Rozhovor

Začneme od DAMU...
[vydáno: 31.5.2013, Pavla Haflantová]

Vidět Radovana Klučku na jevišti znamená především pocítit neskutečný příliv energie, která z něj v každém okamžiku vyzařuje. Tuto energii dle vlastních slov čerpá při hraní pro dětské diváky v divadle AHA!. S absolventem „slavného“ ročníku 2007/2008 na KČD DAMU jsme si povídali o tom, jak je spokojen se svým současným hereckým životem a jak se k němu postupně dopracoval...



Kdy padlo tvé životní rozhodnutí stát se hercem?
Asi když jsem jako malý obdivoval Arnolda Schwarzenegera, protože měl obrovské svaly.

Proto ses přihlásil na DAMU?
Ne, v té době už jsem si našel i jiné vzory. Ale v šesti, osmi letech, kdy jsem se pro toto povolání rozhodl, to bylo kvůli němu.

Jako střední školu jsi zvolil gymnázium, proč ne konzervatoř?
Nevěděl jsem totiž o její existenci. Navíc rodiče by mě určitě nepustili. Dnes si myslím, že konzervatoř je velice svazující. Lidé, kteří ji vystudovali, už mohou být po celý život pouze herci. Průser číslo jedna je, že kdo má „konzervu“, tak neumí ani slovo anglicky. Oni se to tam sice učí, ale každý na to kašle. Stejně tak neumí pořádně česky, neumí matematiku, základní ekonomická pravidla. Jejich hlavní a jedinou náplní je herectví. Neznají ani autory, pouze jak se mají postavit na jevišti.

Může být absolvovaná konzervatoř výhodou při přijímačkách na DAMU?
Ano, ale pokud je uchazeč příliš dobrý, tak mu řeknou, že už jej nemají co naučit a ať si najde angažmá. Ale samozřejmě neporadí, jak si jej najít či jak ho získat. Výhodu konzervatoře vidím v tom, že člověk ztratí stud, zábrany.

Ty ses na DAMU styděl?
Určitě ano. Když jsem měl první přijímací kolo, tak jsem jel za kamarádem, ať mě naučí tango. Opili jsme se a já deset minut před začátkem ještě seděl na záchodě a proklínal feferonky z hermelínu. Případný neúspěch jsem nebral tak, že se mi zhroutí svět, ale částečně by se mi určitě zhroutil svět herectví.

Chodil jsi do silného ročníku se spolužáky, z nichž většina zůstala v Praze, to samo o sobě je docela nevídané. Vnímal jsi nějak tuhle skutečnost?
O tom se rozhodlo až v průběhu studia. Když jsme nastoupili do prvního ročníku, nikdo z nás nebyl známý. Vše se musí sejít komplexně, není to pouze o vedoucí ročníku MgA. Salzmannové, ale i o učitelích pohybu, hlasové výuky atd. Budovaly se vztahy, vyvíjely osobnosti, vše se měnilo. Tři lidé byli vyhozeni, z toho jsme byli v prvním roce vyděšeni všichni. Ke zlomu došlo až ve třetím, čtvrtém ročníku, kdy všichni vyrostli o čtyři sta procent nahoru.

Jednou z Tvých absolventských inscenací byli Bratři Karamazovi, jak se Ti na takto náročné hře pracovalo?
Na začátku mě to určitě nebavilo. Jednak je to Dostojevský, jednak samotné téma je těžké na přemýšlení, zkoušení a hraní. Nejprve z toho bylo málo lidí nadšených. Dnes bychom k takové hře přistupovali jinak, ale přesto se jednalo o věc, která posunula celý ročník o třídu výš a stmelila kolektiv víc dohromady. Nevím, jestli od té doby někteří z nás dělali něco lepšího či podobně vysoké umění.
S Dostojevským jsme třeba já s Vojtou Dvořákem zůstávali i po škole. Špinar nám pořád nadával za to, jak hrajeme, což vycházelo z toho, že jsme byli mladí nezkušení blbci. Dnes bychom určitě pracovali jinak, třeba i lépe, určitě by to nestálo tolik dřiny. Absolventskou inscenaci z nás Špinar vymlátil. Už se prý zklidnil, ale ten projekt byla jeho srdeční záležitost, vydupal si ho a nakonec dostal, co chtěl.

Viděl jsi inscenaci v Dejvickém divadle?
Neviděl, ale dostali jsme za úkol přečíst román a byla to nejtlustší knížka, kterou jsem kdy přečetl. Jediné, co mi na tomto díle opravdu vadí, jsou ženské postavy. Ruská nátura, ruské ženy popsané v literatuře jsou nepříjemné, zdlouhavé, trapné, nepravdivé. Jako kdyby Dostojevský neměl nikdy nic se ženskou. Ty pasáže mě štvaly, třicet stránek jsem trpěl, a pak bylo zase vše dobré.

Myslím, že inscenovat Dostojevského je odvaha hraničící s troufalostí – rozhodně se nejedná o divadlo pro každého...
Určitě je těžké sehnat partu tolika dobrých herců, protože jestliže začne nějaká část představení, nějaká postava, pokulhávat za ostatními, viditelně to sráží výsledek. Druhá věc je, nakolik jsou Dostojevského témata aktuální. Špinar pojal inscenaci jako generační výpověď, aby tomu rozuměli lidé, pro které a o kterých to bylo. V knize měly postavy stejný věk jako my, což není vždy obvyklé. Takto náročnou roli zahraje lépe zkušený, třeba čtyřicetiletý herec, ale paradoxně bude hrát dvacetiletého kluka. I když zrovna zde jsou postavy univerzální. Kdybych četl Dostojevského ve čtrnácti, vidím akorát debilní příběh o nějakých můrách, které chtěly souložit s nějakým pánem, on nechtěl a do toho se motá pobouchaný křesťan. Když si totéž přečtu ve dvaceti, vezmu si z knihy něco jiného, stejně tak ve čtyřiceti... jako třeba v případě Malého prince.


Po škole jsi nastoupil do Divadla AHA!, měl jsi zájem hrát dětské divadlo?
Chtěl jsem dělat kvalitní divadlo, takže jsem se snažil ho dělat dobře. Jako první inscenaci jsem nazkoušel Pinocchia a získal třicáté místo v anketě i-divadlo.cz. Po škole mi nikdo jiný angažmá nenabídl. Řešil jsem Ostravu, ale vlastně jsem nechtěl odejít z Prahy, to by mě zabilo. Jsem ze Zlína a vím, jak to tam funguje. Kdybych dostal angažmá ve Zlíně, nebyl bych šťastný.
Mě vlastně divadlo jako institut či budova nezajímá. Nechápu, za jakých podmínek funguje a kdo tam pracuje, všechny tyto záležitosti mi přijdou neuvěřitelné. Necítím potřebu být v Národním divadle, nevnímám jej jako symbol. Ale nechápu, jak může právě třeba Národní divadlo se svým obrovským rozpočtem snižovat platy, takže ve výsledku dostávají herci někde v regionu větší plat, než ti z naší „první scény.“ Znám fungování této instituce z referencí, od spolužáků a kamarádů, kteří tam hrají a vím, že bych nechtěl do takového angažmá. Zahrát si ano, rád, protože Národní divadlo je samozřejmě krásný prostor, ale to je vše.

Jaké je hrát pro děti?
Pokaždé jiné, nedá se říct, že by hraní pro děti mělo nějaká pravidla. Jezdíme hodně na zájezdy, ale když přijedou třeba děti z okolí Prahy sem, tak mlčí, jsou vychované a slušné. Jakmile jsou to místní návštěvníci, tak řvou a nikdo je neokřikne. Víme, že v některých místech začnou dění komentovat, takže se musíme přizpůsobit, abychom se nenechali vyrušit, ale aby děti nadále věděly, co se na jevišti odehrává a pochopily to. Víš, oni divadlo chápou na úrovni pocitu, který mají z představení. V kategorii 3-6 let ani nerozumí všem slovům, která zaznějí, vnímají hlavně vizuálně a hudebně, chápou energii.
A nad šest let už může člověk hrát složitější témata, více se rozpovídat. Horší jsou puberťáci, 10-12 let a někdy i doprovázející učitelky. Nedávno jsme hráli Mauglího, kterému na konci první půlky unesou maminku a on zpívá srdceryvnou písničku, která vždycky děti rozbrečí: „Kdo mě má rád, kdo pohladí mě...“ a z hlediště se ozvalo: „Já tě nemám rád!“ a paní učitelka stejně hlasitě: „Nováku, buď potichu!“ Člověk nesmí vyrušování moc prožívat, protože by se musel zabít. Místo toho získá řemeslné zdokonalení, nic jej nerozhodí.

A máš zájem o stálé angažmá nebo dáváš přednost hraní na volné noze?
Vyhovuje mi současný stav. V Gongu (kulturní dům, kde má Divadlo AHA! stálou scénu – pozn. autora) jsem na smlouvu, ale počítají se mnou. Nikde nemám zaručeno, že v každé nové inscenaci budu mít automaticky roli. O tom nerozhoduji a ani rozhodovat nechci. Udržuji si určitý počet představení, a když mám pocit, že hraji málo, nazkouším něco nového. Tuto svobodu jsem si ovšem asi čtyři roky budoval, neměl jsem ji hned po škole.
Druhá věc je, že angažmá by mě neuspokojilo ani finančně, když vezmu v úvahu, kolik tomu člověk dává času. Pokud má někdo dvě inscenace a jde do divadla třeba šestkrát za měsíc, tak bere dobré peníze. Ale pokud zkouší, jde do práce vlastně každý den a bere stejné peníze jako prvně jmenovaný, to by mě strašně štvalo. To je komunismus.
Zároveň dělám „nedětské“ činohry také přesně tolik, kolik chci. Proto mám vždy dostatek chuti pracovat naplno, jinak by mě nebavilo hrát každý den v divadle a být správně naladěný na nějaké vážné téma. Já si to vlastně kompenzuji – jednou, dvakrát do roka nazkouším inscenaci pro dospělé a dávám do ní energii, kterou naberu při představení Modroočka. Lépe se mi pak přemýšlí, nejsem při zkoušení pasivní, ale snažím se pracovat společné s režisérem, což v současné divadelní praxi vyloženě chybí. Herec přijde, stojí a čeká, až mu režisér řekne, co a jak má udělat. Tento přístup převládá, ale já jej považuji za nejhorší stav, který může v divadle nastat. Nevím, co očekává padesátiletý herec z Vinohrad, podle mě si to chce pouze odbýt a potom jít do dabingu vydělat nějaké peníze.
Ale i režiséři jsou občas idioti. Jak si vůbec může někdo dovolit přijít na zkoušku pod vlivem kokainu a nadávat o čtyřicet let staršímu herci? Nechci s nikým takovým nikdy pracovat, a pokud ano, potom z takové pozice, abych mohl kdykoliv odejít.

Kromě Gongu se pravidelně objevuješ v inscenacích divadelní společnosti Masopust o.s. Nejnovější uvedenou hrou je Vytrvalý princ od Calderona. Jaký máš k tomuto kusu vztah, jak se ti hraje?
Vztah získávám jen díky Páclovi (Štěpán Pácl – režisér, pozn. autora), který mě dokáže přesvědčit, že ten který verš je skvělý a že jeho způsob uchopení je ten správný. Nechám se ukecat, co jiného mi zbývá? A samotné téma? Naštěstí to Štěpán dělá tak, že dokáže dát příklad ze současné doby a hru aktualizuje. Neřekl bych, že jsem nadšený z autora či děje. Jedná se o pět set let starou věc. Pozitivně vnímám, že se zde nikdy nehrála, konečně se to stalo a třeba i inspiruje někoho dále, v tom vidím smysl.
V Masopustu mě baví hlavně lidé, se kterými pracuji. Pácl je opět geniálně vybral, takže tam nikdo nikomu nevadí, naopak, všichni spolu dokáží hrát a bavit se i v zákulisí a to mě zajímá. Důvodem, proč jdu v osm večer zkoušet a vracím se domů ve dvě ráno je, že jsem tam s lidmi, se kterými dohromady můžeme na Pácla nadávat a také mu říci, že ho nenávidíme. A on si nás vyslechne a ještě nám něco vrátí. Proto tam jsem, ne, že bych chtěl udělat díru do světa poezie.
Také bychom v této partě chtěli udělat rozštěpek – Masopust komedie. Cítíme, že naše komediální talenty zůstávají nevyužité a po třech závažných věcech, kde si člověk rval srdíčko a chodil domu psychicky rozložený, chceme udělat něco, co nás bude bavit. Protože během zkoušení Brandů a Vytrvalých princů vznikne miliarda vtipů, které bychom chtěli převést na jeviště a bohužel se tak neděje. Ale asi se to nikomu nechce organizovat :)

Pojďmě si popovídat o House of Love. Roli Diskokrále původně nastudoval Vladimír Marek. Jak došlo k Tvému obsazení? Ne, že byste si byli typově podobní...
Z Vladimíra tam zůstala asi jen kožená bunda... Týden před premiérou mi Friky (režisér Jan Frič – pozn. autora) zavolal, jestli bych to nevzal, protože pan Marek je v nemocnici a premiéru nebude moci odehrát. Text jsem se tedy naučil cestou ve vlaku, měli jsme během zbývajícího týdne asi pět zkoušek. A protože jsme to nikdy pořádně nezkoušeli, tak si s Mírou Noskem dodnes před každým představením rychle sjedeme text, už to dokážeme za třináct minut. Takže jsem roli Diskokrále přijal jako záskok.


Jak na tebe režisér přišel? Vím, že jste byli spolužáci z DAMU, ale přesto...?
Postava Diskokrále byla dělaná podle Logana, který v Praze před lety vedl bary, kluby. A já jsem znal také takového člověka, i když se ti dva nikdy nepotkali. Když jsem nastoupil na DAMU, tak jsme skoro všichni z ročníku bydleli na kolejích na Jižním městě a jednou jsme šli se třídou zapařit do místního klubu. S Lukášem Příkazkým jsme si loupli karaoke, vyhráli a majitel klubu nám nabídl, abychom tam pravidelně účinkovali, třeba jednou týdně s nějakou šou. Friky ví, že jsem tyhle diskotéky dělal, myslím, že tam s námi občas spoluúčinkoval.
Diskokrál popisuje tento typ lidí zábavního průmyslu tehdejší klubové scény, jejich životy, chuť, sílu a energii, se kterou se táhnou k výsledku. Oni to dělali pro lidi, ne kvůli penězům. Všechny vydělané peníze investovali zpět, i když se během toho období měli velice dobře. A přesně tak je to i v Diskokráli, jak to po nějaké době začne být únavné. Jednak se člověk může velice snadno stát alkoholikem, strašně moc toho vykouří, navíc když se objeví drogy, to už je cesta do pekel. A přitom vše se dělalo, aby lidé přicházeli a bavili se. Dnes už se veškeré párty dělají jen pro výdělek, lidé, kteří tam chodí, jsou jiní. Vzpomenou si, do jakého klubu chodili, když jim bylo osmnáct? Nevzpomenou si na nic, protože všechno bude stejné, taková euronorma, Ikea styl.

Tvá aktuálně nejnovější inscenace činohry pro dospělé je Politický kabaret. O vzniku jsme si povídali také s režisérem Braněm Holičkem, jak se na to zpětně díváš ty?
S Ivanem a Májou (herci Ivan Lupták a Marie Štípková – pozn. autora) jsem nikdy nezkoušel, a přestože jsme každý trochu jiný, tak jsme byli podobně naladěni a sedli jsme si. Kluci (autoři výsledného textu Braňo Holiček a Jan Tošovský – pozn. autora) potom jednotlivá témata sepsali do scének, něco se pak samozřejmě vyházelo, aby celek fungoval.
Ne, že by mi úplně vyhovovalo sedět denně u počítače a kouřit jednu cigaretu za druhou. Minimálně první měsíc jsme vyhledávali kauzy, psali si je na tabule a tak. Jednu dobu jsme měli dokonce pocit, že nás někdo odposlouchává, protože jsme všechno rozkryli – veškerý bordel z devadesátých let, všechny miliardáře, koho volit; dnes už si to ani všechno nepamatuji. Měli jsme i nějaké hosty, spolupracovali jsme s Kateřinou Jacques, která nám otevřela oči ohledně neduhů v parlamentu – stručně řečeno, všichni jsou stejní a každému jde o peníze, bez ohledu na stranickou příslušnost. Provedla nás dokonce budovou Parlamentu zrovna, když se jednalo o vydání Davida Ratha a ukazovala na lidi, kteří tam chodí a s parlamentem nemají nic společného. Například šéfové ČEZu se tam jen tak baví s lidmi, docela smutný pohled.
I Kabaret nakonec působí tak, že člověka pobaví, ale zároveň rozesmutní, protože ukazuje neřešitelnou situaci: korupce, která se odehrává „nahoře“ je pouze špičkou ledovce, ale základnu tvoří obyčejní lidé, kteří sedí v hospodě mezi námi, pracují a také nechtějí platit daně.


Na čem momentálně pracuješ a v jaké novince tě diváci mohou v nejbližší době vidět?
10. června proběhne premiéra nové inscenace Lenky Lagronové Čupakabra v režii Štěpána Pácla. Zde představuji šéfa lovců divoké zvěře, dlouho však žít nebudu. V AHA! startuje ještě v této sezoně, konkrétně 27. června, inscenace Elektrický Emil, kde ztvárním Edisona, Teslu a spoustu dalších bytostí. V září pak uvedeme vůbec první Záhadu hlavolamu na jevišti a já budu hrát Mirka Dušína!!

.......................................................
foto z inscenace Politický kabaret: Anna Červinková
foto z inscenace El Príncipe Constante: Pavel Kolský
foto z inscenace Mauglí: archiv Divadla AHA!
foto z inscenace House of Love, díl 1. - Příběh discokrále: archiv A studia Rubín
další foto: osobní archiv Radovana Klučky

Další rozhovory

Moc a bezmoc
(rozhovor s: Jitka Jílková, 30.10.2019)