Rozhovor

Loňští absolventi DAMU režisér Šimon Dominik a herec Ondřej Novák společně s dalšími mladíky (herci Martinem Severýnem a Pavlem Krylem a scénografem Karlem Čapkem) se rozhodli jít proti proudu současného „mladého“ divadla a založili neprovokativní Divadlo NaHraně. Do svého repertoáru převzali své dvě „neoficiální“ absolventské inscenace – Stoppardova Pravého inspektora Hounda (režie Šimon Dominik) a Penhallovu hru Slyšet hlasy (v režii Jaroslavy Šiktancové). Ty byly uváděny v rámci jednoho večera pod názvem Britské večerní menu v Eliadově knihovně v Divadle Na zábradlí. Na konci minulého roku ještě přibyl Mesiáš, kterého hrají v Divadle Čertovka.

Proč jste si do vínku vetkli charakteristiku „neprovokativní divadlo“?
Šimon: Šokantních divadel je, myslím, dost. Pro nás je základem text a jeho herecká interpretace.

Máte nějaký umělecký program?
Ondra: My jsme vzděláni v činohře, takže chceme v jejím rámci hledat nejrůznější možnosti vyjádření. Jako divák se nechci nechat samoúčelně šokovat, jednou to třeba fungovat může. Ale my bychom rádi, aby se k nám diváci beze strachu vraceli.
Šimon: Ano, jsme vzděláni v činohře a je nám v ní dobře...

Takže nemáme od vás čekat žádná improvizace, experimenty, filmové dotáčky?
Šimon: Teda na mé poměry je živá operní pěvkyně a čtyřminutová pantomima v Mesiášovi experiment až na půdu. To jsem se sám sebe skoro lekl.
Ondra: Bude tenhle rozhovor součástí obžaloby, když se takových prohřešků proti činohře dopustíme? Usilujeme o živé divadlo.

Jaké hry jsou vám nejbližší?
Ondra: Kdysi jsem obstojně hrával Člověče, ale dneska už na to nemám nervy: před představením se vždycky třesu, aby nedošlo na přesilovku nebo hru na schovávanou. A doufám, že nevytrousím esa, co mám v rukávech.

Proč jste si vybrali zrovna text Mesiáše?
Šimon: Směřujeme především k současným textům. Snažíme se nabídnout vkusnou zábavu, neutírat si – jak se říká – nos židlí. Mesiáš nás zaujal tím, že to není jen dobře napsaná komedie, ale také – a možná především – inteligentní apokryfní pohled na biblická témata. Je to v podstatě hra, která vyplňuje bílá místa v Bibli.

A jak jste se k němu vlastně dostali?
Ondra: Jsme demokraté, takže jsme o volbě hry hlasovali. Až později na Šimona prasklo, že má nějaké zákulisní vazby na překladatele. (Překladatelem je Šimonův otec Pavel Dominik. – pozn. autorky)
Šimon: To sice ano, ale pořád jsem disponoval jen tím jedním hlasem, že. Jestli ona nakonec nepřevážila herecká touha být na jevišti skoro sám.

Máte nějaký vzor?
Šimon: Z těch obtížněji dosažitelných je to určitě Dejvické divadlo. Jen ten Miroslav Krobot nám nějak chybí...

Jak vznikl název vašeho divadla?
Ondra: Líbí se nám být na hraně mezi jevištěm a hledištěm, jelikož nechceme utíkat pryč od diváků. A kde jsou hrany, nemůže být plochost a nuda, divadlo bez ostrých hran je k ničemu. Ale název v sobě obsahuje taky slovo hra, hraní…

Co chystáte?
Ondra: Rádi bychom časem uvedli svůj vlastní text... HraNaHraně?