Z tiskových konferencí

11. a 12. května 2023 se uskuteční na kamenné scéně Divadla Ungelt česká premiéra hry Simona Graye Brácha. V poslední premiéře této sezony v Divadle Ungelt budou diváci sledovat osudový milostný trojúhelník v průběhu dvaceti čtyř let.

Do Ungeltu se po několika letech vrátí herec a zpěvák Igor Orozovič (dříve zde účinkoval v inscenacích Touha jménem Einodis, Kurtizána). Vedle něj se divákům představí Marek Němec, který zná Ungelt dobře z pohledu režiséra (Život podle Jonesových, Zpívat jako Gigli), ovšem jako herec bude objevovat jeviště tohoto divadla poprvé, stejně jako Veronika Khek Kubařová, jež v této inscenaci ztvární dokonce dvojroli. Trojice těchto oblíbených a talentovaných herců v režii Pavla Ondrucha slibuje na závěr sezony na kamenné scéně Divadla Ungelt skutečnou dramatickou lahůdku.

Marek Němec

Veronika Khek Kubařová

Igor Orozovič

Britského autora, u nás nepříliš známého, přiblížil na tiskové konferenci umělecký šéf a dramaturg Divadla Ungelt a současně režisér inscenace Pavel Ondruch: „Držitele Řádu britského impéria, spisovatele, dramatika a profesora anglické literatury Simona Graye (1936-2008) navzdory jeho obsáhlému a významnému dílu česká nakladatelství i divadla soustavně opomíjejí (jedinou čestnou výjimkou bylo Divadlo Rokoko, které v roce 1996 nastudovalo Grayovu oceňovanou hru Plně zaneprázdněn). Jedná se tedy o jednoho z nejpodceňovanějších nejlepších dramatiků, který se – "ke své smůle" – narodil v roce na dramatiky velmi silném (alespoň v Británii), navíc hry mnohých jeho souputníků jsou mimo zemi svého vzniku mnohem snadněji přenositelné.

Simon Gray prožil nesmírně zajímavý život. Narodil se v jižní Anglii a následně kvůli válce putoval do Kanady, kde žil roky u babičky alkoholičky: v prostředí, které na něj mělo silný vliv. I on byl poté celý život silným kuřákem, žil divokým životním stylem a z tohoto kruhu závislostí se nikdy nedokázal vymanit. Po válce a návratu do Británie získal vzdělání v nejlepších britských vzdělávacích institucích, kde rovněž prožil výraznou platonickou lásku, která jej přivedla do světa literatury a ovlivnila tak v podstatě do konce života. Od prvotního psaní románů, které neměly až takový úspěch, přešel k práci pro rozhlas, dramatizaci vlastních povídek a následně konečně k psaní prvních dramatických textů, s nimiž uspěl i na West Endu, načež se stal velmi výkonným dramatikem. V pozdějším věku, když mu byly odhaleny zdravotní problémy související s jeho životním stylem, následované rakovinou, začal vyhodnocovat svůj život, a to vedlo ke vzniku hry Brácha.“

„Simon Gray měl totiž o deset let mladšího bratra, který k němu vzhlížel jako ke svému vzoru a měl mnoho stejných zkušeností – včetně alkoholismu. V době, kdy Simon onemocněl a rekapituloval svůj život, tento bratr zemřel a on si to kladl za vinu. Hra Brácha tedy měla fungovat jako způsob, jak se vyrovnat se svou minulostí, se vztahem k bratrovi a jak najít cestu ze začarovaného kruhu. Sám z něj cestu úplně nenašel, nicméně to vše v ní výborně zanalyzoval a do konce svého života ji pak považoval za jednu ze svých nejlepších her, ne-li nejlepší. To ostatně nebyl jen jeho názor, hra Brácha se ve všech jeho životopisech objevuje na prvních místech. (Možná se na ní projevilo jeho přesvědčení o tom, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu píše svou poslední hru.)

Jedná se tedy o komorní drama s autobiografickými prvky (pravděpodobně jde o jeho nejvíce autobiografickou hru), hluboce osobní dílo, které věnoval svému bratrovi.“

na tiskovém setkání v klubu Divadla Ungelt:
Marek Němec, Igor Orozovič, Veronika Khek Kubařová a ředitel divadla Milan Hein

Rodinná sága popisuje v průběhu dvaceti čtyř let fatální milostný trojúhelník, jehož protagonisty jsou dva sourozenci milující stejnou a bolestně nerozhodnou ženu. Věnuje se přitom, jak bylo uvedeno, rovněž další linii, a sice vztahu dvou bratrů a začarovanému kruhu závislostí. Tento sugestivní příběh tří osobností je navíc prodchnut jejich oblíbenou poezií: romantizující hru tak příznačně dokreslují úryvky britské raně romantické lyriky – zvláště pak z pera tzv. jezerních básníků (především Williama Wordswortha) či dokonce Thomase Stearnse Eliota.

Na otázku, co přimělo oslovené herce přijmout nabídku Divadla Ungelt zahrát si právě v této inscenaci, odpověděli všichni tři v podstatě shodně. „Nabídka účinkovat v Ungeltu mě velmi potěšila už z toho pohledu, že jde o příležitost hrát v ještě menším prostoru, než je moje domovské Dejvické divadlo,“ smála se Veronika Khek Kubařová. „Prostor Ungeltu vyžaduje ještě specifičtější hereckou práci, až intimního charakteru, což mám ráda. Nicméně hlavně mě sem nalákala možnost spolupráce právě s kolegy, s nimiž jsem se na jevišti dosud nepotkala. O hře jsem v tu chvíli měla pouze obecné informace, ovšem hned mě zaujala avizovaná možnost hrát dvě postavy, a sice matku a dceru. To je velká a krásná příležitost stvořit dvě, ještě takto propojené bytosti během jednoho zkoušení,“ dodala.

Pavel Ondruch je sugestivní dramaturg a energický režisér: představil autora a hru jako vždy s neobyčejným zápalem.

„I mě sem v prvé řadě přilákala možnost spolupracovat právě s Pavlem Ondruchem jako režisérem a s Verčou a Markem jako kolegy,“ potvrdil její slova Igor Orozovič. „Vždy jsem tušil, že se do Ungeltu vrátím, ale jak mám poměrně dost práce, podmínil jsem si to tím, že se při práci potkám s lidmi, se kterými bude příjemné trávit i hodně času třeba na různých zájezdech. Díky tomu, že se s Pavlem kamarádíme, jsem o výběru hry neměl pochybnosti, ačkoli jsem ji ve chvíli, kdy nabídka padla, neznal ani nečetl.“

„Za sebe bych už jen dodal, že jsem již Divadlo Ungelt poznal z pozice režisérské, takže mě nesmírně lákalo vyzkoušet si jeho komorní jeviště také s hereckým úkolem,“ připojil Marek Němec.

Hra předpokládá její zasazení do staroanglické rezidence, v níž a kolem které se příběh celých těch 24 let odehrává. Tvůrci samozřejmě přiznávají, že takové scénografické řešení na malém jevišti je zhola nerealizovatelné, takže museli hledat divadelní znaky, kterými by rodinné sídlo nějakým způsobem obsáhli.

Během tiskové konference se herci vyjádřili i ke zkoušení samotnému: „Musím říct, že dlouho jsem nezažila takové laskavé, nenápadné a současně velmi přesné režijní vedení jako nyní,“ zmínila Veronika Khek Kubařová.

„Ve chvíli, kdy jsme text hry dostali do rukou, nebylo mi úplně jasné, v čem spočívá její genialita,“ říká Igor Orozovič. „Vystupují v ní čtyři postavy, které spolu neustále mluví, něco řeší, je to velmi "ukecané", ale až když jsme to s pomocí Pavla Ondrucha začali rozmotávat a vykládat, tak to konečně začalo dávat smysl. Na té hře je totiž zajímavé i to, jak je postavená. Ukazuje vždy jen jeden určitý moment, vypjatou situaci a následně skáče o několik let dál, kdy přichází další, takže ve výsledku je ze všech nejinformovanější divák, který je účasten všemu. Právě v tom přeskakování je režijní vedení důležité, Pavel nám nediktuje, jak říkat kterou větu, ale vede nás spíše k tomu, kam která situace, potažmo celá hra má dojít.“

zpracovala Iva Bryndová, foto: Michal Novák