Z tiskových konferencí

Divadlo Komedie se profiluje jako Centrum východní dramatiky, tudíž to nevylučuje ani pohled na soudobou českou tvorbu. V režii Vojtěcha Štěpánka zde bude uvedena hra Penis pravdy, lehce absurdní, černá a groteskní moralita, jež popisuje praktický dopad nesmrtelnosti na vzorku ostravských obyvatel. Příběh je v podstatě variací na známou pohádku Dařbuján a Pandrhola, základním motivem je přátelství tchána a zetě - smrťáka. Vše funguje dobře do momentu, kdy se smrťák rozhodne odvést si dědečka, z jehož sociálních dávek si rodina pořizuje krásné věci, například plazmovou televizi. Tak smrťák končí zaletován ne v sudu, ale v boileru na vodu a na celý svět, v jehož centru stojí Ostrava, dopadá nesmrtelnost. Děti se pro zábavu bodají nůžkami na výtvarku, sebevrah nevěřícně vstává po pátém skoku z desátého patra živ a zdráv. Příběh nabere v pravdě světový rozměr ve chvíli, kdy je smrťák, coby masový vrah, vydán přes nejrůznější instance až do OSN, která vyhlásí celosvětové referendum, v němž si lidstvo má odhlasovat, chce-li být smrtelné, či ne... Za román Penis pravdy 2012 byl Pavel Göbl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého.

Hra spisovatele, scénáristy a filmového režiséra Pavla Göbla vzešla z této jeho novely, která oklikou přes rozhlasovou dramatizaci nyní dostává i divadelní podobu. Inicioval ji režisér a ředitel Divadla Komedie Vojtěch Štěpánek. „Někdy v roce 2010 jsme museli pro nemoc zrušit reprízu Goethova Fausta ve Strašnickém divadle a během několika málo hodin vymyslet náhradní program. Napadlo mě zavolat Pavlu Göblovi a požádat ho, aby přijel udělat pro nás autorské čtení. Přijel a četl ze své knihy Penis pravdy. Od té doby mi myšlenka na dramatizaci této knihy ležela v hlavě, jelikož jedním z našich programových cílů je pracovat také s českou beletrií, zkusit posunout některá díla někam dál, do nových forem, což se právě v tomto případě stalo. Pavlova knížka je od divadla hodně vzdálená, je to obsáhlé filozofické dílo, které se odehrává na mnoha místech, v mnoha časech, obsahuje opravdu mnoho postav a mnoho dějových linek. Knížku můžete odložit na stolek, sledování filmu přerušit, divadlo se musí naplno odehrát teď a tady. A tak práce na dramatizaci byla taková, že zatímco Pavel neustále přicházel s novými a novými nápady, já mu oplácel cenzurou. Divadlo musí mít schopnost něco odvyprávět na přesně daném prostoru a s malým počtem osob.“

Markéta Bidlasová, Pavel Göbl, Vojtěch Štěpánek (foto: Michal Novák)

Autor pochází ze Slovácka, příběh lokalizoval na Ostravsko, třetina hry je ve slovenštině...
„Volba Ostravska vznikla z té věty, že těžní věže jsou Eiffelovkami chudých... a pak i kvůli tomu, že bylo zapotřebí nalézt region, kde bude uvěřitelné, že Anděliny rodiče jsou pevně věřící katolíci – tedy poblíž Polska, například. Ostravsko se stalo jakýmsi průsečíkem toho, co si příběh sám diktoval. I když není nikde jmenováno – je přítomno „pouze“ v jazyku. Slovenština má jiný význam – knížka i hra měly svůj částečný předobraz v natočeném, ale nedokončeném filmu stejného jména. Hra i knížka má tři části. První a poslední nemá s tímto filmem pranic společného. Střední část je jakýmsi pokusem o záchranu aspoň zlomku z toho díla, které jsme kdysi natáčeli s Jiřím Fedurcem na Slovensku. Takže dialogy byly napsány slovensky a mně se to prostě nechtělo překládat... a taky to má jisté kouzlo. Zásadní rozdíl mezi knižní podobou a touto divadelní hrou je v tom, že střední slovenská část je radikálně zkrácena a pozměněna,“ vysvětluje Pavel Göbl.

Hra je napěchovaná paradoxy. Tím stěžejním je referendum o nesmrtelnosti s kladným výsledkem, což má za následek, že lidstvo započne směřovat k faktickému vyhubení. Naopak je-li člověk smrtelný, pak přežije. A paradoxem také je například to, že hercům údajně jde mnohem líp zvládnout slovenštinu než „ostravačtinu“. Bude to dáno tím, že nic takového vlastně neexistuje a autor vůbec nezastírá, že stejně jako bratři Mrštíkové v Maryše stvořil jakési umělé nářečí, které snad může připomínat intonaci mluvy či slova slezského regionu. (Najatý „jazykový poradce“ herec a mim Vojta Švejda, rodák z Ostravy, nic nenamítal, prý herci ostravský dialekt trefili dobře.)

Penis pravdy je moderní adaptace známé pohádky, převyprávěné neotřelým způsobem. „Ale Drda také kradl,“ obhajuje se Pavel Göbl. Vojtěch Štěpánek k tomu dodal: „Přestože předobraz je v žánru pohádky, inscenace bude drsná a věcná. Transponujeme vše do dnešních poměrů, ukazujeme dnešní lidi a téma chceme vyložit bez pohádkového balastu. Když se podíváte na příčiny a následky základní zápletky, tak z toho vážně mrazí...“

Proč zrovna „Penis pravdy“? Podivný, lascivní název má vysvětlení (odhalíte jej v knize i v inscenaci). Ale chcete-li od autora rozbor svého díla, moc nepochodíte: „Já moc nemyslím, když píšu,“ směje se Pavel Göbl. „Pak mi Tomáš Zmeškal, kolega spisovatel, vysvětlil, že v Penisu pravdy jsou tři roviny: jedna je filozofická, druhá sociální, třetí morální. Filozofická, že by se člověk neměl dotýkat věcí, které jsou nedotknutelné. Moralita je to asi taky z toho důvodů a sociální...víme, jak se také žije. Dvě hlavní postavy jsou šťastní blbové. Nevytvářím ale něco jako karikatury socek, vždyť i tito lidé mají svou vlastní důstojnost. Abych to více rozebíral, ode mě nechtějte, jsem zvyklý si ze všeho dělat srandu.“

Každý by asi začal přemýšlet o nesmrtelnosti, kdyby snad měla nastat. „Asi by přicházely takové myšlenky, jak to přinese osvobození od strachu, zatímco smrtelnost orámuje prostor a je výzvou, jak život prožít. Nebo že by ti samí lidé byli tady i za sto dvě stě let...a že je to strašná představa. Na postavách ze hry je zajímavé, jak si tohle všechno vyloží jejich jednoduchý mozek, velmi racionálně! K tomu sobecky přemítá, co obě varianty znamenají konkrétně pro něj. Líbí se mi, jak Pavel píše. Má schopnost zkombinovat velké duchovní obrazivé věci s naprosto ušmudlanými způsoby řešení,“ říká Vojtěch Štěpánek.

-mys-