Rozhovor

Celonoční představení v divácké dramaturgii oživí výstavu
[vydáno: 9.5.2019, Veronika Boušová]
V rámci 14. ročníku mezinárodní výstavy scénografie a divadelního prostoru Pražské Quadriennale bude Českou republiku reprezentovat unikátní koprodukční projekt divadel Tygr v tísni, LETÍ a Jihočeského divadla s názvem CAMPQ. Scénografickou instalaci na téma adaptačního tábora pro mimozemšťany doplní po tři exkluzivní večery imerzivní představení, které se v září dvakrát odehraje také v Českých Budějovicích. Přinášíme rozhovor s kurátorem expozice a jedním ze čtyř režisérů inscenace Ivo Kristiánem Kubákem.

Proč jste si za téma projektu zvolili právě adaptační tábor pro mimozemské civilizace?
Nepopíráme, že je tady jasná inspirace globální a politickou otázkou migrace, kterou jsme chtěli modifikovat a ozvláštnit takovým způsobem, aby byla zábavná nejen pro diváka, ale aby také utvořila nějakou kreativní platformu pro výtvarníky. To, že se jedná o adaptační tábor, nám rozvázalo ruce. V našem příběhu se návštěvník výstavy a divák setká se čtyřmi mimozemskými kmeny, které tábor obývají. Tři z nich jsou humanoidní, ale protože jsou to mimozemšťané, chovají se k věcem běžné potřeby trochu jinak než lidé.

Co to znamená v rámci utváření divadelního prostoru?
Pokud bychom zřizovali tábor pro lidi, očekávali bychom, že bude nějak vypadat a nějak fungovat, a za tím účelem se také připraví. S obdobným záměrem byl připraven tábor i pro mimozemšťany, kteří si ho ale přizpůsobují svým potřebám. A na tom se těch jedenáct výtvarníků a výtvarnic velmi vyřádilo. Téma jim umožnilo pustit si svou fantazii na špacír, uplatnit ji v rámci širších možností. Stejně tak na tom ale byli dramatici. K atraktivitě žánru, v tomto případě imerzivní výstavy a divadla, je vždy třeba přidat atraktivní náplň. Téma mimozemské civilizace je vlastně divadelní znak. A skrze tenhle znak včetně zábavy a vtipu, který v něm může být a bude obsažen, se snažíme přispět a vyjádřit k závažné otázce.

Mluvíme o výstavě a současně o nočním divadelním představení. Můžete organizaci celého projektu upřesnit?
Výstava na ostrově Štvanice probíhá v denních otevíracích hodinách PQ mezi desátou a dvacátou. I samotná výstava je interaktivní a imerzivní. Budou se v ní pohybovat zaměstnanci fiktivní vládní agentury pro začleňování mimozemských civilizací, která tábor provozuje, a možná i nějací mimozemšťané. Po tři noci pak tuto výstavu, tyto „kulisy“, oživíme speciálním představením, které jí dodá ještě další rozměr. V rámci divadelního příběhu probíhá večerní program pro návštěvníky tábora, kteří se mají seznámit s mimozemskými civilizacemi a rozhodnout, kdo z mimozemšťanů už je dostatečně adaptován pro odchod z oploceného tábora a život v naší společnosti. Noční příběh, trvající od soumraku do svítání, s sebou nese jednak příležitost pro využití light designu a jednak možnost koncentrace vjemů do jednoho místa. Město utichá, slyšíte pouze jez a občas auto, jedoucí po magistrále. Tiché město nám umožní ten prožitek zintenzívnit.



Co se momentálně děje na pozemku u VILY Štvanice?
K práci produkčně technického týmu se připojil herecký ansámbl. Probíhají schůzky s herci, první zkoušky, rozbory postav, orientace v prostoru a příběhu. Finální fáze zároveň znamená, že do vykolíkovaných prostor navážíme první součásti tábora, staví se ploty, brány, budou tu umístěny kontejnery, zapůjčené akciovou společností Metrostav. Máme měsíc na to, aby se ta děsně komplikovaná, zhruba 15 000 metrů čtverečních rozlehlá instalace zrealizovala.


zkoušky a přípravy unikátního projektu probíhají na mnoha frontách
zkoušky a přípravy unikátního projektu probíhají na mnoha frontách


Překvapily vás finální přípravy něčím?
Každý z herců, tvůrců a dokonce i produkce má neskutečnou míru svobody. Ale současně také obrovskou zodpovědnost. Když to vezmu například u herců, tak první část scénáře, který dostali, má dvě stě padesát stran. Inscenace má trvat sedm hodin. V ideálním případě by tedy scénář musel mít zhruba 50 000 stránek, aby každý ze čtyřiceti protagonistů, kteří hrají sedm hodin v kuse, měl dostatečné množství textového materiálu.

Což ovšem není reálné…
V imerzivním divadle to ani není možné. Proto scénář obsahuje jen klíčové okamžiky, situace. Každý z herců tak má k dispozici zhruba pět stránek s výstupy, které jsou opravdu jeho a kterých se může držet. Tyhle situace ve skutečnosti zaberou dvacet až třicet procent toho, co během noci sehraje. V projektu tedy může účinkovat pouze specifický divadelní kmen, který je schopen improvizovat a velmi svobodně se pohybovat v nalinkovaných mantinelech. Hrát podle předem připravených pravidel hry a zároveň velmi dobře spolupracovat s divákem nebo návštěvníkem, který je nedílnou součástí příběhu. Imerzivní divadlo je především divadlo divácké dramaturgie. V táboře jsou desítky míst, na kterých se budou současně odehrávat stovky situací. Oživí ho na sedmdesát herců a stovky návštěvníků. Budou tu probíhat paralelní příběhy, děje, zákruty, smyčky a je na divákovi, jakou cestu tím příběhem si vybere.

Takže ten vámi vytvořený alternativní svět musí být ve výsledku dokonale promyšlený…
Ano. Scénografové nyní dotvářejí prostor a postavy. Hercům společně s kostýmy přibydou části „těl“, modifikace, s nimiž musí přirozeně fungovat. Všechny složky se ve svých tvůrčích rozletech musí chovat trochu jinak a je na všech, aby to do premiéry 6. června zvládli.

Někteří vaši mimozemšťané prý disponují schopností číst myšlenky.
Každý z kmenů má nějakou specifickou vlastnost, která je nadpřirozená nebo nelidská, kterou člověk nemá. Například vysoká schopnost pracovat s informacemi, schopnost živit se kulturou, živit se emocemi, schopnost skupinového vnímání. Nechte se překvapit, jak to vyřešíme.

Jak mohu na závěr objektivně rozhodnout, který z mimozemšťanů je adaptabilní, když neuvidím úplně všechno?
V první řadě je to hra. Nepotřebujete porovnat všech padesát mimozemšťanů. Rozhodnout se můžete na základě osobní sympatie. Třeba proto, že vám některý z nich podá na zem spadlý předmět. Zároveň je tam ale dostatečný prostor pro to, abyste je poznala. Samozřejmě, nikdy nepoznáte všechny. Budete muset přijít na všechna představení, abyste jich poznala co nejvíc.

Ne každý divák vydrží celou noc. Máte připravené nějaké odpočinkové prostory?
Myslíme úplně na všechno včetně nepřízně počasí. Kromě možnosti odpočinku a občerstvení budou mít diváci k dispozici klidovou zónu, a pokud by příběh byl pro někoho moc intenzivní, může pochopitelně i odejít. Nikdo se ale nemusí nutně hnát za dějem. Může si v klidu prozkoumávat prostory, ve kterých se zrovna nic neděje. Snažíme se o maximální divácký komfort.

Projekt má dva domovy. Kromě plenéru u VILY Štvanice se jeho část nachází v českém pavilonu PQ na Výstavišti v Holešovicích.
Ano, patří k Sekci zemí a regionů. V Průmyslovém paláci najdete vstupní terminál, který láká k návštěvě ostrova. I zde je použit imerzivní princip a i zde zažijete nějakou akci. Hostesky vás osloví jako budoucího dobrovolníka v táboře. Mezi Výstavištěm a Štvanicí bude po celou dobu trvání PQ pendlovat agenturní autobus a během dne usnadní návštěvníkům cestu do tábora i z tábora. Začátky nočních představení jsou pak přímo na Štvanici.

Podobná akce takového rozsahu se u nás asi nikdy nekonala.
Co se týče délky imerzivního představení jsme první, co se týče toho rozsahu, tak ten je podle mne také unikátní. Co se týče té spolupráce tolika složek, subjektů a obřího ansámblu, produkčních týmů a dalších tvůrčích složek, tak je to také jedinečné. Je to monstrózní projekt a s tím souvisí i spousta různých rizik. Je to strašně náročná věc, ale myslím si, že celý tým to vede ke zdárnému cíli.

Výtvarně se na CAMPQ podílejí Aneta Grňáková, Anna Hrušková, Pavla Kamanová, Ivana Kanhäuserová, Kamila Polívková, Jitka Pospíšilová, Antonín Šilar, Ján Tereba, Jana Špalová, Ivan Acher a Martin Špetlík. Čím jste se při výběru řídili?
Ta skupina musí být nějakým způsobem homogenní. Už jenom proto, že spolu musí komunikovat a zároveň reprezentovat sekci české scénografie, která je něčím významná. Rozhodl fakt, že na projektu se podílejí tři koprodukční partneři a dva z toho jsou nezávislá divadla. Nezávislá scénografie a vůbec nezávislý divadelní sektor v poslední době nabývá na mohutnosti, síle a potenci. Nám přišlo zajímavé ukázat možnosti a schopnosti jednotlivých scénografek a scénografů, výtvarnic, light designérů a lidí mnoha dalších profesí, kteří pracují právě - ne primárně, ale zejména - s nezávislým divadlem.

V čem se liší scénografie pro klasické kamenné divadlo od scénografie pro divadlo imerzivní?
Scénografie imerzivního divadla je blíže spíše scénografii filmové. Divák či návštěvník ji má skutečně na dotyk, dokonce s ní přichází do interakce. V rámci imerzivního divadla je například ideální používat reálné zdroje světla, v interiérech jsou umístěny lampy, lustry, stolní lampičky a podobně. V divadelním svícení osvětlovací tělesa nevidíte, tady vidíte všechno. Vše, co je součástí scénografie, je i součástí příběhu. Každý papír, který se v táboře nachází, je součástí alternativního světa. Každá věc, která se do tábora dostane, je současně herním předmětem. A proto výtvarnice a výtvarníci počítají s tím, že znakovost, která se běžně v divadle používá, tady nefunguje. Spousta z nich má také filmovou zkušenost.

Scénář vznikl v rámci mezinárodního projektu Fabulamundi – Beyond Borders, jehož zástupcem v České republice je Divadlo LETÍ, a psali ho čeští autoři Marie Nováková a David Košťák spolu s Katalánci Claudií Cedó a Joanem Yago. Jak spolupráce probíhala?
Geneze scénáře byla poměrně komplikovaná. Ostatně jedním z cílů tohoto projektu bylo zjistit, zda je vůbec možné napsat scénář pro imerzivní divadlo. Každý autor měl na starosti jeden z kmenů a poté se jednotlivé části scénáře musely prolnout a správně sestavit dohromady. Na konečné verzi pracují už všichni, režiséři, výtvarníci, herci, dramaturgové a autoři. Některé situace se dopisují, jiné se pozměňují, škrtají a podobně. Výsledkem je to, že scénář existuje. Když se vrátím na začátek, nikdy není možné podchytit sto procent toho, co ten který herec má hrát, lze pouze podchytit pozadí různých situací, postav, míst a tak. Ale podařilo se nám dokázat, že se to do jisté míry napsat dá.

Jde o výjimečnou akci i v evropském kontextu?
Nechci nic poměřovat. Tím, že je to současně výstava a inscenace, je to sice i v rámci Evropy mimořádné, ale jinak jsem viděl v zahraničí i dvanáctihodinové imerzivní inscenace, nebo vím o takových, které trvaly dokonce několik měsíců. Co se ale České republiky týče, myslím, že se na takhle rozlehlou půdu pouštíme jako první.
.
.......................................................

Další rozhovory