Počet komentářů: 0
Nový komentář

Za oponou

Když nad mravními principy vítězí osobní zájmy a byznys
[vydáno: 16.3.2016]
Na repertoár Činoherní scény brněnského Městského divadla vstupuje další dynamická a ostrá komedie, ve které její autor, britský dramatik a režisér Alan Ayckbourn, dokonale kombinuje humor se satirickým pozorováním světa a nabízí zarážející pohled na vztahy v jednom „rodinném podniku“. Je nasnadě, že na tomto modelu najdeme globální metaforu toho, čím žije současná společnost. Autor se, a není to tak dávno, nechal slyšet, že nyní jeho hra A Small Family Business (v českém překladu Malý rodinný podnik), kterou napsal v roce 1986 na objednávku londýnského Národního divadla, nabývá na silné aktuálnosti až právě teď.

O Alanu Ayckbournovi se říká, že po Shakespearovi je nejčastěji hraným dramatikem na světě. „Není divu, Ayckbourn je pověstný svým vtipem, vynalézavou manipulací s prostorem a časem i pocitem zoufalství, který je podložím i jeho nejfraškovitějších děl,“ přibližuje dramaturg inscenace Jiří Záviš, který přidal k dobru bonmot, který na Ayckbournovu adresu pronesl Andrew Lloyd Webber: „nejryzejší divadelní živočich, se kterým jsem se kdy setkal“.

„Je to chytře strukturovaná, zručně napsaná a trefná hra, která má humor, a také smutek i notnou dávku cynismu, a která klade principiální otázku: Je vůbec možné zůstat poctivým v dnešní společnosti?,“ zamýšlí se Jiří Záviš a k zápletce silně hořké komedie dodává: „Čestný a zásadový Jack McCracken hodlá s neochvějnou poctivostí řídit nábytkářskou firmu, kterou před padesáti lety založil jeho tchán. Pod tlakem okolností ale začne ze svých morálních zásad slevovat, aniž by si to sám uvědomoval. Pomalu začíná pronikat do reality „rodinného podniku“, jehož se stává šéfem a v němž se setkává se vším, co dosud odmítal. Je nucen pokusit se utajit jisté kompromitující materiály, zároveň zjišťuje, že jeho navenek ctná a spořádaná rodina je plná zlodějů a cizoložníků a nad mravními principy vítězí osobní zájmy a byznys... Jeden kompromis nevyhnutelně vede k dalšímu, ještě většímu ústupku, až se nakonec tento obyčejný muž zaplete do skutečně vážných zločinů. Své jednání si přitom odůvodňuje tím, že jde jen o logická opatření ve jménu dobra, a zůstává – alespoň ve své mysli – nadále čestným člověkem, který si jen nevšiml, že se stal zkaženým. Jinými slovy: rozhodnutí, jimiž zrazuje svoje morální zásady, dělá ve vší slušnosti. I když fabule hry se zdá poměrně prostá, samotný děj je dost komplikovaný. Autor jej totiž vynalézavě rozehrává v šesti prostorách dvoupodlažního domu, ale tato dekorace (na způsob jakéhosi obřího domečku pro panenky) zároveň představuje čtyři různé domy. Divák tak mnohdy sleduje dění ve dvou nebo i ve třech různých domácnostech simultánně.“

Petr Gazdík (foto: Michal Novák)
Petr Gazdík (foto: Michal Novák)


Hra tedy pracuje s podobným principem, který známe například z klasické Nestroyovy frašky Dům čtyř letor. Pro scénografa Emila Konečného to samo o sobě byl oříšek, který režie ještě ztížila jedním zajímavým nápadem: do zadního plánu umisťuje zakletou morálku, tu nejmladší a nejčistší duši z té rodiny, v podobě chellistky, potažmo dokreslující hudební linky.

„Scénografie hraje zásadní roli, protože autor explicitně popisuje, jak a kde se co má hrát. To, co je předepsáno, má hluboký smysl. Takové scénografické řešení hru do jisté míry předurčuje k situační komedii, zároveň je to tak trochu i detektivka a samozřejmě absolutní konverzačka, vždyť byla psaná pro anglické herce, kteří mistrovsky vládnou slovem. Všechny tři žánry se míchají dohromady a naší snahou je, aby akce na jevišti byly naprosto autentické. Dokonce jsem hercům říkal, že by se mi líbilo, kdyby to byla v jistém smyslu (nechytejte mě úplně za slovo!) reality show,“ usmívá se režisér Petr Gazdík.

scénograf Emil Konečný a režisér Petr Gazdík (foto: Michal Novák)
scénograf Emil Konečný a režisér Petr Gazdík (foto: Michal Novák)


„Důležité bylo dostat vše na scénu tak, aby v tom bylo patrné měřítko. V Londýně pro hru vybrali své největší jeviště, my se pohybujeme v trochu jiných rozměrech. Takže byl to zajímavý prostorový úkol,“ dodal scénograf Emil Konečný.

Na ztvárnění hlavní role Jacka McCrackena se připravuje Viktor Skála. A rozhodně nepůjde o snadný herecký úkol... On i jeho kolegové na jevišti se musí vypořádat s rychlou kadencí konverzační komedie, která vyžaduje milimetrovou přesnost a maximální soustředění, ale také důraz na slovo.

A také ukázat úplně jednoduchý příběh, který se odehraje v průběhu jednoho týdne, v jedné rodině, a především posun té hlavní figury, která pod tíhou vnějších okolností a různých situací se kompletně změní a mravně upadne. Petr Gazdík k tomu podotýká: „Kolem nás se stále hledají nová a nová, často nesmyslná pravidla, která se pak ten dobrý lid snaží nějak „posunout“, ne-li obejít, že pak ani jedna strana neví, kudy cesta vede. My bychom chtěli povyprávět tento příběh tak, abychom si jako diváci řekli, kurnik šopa, co se v nás tam někde uvnitř může díky sešněrování stát... V žádném případě nechceme vychovávat, naší úlohou je skrze příběh Jacka McCrackena jen na něco upozornit. Ostatně sám autor varuje, aby z inscenace nevylezlo moralistické kázání.“

-mys-



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.