Z tiskových konferencí

Legenda? Pravda? Fantazie? Sen? Kam a proč letí nad Balkánem mezi anděly a draky skupina mužů z Avramovských chalup? Režisér Jan Borna o své nové inscenaci šibalsky vypráví, aniž by snad prozradil, co je teprve určeno pro divákovu fantazii, takto:
„V sobotu nás čeká premiéra hry Jordana Radičkova Pokus o létání. Je to krásná hra, s kterou jsme se strašně nadřeli, takže proto až nyní si troufnu říct, že ta premiéra opravdu bude. Je to hra bulharského klasika 20. století, autora děl, která v Bulharsku patří k tomu nejlepšímu, co divadelní - a nejen divadelní literatura přinesla. Přesto se u nás neprosazuje tolik, jak by si zasluhoval.

Já jsem se k Jordanu Radičkovovi dostal tak, že jsem původně hledal něco, v čem by si zahrála dámská část hereckého souboru. Protože ten odvěký dluh každého divadla je, že nemá nic pro ženský soubor. Tak jsem hledal; hledal jsem v oblastech, které by našemu divadlu byly blízké; něco, kde by byla fantazie, imaginace, také trošku toho lyrického smutku. Logicky jsem došel jsem k jihoamerickým magickým realistům, ale potom jsem si říkal, proč vlastně chodit tak daleko, když lze s úspěchem hledat i v nám bližších oblastech. A dostal jsem se k Radičkovovi a ke hře, kde vystupuje patnáct mužů a jedna žena. (Takže příští rok už opravdu musíme udělat něco, kde budou hrát ty holky.)

Hra Pokus o létání je velmi jednoduchá. Skupina chalupářů kdesi v horách zahlédne, jak se na nebi „lomcá“ zpola zničený vojenský balon. Oni se rozhodnou, že ten balon chytí, stáhnou a rozřežou si ho na košile. Jenže ve chvíli, kdy balon chytnou, je poryv větru vynese a oni letí nad celým Balkánem, na kterém zuří jakási nespecifikovaná válka.

...Létání se neodehrává v tom úplně konkrétním smyslu, ale je to velká metafora; někdo může létat láskou, někdo může létat kariérou, prostě chce ty touhy a sny, které mohou být samozřejmě tak různé, povznést nad tu každodenní realitu. My bychom byli rádi, aby tato metafora zůstala pro diváka otevřená.

Původně jsme se inspirovali i tzv. balkánskou dechovkou, která se nám hrozně líbila, a to tak moc, že jsme si říkali, že bychom to zkusili. Až jsme z hrůzou zjistili, že je to sice krásné, ale že nemáme „dechy“. Tak Milan Potoček, kterého jsem poprosil o spolupráci, vzal onu balkánskou dechovku spíše jako inspiraci, nějakým způsobem ji „přetavil“, abychom to my uměli hrát, aby v tom byla naše zkušenost. Prolíná se tam živá hudba, nahraná hudba, celý svět zvuků tak, aby vše evokovalo drsné prostředí krásné přírody někde v horách.

Divadelní text má poměrně zvláštní strukturu. Tam vlastně není hlavní hrdina, tam je na jevišti neustále jedenáct až patnáct postav. Radičkov dokonce ani přesně nepředepisuje, co která postava dělá. Takže tam je základní situace velmi široká, ale všechno to konkrétní jednání se musí vlastně domyslet. Není tam klasický dialog, to znamená, že např. jednička něco řekne – čtrnáctka něco řekne – sedmička odpoví pětce – šestka odpoví jedničce – jednička zapomněla, co říkala – a řekne to za ni devítka...

Scénické poznámky samy o sobě jsou nádherné, protože to jsou scénické poznámky na velkoplošný výpravný film. („Vrcholy lesa se kloní nad letem balónu, andělé se slétají na nebesích, vzduchem létají zvonice…“) No, my se jen snažili tyto „obraznosti“ a vůbec autorův fantazijní svět přeložit do takového divadelního minimalismu, který je blízký imaginaci naší.

V této souvislosti bych se rád zmínil o práci se světly (jinde by řekli „light-designu“). Náš tým osvětlovačů v čele s opravdovým mistrem tohoto oboru Filipem Wiesnerem se na výtvarné podobě inscenace podílí zásadním způsobem.“

Jednou z dominantních složek nové inscenace, jak v Divadle v Dlouhé bývá častým zvykem, je hudba. Milan Potoček, jeden z hudebních všeumělů této scény, jen potvrzuje slova Jana Borny: „Původně jsme se opravdu chtěli vydat cestou balkánské dechovky, koneckonců i v našem Kabaretu Prévert-Bulis jedna taková podobně koncipovaná píseň je (Krtek). Jenže pak jsme zjistili, že nám chybí zásadní dechové nástroje. Nakonec hudba k inscenaci bude vycházet z kombinace „strun“, akordeonu, klarinetu, trumpety, houslí a etnického bubínku.“

Dramaturg Štěpán Otčenášek ještě připojuje informaci, co ještě v Dlouhé do konce sezony stihnou: „Vzápětí po premiéře Pokusu o létání začne zkoušet režisérka Hana Burešová Senecovu Faidru ve zcela novém překladu Evy Stehlíkové. Uvedení této inscenace je plánováno na druhou polovinu března a v titulní roli se představí naše nová členka Helena Dvořáková. V květnu bude následovat další premiéra, uvedeme Shakespearova Tita Andronica v režii hostujícího Ivana Rajmonta. Také pro tuto inscenaci je připraven nový překlad, a to z dílny Martina Hilského.“

Rovněž se začíná připravovat další ročník festivalu Dítě v Dlouhé a  repertoár i nadále bude obohacovat již tradiční „off program s minimem zkoušek a maximem překvapení“ aneb scénická čtení ve foyer divadla. Prvním počinem roku bude nadčasový text Jáchyma Topola Cesta do Bugulmy, který připraví šéfredaktor časopisu Svět a divadlo Karel Král.