Rozhovor

S kmenovým režisérem ND o zřejmé nezřejmosti Modrého ptáka
[vydáno: 30.11.2015, Veronika Boušová]
Chuť a odvaha oprašovat a inscenovat hry, které se z dnešního hlediska jeví téměř jako nehratelné, jsou jedny z velkých předností režiséra Štěpána Pácla. Do Národního divadla přišel z ostravského Divadla Petra Bezruče, za sebou má ale například i spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským, Švandovým, kladenským či vinohradským divadlem, a také činnost ve společnosti Masopust, kterou zakládal. Na scéně Stavovského divadla oživil pohádkové drama Maurice Maeterlincka Modrý pták – hru o snovém putování dvou dětí z roku 1908, v níž Maeterlinck zachycuje ducha doby od záliby v okultismu přes filozofii až po technickou revoluci. Dramaturgický záměr byl ovšem poněkud neobvyklý a fakt, že se ho podařilo naplnit, je obdivuhodný.



Modrého ptáka plánujete jako rodinné představení. Máte už nějakou zpětnou vazbu od dětí?
Máme! Děti na představení reagují opravdu dobře, často nahlas během představení velmi přesně okomentují, co se děje na scéně. Dramaturg inscenace Jan Tošovský vzal na představení svou dceru s celou její třídou druháků. Děti pak nakreslily druhý den ve škole hrozně pěkné obrázky. To jsou ty nejlepší divadelní recenze, jaké jsem kdy dostal.

Toto drama je často považováno za téměř nehratelné dílo kvůli množství postav, symbolů, nebo autorem předurčenému prostředí...
Uvést tuto hru tak, jak ji autor napsal, bez inscenační úpravy, by asi nebylo možné. Tato více jak 100 let stará hra nepočítá s možnostmi dnešního divadla. Nechtěli jsme intelektuální, esotericko-symbolistní večer, ale rodinné představení, které bude zážitkem pro děti i jejich rodiče. Bylo potřeba vtělit Maeterlinckově obrazivosti dnešní výraz. Ne proto, abychom jeho hru aktualizovali, ale abychom ji prodchli svou dnešní zkušeností.

foto: Pavel Nesvadba
foto: Pavel Nesvadba


Nebáli jste se, že tu hru připravíte o její mystické či archaické kouzlo?
Snad se podařilo udržet to nejdůležitější: Maeterlinckovo spojování nespojitelného, jeho inspirativní protiřečení, prostor pro tajemství a zřejmou nezřejmost. Modrý pták není o boji dobra a zla nebo světla a tmy. Je to mimo jiné o tom, že obojí existuje vedle sebe. Když člověk Maeterlincka čte, představuje si všechno sám pro sebe. Ale ve chvíli, kdy se tomu dává na jevišti fyzická podoba, hrozí, že příliš doslovné řešení zabije v divácích jejich vlastní představivost. Ale pro nějakou podobu je třeba se rozhodnout. Pokoušeli jsme se tedy hlavně o to, aby tam jistý prostor pro vlastní diváckou představivost zůstal, dokonce aby to, co divák z jeviště vidí, slyší a cítí, ho k vlastní představivosti vybízelo.
Mě se Maeterlinck nejvíc dotýká, když mluví o úplně obyčejných věcech. O tom, že fungují, přestože v ně nevěříme nebo je odmítáme. Jeho vidění smrti, strachu, odpovědnosti, štěstí... Všechny tyto pohledy bylo třeba nechat existovat v jejich věcné rovině, aniž bychom moralizovali nebo poučovali.

Jak jste postupovali? Přece jen duše zvířat, věcí, světla, štěstí…
Kostýmy zvířat a věcí nejsou jejich popisem, vnější nápodobou, ale vycházejí z charakteru, jaký Maeterlinck svým postavám udílí. Nikdy to nemělo být úplně zřejmé, a přesto vždy naprosto jasné. U scénografie jsme vycházeli z představy snové logiky, kde neplatí nahoře-dole, vpravo-vlevo, je to neustále proměnlivý prostor.

foto: Pavel Nesvadba


foto: Pavel Nesvadba
foto: Pavel Nesvadba


Hudba Jakuba Kudláče je hodně hravá a místy různě vypichuje text, rytmizuje ho. To není až tak obvyklé.
V hudbě se podařilo dospět až k jakési partituře. Opakováním základních hudebních motivů jsme dospěli vlastně až k takovému baletnímu uvažování. Princip, který by jinde možná působil ilustrativně nebo popisně, u tohoto textu naopak vypichuje důležité věci. Vytváří poměr mezi tím, co je ze všech důležitých slov o něco důležitější, a co méně.

foto: Pavel Nesvadba
foto: Pavel Nesvadba


A jaká byla tvoje první spolupráce s herci v novém angažmá?
Všichni se na své prazvláštní role jako je Pes, Králík, Chléb, Cukr, Čas atd. vrhli se zvědavostí, jak tyhle podivné postavy hrát tak, aby to bavilo je i diváky. Pro mě to byla první věc v angažmá a na velké scéně ND a byla to velmi pozitivní zkušenost v tom, jak soubor dokáže hrát spolu a spolu si hrát.

Přešel jsi z poměrně malého Divadla Petra Bezruče do ND, do velkého prostoru. Byl jsi na to připravený?
Mám pocit, že práce na velkém prostoru je v něčem svobodnější a i herecké možnosti velké scény mě vlastně víc baví. Velké jeviště je disciplína svého druhu. Vlastně už u Bezručů jsem se pokoušel pracovat na malém prostoru tak, jako by to byla velká scéna. I malý prostor se dá opticky a pocitově zvětšit a má možnost být celým světem, a ne jen úzkým vzhledem do jednoho „pokoje“.

foto: Pavel Nesvadba
foto: Pavel Nesvadba


Takže žádné velké obavy z té instituce?
Ohromně mně pomohla zkušenost z Národního divadla moravskoslezského, kde je také velké jeviště a velcí hráči. Navíc to nebyl vstup úplně do neznáma, protože zkušenost s inscenací Z prachu hvězd v Kolowratu (nyní Nová scéna ND – pozn. redakce) mě přesvědčila o tom, že soubor ND má velmi zdravé jádro. Že je tam velká osobní odpovědnost za to, co se každý večer na jevišti odehraje, za každý jednotlivý výkon i za celou inscenaci. Vůbec tady nemám pocit, že by to fungovalo na systému hereckých hvězd, ale že jsou tu lidé, kteří se cítí povinni divákům - kteří přišli a zaplatili si - dát to nejlepší. Ne každý sám za sebe, ale společně. Na to jsem se těšil a z toho se teď těším.

Dali jste Modrého ptáka do Stavovského divadla kvůli barvě interiéru?
Ne, ale jsem hrozně rád, že tam je. Stavovské má neuvěřitelně dobrou energii. Asi tím, jak dlouho tam to divadlo stojí, a že tam asi má a mělo být.

.......................................................
foto: Jaroslav Šimandl (portrét), Pavel Nesvadba (z inscenace Modrý pták)