Rozhovor

Čtvrtstoletí Pražského divadelního festivalu německého jazyka proběhlo v loňském roce online a bez oslav. Nadcházející 26. ročník se chystá v termínu od 15. listopadu do 6. prosince 2021 opět v plném rozsahu. Vedle činoherních inscenací z repertoáru německojazyčných tradičních scén přinese tuzemskou premiéru hry držitele Nobelovy ceny Petera Handkeho na české téma, experimentální novinky nezávislé skupiny Rimini Protokoll nebo autorské čtení vnuka Heinricha Manna a mnoho dalšího. „Předmětem našeho festivalu je aktivní propojování kultur a kulturních vlivů,“ říká nový ředitel a dosavadní šéfdramaturg PDFNJ Petr Štědroň.


Co je pro letošní programovou náplň charakteristické?
V každém ročníku festivalu hledáme motto, které vystihuje dramaturgickou či společenskou situaci, navíc usilujeme o to, aby bylo srozumitelné pro obě strany. Letos jsme zvolili slovo AUFgeschlossen, které v sobě skrývá několik významů. Rozdělíme-li je, pak první jeho část znamená „otevřeno“, a ta druhá naopak „zavřeno“ – to je situace, s níž se vypořádávala divadelní scéna v celé Evropě. Význam celého slova „aufgeschlossen“ ale také vyjadřuje otevřenost ve vyšším smyslu, nepředpojatost, přístupnost, extrovertnost – a v tomto duchu chápeme dramaturgii festivalu po celou dobu jeho existence.

Festival zahajuje inscenace Orlando na motivy románu Virginie Woolfové, kterou uvádí Staatstheater Hannover. Proč jste si vybrali právě tento titul?
Orlando Virginie Woolfové boří konvence, gender, status, struktury moci. S nestárnoucím Orlandem, mužem, co se probudí jako žena, se vydáme na průlet staletími v režii britské režisérky Lilly Sykesové. A v titulní roli uvidíme slavnou německou herečku Corinnu Harfouch, která nás spolu s Oscarem Olivem hravě a fantazijně provede propastmi a vrcholy mužského i ženského života.

Schauspiel Hannover - Orlando (foto: Kerstin Schomburg)

Připomenete, které umělce a tvůrce z letošního programu jsme na PDFNJ už mohli v minulosti vidět?
Viděli jsme už řadu tvůrců a umělců, ale ještě nikdy v inscenacích nebo projektech, které uvidíme letos. Viděli jsme například skvostnou německou herečku Sophie Rois – známe ji z inscenací René Pollesche, Franka Castorfa, celé velké éry berlínské Volksbühne a také řady filmů, třeba o rodině Mannových – a letos ji uvidíme v podmanivé inscenaci textu rakouské prozaičky Marlen Haushoferové z berlínského Deutsches Theater. Uvidíme také Corinnu Harfouch, jejíž charakteristika by nebyla o nic méně hvězdná – stálice filmové a divadelní scény spojená s divadelníky jako Heiner Müller, Jürgen Gosch, Dimiter Gotscheff, se představí v hlavní roli výše zmíněné inscenace Orlando z Hannoveru. Režisér Stefan Bachmann už v Praze také byl, ovšem před 21 lety. Mezitím se z něj stal intendant, režisér výrazného rukopisu a témat. Letos uvedeme jeho inscenaci ze Schauspiel Köln, který vede. Uvidíme ale také několik textů v prvním provedení – z Vídně přijede muzikální inscenace Oxytocin Baby dramatičky Anny Neaty, uvedeme také šestidílné online-nastudování textu E. Palmetshofera Eduard II.

Schauspielhaus Wien - Oxytocin Baby (foto: Matthias Heschl)

Festivalovým představením Návrat do Remeše se do Prahy vrací režisér Thomas Ostermeier. V čem je tato jeho inscenace výjimečná?
Inscenace Návrat do Remeše je jevištním zpracováním textu Didiera Eribona, velkého francouzského sociologa a filozofa, který je jakýmsi klíčem pro čtení rozporů současného světa. Ostermeierovy inscenace (divák našeho festivalu si asi pamatuje jeho velká jevištní díla jako Nora, Hamlet, Richard III. či Manželství Marie Braunové) mají velké přesahy výpovědí, hrají v nich skvělí herci, jsou řemeslně dokonalé a pracují s důmyslnými scénografiemi a často i s filmovými projekcemi jako výrazovým prostředkem. Tak je tomu i u Návratu do Remeše. Postava autora se vydává do města, odkud vzešel a konstatuje převratné změny, které se v jeho životě a životě dalších aktérů odehrály – objevují se stinné stránky minulosti, nesrovnalosti současného života, které se přirozeně přelévají do dalších jednajících postav. Je to velké divadlo (také ho hrajeme v Hudebním divadle v Karlíně) s hlubokou výpovědí o stavu současného světa.

Schaubühne Berlin - Rückkehr nach Reims (foto: David Baltze)

V rámci off-programu připomenete uměleckou rodinu Mannových. Co vás k tomu vedlo a které členy chcete představit?
Bratři Mannové nesporně ovlivnili nejen německojazyčnou, ale i evropskou, českou literaturu. V rámci off-programu uvedeme česko-německý kabaret skupiny Das Thema s názvem Erika Mann?. Věnuje se samozřejmě osobě herečky, spisovatelky, důležité aktivistky a kabaretiérky Eriky Mannové, dceři Thomase Manna. Dalším bodem doprovodného programu je pak autorské čtení Jindřicha Manna, který je spisovatelem, scenáristou a také synem Leonie Mannové a Ludvíka Aškenázyho, tedy vnukem druhého z bratrů, Heinricha Manna. Jindřichu Mannovi vyšly v češtině dvě knížky. Povídkový Lední medvěd a Poste restante – autobiograficky laděný svazek, v němž líčí zážitky z této významné rodiny. Česky mluvící a píšící vnuk Heinricha Manna, navíc sám pozoruhodný tvůrce, ukazuje provázanost středoevropského prostoru, nabízí mimo jiné vlastně to, co je předmětem našeho festivalu. Aktivní propojování kultur a kulturních vlivů.

Zařazujete také miniprofil skupiny Rimini Protokoll, reprezentující nezávislé dokumentární divadlo…
Troufám si říct, že Rimini Protokoll, dnes snad nejvýraznější evropskou skupinu, která se věnuje rešeršnímu, dokumentárnímu divadlu, čeští diváci poznali právě díky našemu festivalu poprvé před čtrnácti lety. Soustavně se snažíme sledovat jejich (ale i jiných skupin podobně progresivního směřování, jako jsou She She Pop nebo Gob Squad) novátorské snahy o rozšiřování toho, co může být předmětem divadla, jak se mění médium divadla. Jejich tvůrčí postupy ostatně přebrala řada kamenných scén, kde jsou častými rezidenty a z počáteční nedůvěry vůči divadlu „expertů všedního dne“ se stalo hledačské, ovšem již akceptovaný a etablovaný směr divadelní tvorby. Tři počiny Rimini Protokoll – regulérní inscenace, ovšem bez aktérů Konference nepřítomných, instalace Feast of Food, která využívá technologie VR-brýlí i Temple du presént, filmový esej o vztahu zvířete a člověka jsou jen malou ukázkou toho, čím nás Rimini Protokoll provokují, lákají a vybízejí k úvahám zdaleka nejen o roli tradičního divadla v dnešní době.

Součástí programu jsou filmové projekce. Proč jste se vydali touto cestou? Není v současné době zájem spíše o živou produkci?
V programu letošního ročníku najdeme celkem dvě filmové projekce. Tou první je naprosto netradiční, esteticky velmi výrazné a imerzivní filmové zpracování inscenace textu Ewalda Palmestshofera Eduard II. v režii vycházející hvězdy německé režie Pinar Karabulutové. Inscenace vznikla v dobách lockdownu, má šest půlhodinových dílů, a zdaleka není otrockým převodem divadla do filmové podoby. Ukazuje, jak může být setkání filmu a divadla inscenačně přínosné, vytváří zcela nečekanou skutečnost a souvislosti. Druhou projekcí je pak Temple du presént, režijní práce Stefana Kaegiho z tvůrčího týmu Rimini Protokoll – v hlavní roli je zde chobotnice se svými devíti mozky, osmy chapadly a třemi srdci. Online-prostor se stal nedílnou součástí tvorby všech relevantních evropských divadel, je to nová forma, kterou jsme chtěli zohlednit a která může nabízet velké podněty živému umění a samozřejmě naopak.

Studio Hrdinů - Moje říše je z tohoto světa (foto: Martin Špelda)

Jste spokojen s letošním výběrem laureáta Ceny Josefa Balvína?
Ano, jsem. Kromě toho, že inscenace Miroslava Bambuška Moje říše je z tohoto světa objevuje českému divákovi svět textů Wolfganga Borcherta, tak se ocenění samozřejmě vztahuje i k divadlu, kde inscenace vznikla. Tím je Studio Hrdinů, které se soustavně věnuje hledačským tvarům a pokusům o novou poetiku divadla.

Velkou událostí bude bezesporu premiéra inscenace Handkeho hry Zdeněk Adamec. Jedna scéna v česko-německé koprodukci a v režii Dušana D. Pařízka. Zůstane na repertoáru Divadla Na zábradlí i po skončení festivalu?
Ano, inscenaci Dušana D. Pařízka Zdeněk Adamec. Jedna scéna bude nadále uvádět Divadlo Na zábradlí. Je to skutečně exkluzivní projekt v mnoha směrech. Jednak se po letech vrací do Prahy režírovat Dušan Pařízek, který poprvé v češtině uvede na jeviště text Petera Handkeho, který je tolik spjatý s českou skutečností nedávné doby. V inscenaci navíc bude kromě Stanislava Majera, Martina Pechláta a Jiřího Černého hrát vynikající německý herec Samuel Finzi.
.