bavit. Do včerejší premiéry jsme neměli zkušenost s diváky. Musím říct, po prvním pohnutí na jevišti cítím, jakým směrem se to bude ubírat. Včera to pro mě byla neuvěřitelná oslava momentu v nějaké veliké přítomnosti, hravost, zábava, radost, únava i šílený strach, jak to bude dál asi za dvě minuty, co bude... Hodně hutný zážitek.

V Komedii nebývají veřejné generálky, je to dobře nebo špatně?
My jsme je tu mívali, ale vždycky na generálky chodí důchodci, někdo se tam chodí vyspat nebo lidi, kteří mají potřebu prezentovat svoji důležitost. Tohle divadlo má specifické publikum, není pro široký okruh a tito lidé, kteří jsou zvyklí na příběhy a seriály, něco, co je bezpečné a v uvozovkách zábavné a takové konzervativní, se s tím repertoárem nepotkávali a my jsme neměli náladu na partičku ubrblaných lidí. Je to hodně ostrý názor, ale prostě jsme to zrušili.

Hrajete v podstatě dvojroli Agnes, tak trochu zvláštní dívku a její protipól Luisu, takové to předvídatelné děvče. Která je vám bližší?
Agnes samozřejmě, ale ona to vlastně není dvojrole, to je ta šílená schizofrenie, že i když jste ta Luisa, tak jste jako Agnes a na toho Petra se díváte jako Agnes. Sice v té situaci jste, ale nikdy nesmíte zapomenout, že jste jako vypravěč Agnes nad tou Luisou, a potom je ještě někde ta Ivana, ta herečka. Je tam spousta rovin, které se ke konci míchají a už ani nedodržují.

Máte tam poměrně hodně scén, ve kterých jste nahá, musel vás k tomu režisér přemlouvat?
Ne, to já jsem si přála vždycky, já bych chodila nahá nejradši pořád. Ne, ne... to je vtip. No nahá, od pasu nahoru. Jak se to vezme, samozřejmě, že vnímám tu nekonvenčnost, podivnost a pak si řeknu, že je to jen tělo, každý má prsa zadek a ještě dál, že vlastně o co jde. Mě baví ten atribut, pokud je použit tak, že to není okázalé, pak to má důvod. Baví mě i ta rovina, že když už překročíte nějakou časovou míru, tak vlastně už to tělo přestáváte vnímat, že je to tělo nahatý. Už je vám to tak nějak jedno.

Je rozdíl mezitím svléknout se na jevišti a před kamerou?
Já nevím, já chodím do indiánské sauny, tam chodí nazí lidé, jezdím chodit po žhavém uhlí, tam stojí nahatí lidé u ohně, já už jsem si na to nějak zvykla.

Agnes režíroval Němec Alexander Riemenschneider. Jak to probíhalo, jakým jazykem jste spolu mluvili?
Mluvili jsme německy, anglicky. Bylo to někdy hodně náročné. Byla tam Viktorka Knotková, která překládala, protože Martin mluví míň, tak kvůli němu tam byl simultánní překlad, ale vlastně i kvůli mně, protože vy pak přemýšlíte nad českým textem a nemáte už ani kapacitu přemýšlet a do toho mluvit česko-německo-anglicky. Mám sice zkušenost s prací v cizím jazyce, ale to jsem byla sama a když jsou tam dva lidi a víc lidí a někdo rozumí a někdo ne, pak je jednodušší to dělat takhle, než se pořád ptát, kdo rozumí... Když potkáte člověka, jako je Alex, tak tam fungují i jiné věci, než jsou slova, ale někdy i v češtině jsou takové nuance, že musíte mluvit dlouho, než se doberete toho, co tím člověk myslel. Spolupráce byla výborná. Alex je naprostý šílenec a do poslední chvíle jsme to měnili a ještě v den premiéry jsme měli zkoušku, což je neobvyklé. Celé to byla zkouška pozornosti, neuvěřitelné připravenosti a hravosti. To, co pak ne jevišti působilo lehce, s tím je nejvíc práce, ale zároveň je to obrovská radost. Vlastně to jde úplně samo, ale abyste zařídila, že to jde samo, tak za tím je hodně práce.

První věc, ve které jste mě zaujala, byla pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Hrajete tam lehce retardovanou holčičku. Tehdy jsem seděla s otevřenou pusou a říkala jsem si, buď je to naprostý blázen, nebo skvělá herečka. Kam saháte, když dostanete takovouhle roli?
To je moje vnitřní radost. Když se vám povede jistá autenticita věku pětiletého dítěte a vám je přitom jednatřicet, tak ve vašem těle to působí jako retardace, ale když se podíváte na ty malé děti, tak to tak opravdu je. On to nebyl záměr dělat retardovanou holčičku. Pravé vnitřní poklady jsou totiž tam, kde byl člověk malý, kde byl na začátku. Pokud si uchováte tyhle původní poklady, i když už jste vyrostla a ocitla se ve společnosti, která vám diktuje, co se má a co se nemá, pak si udržíte svou svobodu. Tam jsou zdroje úplně pro všechno.

Měla jste hezké dětství?
Hm, ne.

Chcete to rozvést?
Ne. To je na osobní hovor.

V rozhovoru pro Divadelní noviny jste vyprávěla, jak jste v dětství chtěla kreslit, ale kreslení bylo plné a tehdy vám nabídli dramatický kroužek. A jak to vlastně dopadlo?
S tím kreslením, no ono mě to tehdy tak nějak míjelo a až teď je to takový můj zásobník. Vlastně píšu, jako písmomalíř, dělám nějaké věci občas na zakázku. Je to moje obrovská radost.

Takže malířka i herečka?
Ne, to neříkejte, mně tohle hrozně smrdí, malířka, herečka, tanečnice, režisérka. V tom konání je číslo jedna herectví, jsem herečka a to druhé je moje radost..., ale ono to první taky, já to asi neumím oddělit.

Pamatujete si na svou první roli?
Takovéhle setkání, to se stane člověku jednou. Mně bylo šestnáct, všichni hráli komedie, jako Šumař na střeše a najednou Konec hry a Samuel Beckett. S Michalem Čapkou jsme hráli Nagga a Nell rodiče Hamma a já jsem byla i poprvé na jevišti nahá. Celé to bylo úžasné.

Působíte na mě jako zlobivá holka. Myslím to v tom nejlepším slova smyslu. Holka, co má svůj názor a nebojí se ho projevit. S chutí dělat věci po svém a ne tak, jak se to má. Pletu se?
Ne, ale já nejsem zlobivá, já jsem hodný člověk. To je totiž tak, měla jsem tvrdší cestu od začátku, protože jsem velmi brzy odešla z domu a byla od šestnácti dospělý člověk s platem, sama v jiném městě, a když k tomu svým zevnějškem jakoby spadáte do jiné věkové kategorie, tak se to ve vás formuje, a pak když vám někdo ve dvaceti káže, tak se rychle naštvete a nejdete pro vybraná slova daleko. Později se s tím musíte nějak vyrovnat. V jednu chvíli zjistíte, že jsou dvě možnosti. První je se sesunout do sebe, zhroutit se a druhá cesta je si to celé uvědomit, jak je to absurdní a říct stop. Vymezit svůj prostor. A je jasné, že pokud máte odlišný pohled na svět, který není moc obvyklý, tak už tím pobuřujete. Tehdy jsem řekla ne, tohle je moje osobní svoboda a můj prostor. A to, co může vypadat drze, je v podstatě jen to, že umíte říct ne, bez jakékoliv agrese a útoku prostě čistě říct ne.

Ještě bych se vrátila k rozhovoru pro Divadelní noviny. Mluvíte tam o tom, že jste v Ostravě chodila na všechna uvedení dvou her Josefa Janíka (Plešatá zpěvačka a Cesta dlouhého dne do noci). To je mi blízké. Vzpomenete si, co vám to přinášelo, jak jste se na těch reprízách cítila?
Určitě, vím. To už nesledujete ten příběh, ale sledujete průběh, to bylo velmi zajímavé.

A všimli si vás tam?
Jo, to říkali, že je tam zas tamta. To je právě to, mně když bylo šestnáct, přijela jsem do Ostravy s červeným kufrem ve flanelové košili a vypadala jsem pozadu a byla jsem to divný dítě, co pořád chodí na ta stejná představení.

Chodíte dnes do divadla jako divák?
Chodím, ale teď, jak toho mám hodně - i když co je vlastně hodně - tak jsem zjistila, že mám ráda svoje volno. Jsem ráda za volný večer a ráda se jdu projít parkem, nebo doma vařím polívku.

Vaše cesta sem do divadla Komedie nebyla vůbec přímočará. Pracovala jste jako prodavačka, doplňovala jste zboží v Carrefouru, zametala listí v oranžové vestě... Jak na toto asi ne úplně šťastné období hledíte teď, ve zpětném zrcátku? Co vám dalo, případně vzalo?
Je to nutnost, obrovská nutnost. Je to obrovské ložisko pro spoustu věcí, když víte, že může být spousta věcí jinak. Nejistota bolí a člověk je svině líná, když se něco povede, má chuť ustrnout a mně tahle vzpomínka nedá zapomenout, že to všechno může být ještě jinak. Takové ty momenty na jevišti jako třeba včera na premiéře. Cokoliv tam zopakujete, tak to nefunguje, tam se po vás vyžaduje přítomný moment. A tyhle věci vám dodávají to dno. To je úžasné ředidlo, které vám dává vědomí, že když se to povedlo, může to být i jinak. Já za to opravdu děkuju. Je to podstatná věc.

V letošním roce jste získala Cenu Alfréda Radoka za roli Alžběty ve hře Víra, láska, naděje. Je v téhle roli obsažen váš tehdejší život?
Určitě! Když s tím Kamila přišla, tak bylo jasné, že je to můj životopis v jiných reáliích. Ve mně to tak proudí... Můžete tu situaci, když ji znáte, vzít tak nějak emočně, můžete si dovolit ten luxus začít mluvit jinak, s jiným podtextem, a mluvit tak v několika plánech. Vlastně opustíte tu původní linii a dovede to zase tam zpátky, hrajete si.

Promítáte do svých rolí své životní okamžiky?
Ano i ne. Každý sahá do svých emočních zdrojů. On si to pamatuje, má v hlavě okolnosti, ve kterých se učil text. Například pláč je na jevišti velmi nebezpečný. Problém je, když se herec dojímá tím, jak on pláče. To mě třeba nikdy nerozpláče, musíte na to jít z jiné strany. Spousta lidí má spousty zkušeností a nejdete to přenést. Myslím, že to je ještě někde jinak.

Jak vzpomínáte na spolupráci s režisérem Vladimírem Morávkem na Dostojevském v Brně?
Á, to mám ráda, tehdy jsem byla ráda, že mi tu práci dal. Byl takový protipól, protože jsem tehdy pracovala v papírnictví a dlouho nic nemáte, a pak najednou dostanete dvě role a ještě jsem dělala paralelně krále Ubu, což bylo taky úžasné představení. V Agláje, jak miluje Miškina, a v tý Duně, která je nešťastná, jsem cítila, jak člověk metamorfuje časem ty myšlenky. Tím, že jsem si ten život odžila i z jiné strany a najednou jsem stála mezi hercem, tak jsem si uvědomila, že se člověk nemusí ani pohnout a je to tam, byla jsem toho plná. A nemluvím o výsledku, ten je pofiderní, ale jde o ten proces. Třeba včera byla spousta lidí s jiným názorem, říkali, že něco mohlo být jinak, ale pro mě je důležité, když se to povede a při hraní se přehoupnete do jiných úrovní, to je prostě svatá chvíle.

Jste věřící člověk?
Já nezapadám do žádné náboženské organizace, ale samozřejmě jsem věřící. To jsou věci, které se nedají vést nějakým tlakem, nedá se to dát do hierarchie. Já děkuju Prozřetelnosti.

Přistupujete k herecké profesi spíš hlavou, nebo srdcem? Myslím to tak, jestli nejdřív promýšlíte, kdo je ta postava a jak ji zahrajete, nebo jednáte spíš intuitivně?
Už jenom to, že se rozhodnete, jestli hlavou nebo srdcem, tak je to věc rozumu. Zase, když je něco bez vědomí, tak je to rozstřelené a je to k ničemu. Pro mě je nejdůležitější být si vědom, ale není to nic racionálního. Mám blíž k věcem, které se dělají intuitivně a baví mě to, jako když máte pero - a vy máte ten dar -, že umíte udělat tah a vy se učíte držet pero. Musíte umět držet to pero, abyste mohla udělat dokonalý tah, bez toho správného uchopení by ten tah byl roztřesený, nejistý, ale pokud byste neměla dar toho tahu, tak vám ten dokonalý úchop nepomůže. Hlavní motor je to srdce. Nikdy forma nemůže převýšit obsah a jen forma může dát neuvěřitelný rozměr tomu obsahu. Mě fascinuje, jak si lidi myslí, že to dělám náhodou, ale to žádná náhoda není. Ale neznamená to, že je to kalkul. Není to tak. Vy musíte být naprosto otevřená a vědět, že budete vnímat, co se odehrálo. Učíte se bystrosti, když něco upadne, tak na to musíte zareagovat.

V Černých pannách hrajete mladou muslimskou dívku. Těch údajných šestnáct jsem vám bez problémů uvěřila. Jak jste se do té role vžívala?
Ten text je strašný, je to vlastně blábol a mě baví, jak je to úplně absurdní. Toho textu je tolik a je to tak šílená rychlost! Kdybyste nebyla ve střehu, tak to neuděláte, jste mezi diváky a to je neuvěřitelný faktor. Vy víte, že to je tenhle druh postavy a do toho ty lidi okolo, to je neuvěřitelná složka a ti vám to ruší, někdo se zasměje, kýchne - a já mám potřebu na to reagovat - a pak přijde ta odměna ve formě energie, ale ta sebou nese ruku v ruce i nebezpečí, že se ztratíte a budete úplně úplně mimo. Mám ho ráda, protože mi umožňuje to představení zažít. Jsou to body, které nejsou pohodlné, bezpečné, není to jako odrecitovat něco na pódiu a vrátit se do zákulisí, tohle je čerstvost. Tam pak jak jsou ty výšiny. Ten začátek se souloží, to se mi špatně říká, ale přitom nemám problém chodit nahatá po jevišti, pokud to má svůj důvod a účel. Ten charakter není těžký, je to tam napsané.

Dostala jste někdy nabídku do nějakého nekonečného televizního seriálu? Přijde mi, že byste radši šla prodávat rohlíky, než hrát pekařku. Je to tak?
Ano. Dostala jsem nekonečně nabídek do nekonečných seriálů. To není revolta, ani to není pokus někomu nastavit zrcadlo. Nesoudím to, ale já se svojí osobou ne, to radši půjdu od toho a budu cestovat. To by vás vykradlo, hrozně rychle. Osobní síla člověka je spjatá se skutky a činy - s tím, co děláte, a čím víc děláte věci, se kterými nesouhlasíte, tím ztrácíte svoji sytost. Teď by mi někdo řekl, že nemám rodinu a hypotéku, rozestavěný barák. Ano, nemám, a  já to nesoudím a nemoralizuji, ale já bych z toho neměla radost a oni by neměli radost ze mě.

Agnes uvedla poslední sezónu divadla Komedie. Jste s tím koncem smířená?
Ne a ano. Je to domov, je nutné, aby to skončilo, protože to není nekonečná záležitost. Je to vzácný úkaz, tohle Divadlo komedie. Ty lidi, to setkání tady, to je vzácná materie. Pro mě je to doma, připomíná mi to plechový hrníček s kohoutkem, který jsem měla na kakao. Dělají mi hodně špatně ta čísla 313 do konce a od další premiéry 256.

Už víte, kam nastoupíte v příští sezóně?
Já mám nějaké potkání v zahraničí, bavilo by mě to i kvůli jazyku, tak asi Vídeň a Berlín.