Rozhovor

Dva týdny jsem chodil s hlavou v oblacích
[vydáno: 12.10.2017, Pavla Haflantová]
Matyáš Řezníček (foto: archiv Národního divadla)Skupina OLDstars odstartovala oslavy 15letého výročí své existence uvedením švédského monodramatu Po Fredrikovi. A právě v této inscenaci se po několika letech vrátil ke svým počátkům úspěšný mladý herec a člen souboru činohry Národního divadla Matyáš Řezníček. Sešli jsme se, abychom probrali nejen jeho dosavadní kariéru, ale také budoucí plány a sny.

První, standardní dotaz: jak ses dostal k divadlu a hraní?
Rodiče mě přihlásili do Dismanova rozhlasového dětského souboru, kam jsem chodil od šesti do patnácti let. Myslím, že tenkrát jsem neplatil za moc dobrého herce, ale vždy mě to bavilo. Navíc jsem právě tam poznal většinu kamarádů, se kterými se bavím dodnes a přes které jsem potkal určitou skupinu kreativně přemýšlejících lidí.
Pak Tomáš Staněk založil OLDstars, soubor pro lidi, kteří chtějí své herectví posunout někam dál od dětských hrátek k regulérnímu studentskému divadlu. To mě zaujalo a pokračoval jsem u něj. Nakonec jsem zjistil, že mi hraní docela jde. DAMU jsem začal zvažovat asi tak rok předtím, než jsem tam skutečně nastoupil. Nevěděl jsem, co jiného. Věřil jsem, že mám talent, lidé v okolí mě povzbuzovali, tak jsem to zkusil. Ale až v rámci DAMU jsem se do toho zažral.

Na DAMU tě přijali hned na první pokus?
Ano, stejně jako většina našeho ročníku. Vím, že na DAMU potřebují vidět, že člověk bere svůj zájem vážně. A já jsem to musel trošku předstírat, zahrát. Opravdu vážně jsem to začal brát právě až na DAMU.

Jak vlastně probíhá takové učení se herectví?
Z několika důvodů je nejnáročnější první ročník. Trávíte ve škole celé dny, ale kromě hraní se musíte učit i různé teoretické předměty, kterých v dalších ročnících postupně ubývá. Samozřejmě jsou zajímavé, ale při tom zápřahu můžou člověku připadat tak nějak navíc.
Pro mě je zajímavé sledovat na sobě, co jsem se naučil. DAMU vám dá především možnost čtyři roky od rána do večera hrát a k tomu mít někoho kompetentního, kdo vás hodnotí a kritizuje. Získáte praxi a máte čas vše si vyzkoušet. Zároveň pronikáte postupně do divadelního světa, můžete se někde ukázat, získat kontakty. Často přemýšlím nad tím, co mě škola naučila. V případě herectví totiž nikdy nemůžete poskytnout záruku kvality. S každou novou rolí začínám od začátku.

V čem spočívá hlavní úskalí studia?
Abych mluvil za sebe, v OLDstars jsem měl vybudovanou nějakou pozici a sebevědomí a najednou jsem přišel do prostředí, kde to tak mají všichni, jsou velice šikovní. Byl jsem na činohře v ročníku vedeném panem Burianem a tam se ten prvák bral vlastně jako prodloužené přijímačky. Náročná je pak kombinace toho, co vše musí člověk zvládnout a vědomí, že nemáte nic jisté.
Studenti mohou být kdykoliv vyhozeni pro nedostatek talentu. To je jediný důvod. Každý pedagog, každý vedoucí, který si svůj ročník vybírá, to má jinak. Ale za tři dny se nedá poznat vše. Dá se vyfiltrovat hodně lidí. Může se stát, že nevezmou někoho, kdo měl špatný den a stejně tak můžou vzít někoho, koho vzít neměli. A je to opravdu vidět, pokud někdo začne zaostávat, prostě na to nemá.
Přijde mi v pořádku, pokud je tedy někdo vyhozen v průběhu prváku. Naopak mě hodně rozčilovalo, pokud k tomu došlo až během třetího ročníku. To je šílený. Někdo dva a půl roku žije jen DAMU a pak ho vyhodí s tím, že má nedostatečný talent. Když ho vyhodí u přijímaček, může si říct, že měl špatný den a může se dostat za rok. Ale po dvou letech studia to prostě vzdá…

Rituální vražda Gorge Mastromase (foto: Kryštof Kalina)
Rituální vražda Gorge Mastromase (foto: Kryštof Kalina)


Ztělesňuješ příběh úspěšného mladého herce. Nejprve přípravka OLDStars, potom DAMU a ze školy rovnou do Národního divadla. Jak jsi se dostal do souboru?
Dan Špinar se přišel podívat do DISKu a líbil jsem se mu. Byl to skvělý pocit. Národní divadlo nebylo mou vysněnou metou, nicméně mi to samozřejmě velice polichotilo, 14 dní jsem chodil s hlavou v oblacích a říkal si, jaký jsem „národní umělec.“
Pak jsem vlastně zjistil, co to doopravdy obnáší. Je hodně těžké přijít z DISKu rovnou do prostředí, kde idolové, které obdivoval, jsou jeho kolegové. I učitelé jsou najednou kolegové. Vůči tomu prostředí stále cítím ostych.

Jak k tobě přistupují bývalí učitelé a nynější kolegové? Dokážou vypnout svou učitelskou roli?
Dokážou. Bál jsem se toho, hodně. Paní Salzmannová vedla mou ročníkovou práci a rok na to jsme spolu pokuřovali u sodovky. Bál jsem se, že ti učitelé naprosto automaticky budou mít stále tendenci mě poučovat a ani bych jim to neměl za zlé. Ale jedná se o čistě kolegiální vztah. Když mi chtějí něco poradit, tak to udělají. A já cítím, že bych stejně tak mohl poradit jim – ne, že bych to dělal. Ale dostávám opravdu jen dobře míněné rady.

Jaký to byl pocit poprvé vystoupit na jevišti Národního divadla v Manon Lescaut? Připraví tě škola či zkoušení na to, co nastane?
Ano, připraví. Předtím jsem hrál ve Vinohradském divadle v inscenaci Romeo a Julie, takže jsem si už vyzkoušel početné publikum. V tom je určující čtvrtý ročník na škole. V OLDstars jsme reprízovali inscenace jednou za dva měsíce a maximální počet repríz byl deset, patnáct. No a na DAMU se tři roky nereprízuje vůbec. Po třech měsících zkoušení odehrajete klauzuru jednou, pokud se jedná o opravdu významný úspěch, tak třeba až čtyřikrát, ale to je vše. Každopádně pro mě to byl vždy úplně extrémní zážitek, vědomí, že právě teď musím předvést to, na co jsem se tři měsíce připravoval. A pak přijde DISK. To byla největší škola, kdy jsme každou inscenaci hráli dvakrát měsíčně a reprízovalo se třeba 60x. Tam si člověk zvykne na stav příjemné rutiny. Už nemůže být nervozní z každého představení. Na Vinohradech jsem samozřejmě před premiérou nervozní byl, ale i ta nervozita se stane součástí té rutiny. Je to jiná tréma.

Manon Lescaut (foto: Patrik Borecký)
Manon Lescaut (foto: Patrik Borecký)


Kromě jevišť Národního divadla je možné tě vidět v monodramatu Po Fredrikovi. Původně byly plánované pouze premiéra a dvě reprízy. Co tě motivovalo k tomu vrátit se do OLDstars a udělat obrovský kus práce jen proto, abys 3x odehrál ve sklepě ve Vršovicích představení pro 20 lidí?
Já jsem si to chtěl zkusit. Stát dvě hodiny sám před diváky je neuvěřitelný zážitek. V této inscenaci sedí lidé v kruhu, jsou osvětleni stejně jako já, jsem tam s nimi, text jim říkám přímo do očí. Během představení se dostanu do takového rauše, že jsem něco podobného nikdy dříve nezažil. A to jsem si prostě chtěl vyzkoušet. Bylo mi jedno, pro kolik lidí budu hrát. Samozřejmě jsem doufal, že se inscenace bude líbit. Ale můj hlavní cíl byl zkusit, jestli zvládnu úplně sám utáhnout dvouhodinové představení. S Tomášem jsme se o Fredrikovi bavili už dlouho a jakmile jsme měli čas, tak jsme se do něj pustili.

Zkoušení probíhalo jeden na jednoho?
Ano. Začali jsme před prázdninami, ale nebylo moc času ani energie. O prázdninách jsme pak pokračovali až v druhé polovině srpna a to už jsem uměl text, což byl velký krok dopředu. Předtím jsem neměl problém docházet do HAROldu po večerech, ale neměl jsem čas se učit. A o prázdninách to šlo samo, dal jsem si na učení textu 10 dní, byl jsem doma v klidu a mohl si to rozložit. Zkoušet s vědomím, že už celý text umím, bylo příjemné a vše šlo mnohem rychleji.

Jak ses potom vyrovnal s tím, že hraješ před lidmi, skutečně z očí do očí?
Měli jsme veřejnou generálku, kde jsem si poprvé vyzkoušel hrát i pro lidi. A to získalo úplně jinou dimenzi. Hodně jsem se bál, protože celou dobu jsem hrál na prázdné židličky a Tomášovu pohledu jsem se vyhýbal. Když jsem se na něj podíval, úplně jsem se nechal rozhodit a bál jsem se, že to tak bude i s dalšími lidmi. A prvních 10-15 minut opravdu ano, ale pak jsem si zvykl a těžil z toho. Ale Tomášovu pohledu se vyhýbám dodnes. Protože vidím, co si myslí, a v tu chvíli nad tím začnu sebekriticky přemýšlet. Což není výhodné. Během představení nad sebou vůbec nesmím přemýšlet zvnějšku.

Po Fredrikovi (foto: Marie Tučková)
Po Fredrikovi (foto: Marie Tučková)


Aktuálně zkoušíš Maryšu s Janem Mikuláškem, jak se ti s ním pracuje?
Já rád chodím do divadla, baví mě sledovat trendy, žít divadlem. Nejraději mám divadlo Na zábradlí právě v současné éře. No a teď s Janem Mikuláškem pracuji, což jsem si vždycky přál zažít, jak vzniká jeho divadlo. Jsem moc rád, že můžu být při tom.
Protože měl původně Maryšu režírovat Štěpán Pácl, bál jsem se, že to pro Honzu Mikuláška bude jen zadání, že s tím nebude osobnostně spjatý, protože to jen dostal k dodělání. Ale mám pocit, že tu hru má rád a chce ji dělat. Na zkouškách je znát, že ho text zajímá. A já se během prvních týdnů zkoušení do té hry úplně zamiloval. Dřív jsem na ni neměl názor, ale ty postavy jsou neuvěřitelně nadčasově napsané.

V jaké fázi je zkoušení měsíc a půl před premiérou?
Ve zkušebně ve Stavovském divadle máme náznaky scény, kostýmy ještě nemáme a jen si tak hrajeme. Je to zase něco úplně nového oproti tomu, co jsem dosud zažil. Zatím situace nestavíme, nefixujeme, není nic dobře a nic špatně, prostě si jenom hrajeme a zkoušíme, opravdu zkoušíme. Mikulášek říká spíš obecnosti k napětí situace, k charakterům, ale nic ke konkrétnímu provedení. Je to skvělá zkušenost. Dva týdny jsme měli čtené zkoušky, kdy jsme jen analyzovali text. Nyní to začíná krystalizovat. Nefixují se konkrétní situace, gesta a intonace, ale spíš se začínají tříbit charaktery.

A máš nějaké další plány?
Na konci sezóny budu zkoušet s Danem Špinarem Vítejte v Thébách, ale nyní se plně soustředím na Maryšu.

Nepřipadáš si nevyužitý?
Naopak. Minulý rok byl dost šílený, jsem tu druhou sezónu a hraji asi v pěti nebo šesti inscenacích. Minulou sezónu jsem měl na odpočinek po premiéře asi tak čtyři dny a pak jsem zase naskočil do něčeho jiného. Často to byly trošku nevděčné role, kde musím být, ale zároveň nemůžu moc hrát. Jsem rád, že nyní mám dvě věci rozprostřené v sezóně a mezitím mi snad zbyde čas i na jiné věci.

Máš představu o tom, co bys chtěl ještě vyzkoušet, čeho dosáhnout po Národním divadle? Kam se můžeš posunout?
Ještě se mám hodně moc kam posouvat, ale takto nad tím nepřemýšlím. Teď mě čeká první velká role, což je rozhodně další meta. Nestanovuji si cíle. Nějak tak cítím, že bych se nechtěl ve svém životě omezit jen na herectví, že bych si chtěl třeba sáhnout i na režii, vytvářet svůj vlastní projekt. Do toho dělám hudbu, i to mě rozptyluje. No a vím, že bych jednou chtěl zkusit učit, to by mě hodně bavilo. Předtím jsme mluvili o tom, co umím. Myslím, že když člověk učí, může si to zformulovat a následně předat dál. Vést ročník na DAMU... ale to je samozřejmě hodně vzdálená budoucnost.

Zmínil jsi, že skládáš hudbu. Jakou?
Elektronickou. Nesoustředím se na konkrétní žánr. Se spolubydlící, která studovala UMPRUM, jsme založili audiovizuální duo GAUNER, ona dělala naživo vizualizace a já k nim skládal hudbu. Audiovizuální jsme byli v pravém smyslu, šlo o performativní celek, kde nebylo možné oddělit od sebe obrazovou a zvukovou složku. Potom jsem se náhodou dostal k vytváření hudby na zakázku. Snažím se hlavně vyznat napříč žánry tak, abych dokázal splnit zadání. A baví mě to. Spolupracoval jsem na Jatkách78, kde jsem pomáhal s hudební dramaturgií k jedné inscenaci. Naposledy jsem složil hudbu k představení Arabská noc na malé scéně divadla A. Dvořáka v Příbrami. To byl můj první autorský projekt a moc mě bavil. Tímto směrem bych se rád ubíral dál, tak doufám, že si mého umu někdo všimne.

Mladí herci, se kterými se setkávám, často mluví o ambicích zkusit si režii, dramaturgii, jiné projekty. Myslíš, že je to současný trend, že herec nechce jen splnit zadání režiséra a jít si po svých?
Myslím si, že mladý člověk má zápal. Já když jsem tady zaměstnaný a nazkouším za sezónu jen dvě nové inscenace, tak budu chtít ve volném čase něco dělat. Nemám rodinu, kterou bych musel živit, takže mi stačí, co si zde vydělám, a dál si můžu dělat svoje věci bez ambicí na výdělek. A to bude určující, věk a životní situace.

Co ty a televize?
Minulý rok jsem natočil film Do větru s Jenovéfou Bokovou a Vladimírem Polívkou, natáčeli jsme měsíc v Řecku a věřím, že výsledek bude pěkný. Scénář byl kvalitní. K té roli jsem se dostal tak, že režisérka se přišla podívat na mé představení, viděla mě hrát a líbil jsem se jí. Oceňuji, že si režisér večer udělá čas a přijde se podívat na jednoho konkrétního herce, který ho zajímá. Odmítám ale chodit na castingy, kde se režisér zavře do místnosti a během dvou hodin zhodnotí sto herců. Možná kvůli tomu přicházím o role, ale pro mě to prostě není.

Do větru (foto: THE CARTEL)
Přípravy natáčení filmu Do větru (foto: THE CARTEL)


Máš nějakou zprávu pro čtenáře?
Nechápu, proč je dnes divadlo mezi mladými lidmi outsiderská záležitost, nerozumím tomu. Mladí lidé chodí do divadla málo a je to škoda. Asi ani nevědí, že existuje něco jako současné svěží divadlo. Rád bych tedy čtenářům vzkázal, ať chodí do divadla, ať ho propagují všude kolem sebe a snaží se brát kamarády na něco, co by se jim mohlo líbit.
.......................................................