Zpráva

Činohra Národního divadla na jevišti Stavovského divadla uvede inscenaci pro všechny generace inspirovanou romány Tři mušketýři Alexandra Dumase a 20 000 mil pod mořem Julesa Verna. Vizuálně opulentní vyprávění o tom, v čem spočívá dětství, kdy končí — a možná také o tom, že život je povětšině takový, jaký si ho uděláme...

Malý chlapec se vrací jednoho všedního dne ze školy domů. Bezbarvý svět školní výuky, domácích úkolů a stereotypu věčně zamračených dospělých nad ním visí jako těžký mrak. Nemůže se dočkat, až za sebou zabouchne domovní dveře. Co ho tam čeká? No přece jediný komplic v pošetilosti. Babička! Ta ho bez ohledu na nepřízeň okolí vytrhává ze spárů smrtící nudy a ponořuje do hlubin neobyčejných příběhů. Vydejte se na dobrodružnou cestu se dvěma nenapravitelnými snílky, kteří se jen tak nespokojí s fádností, ale odhodlaně vezmou do ruky štětec, jímž tento svět přetřou patřičnou dávkou fantazie!

Světové premiéry
29. a 30. května 2025 ve Stavovském divadle

----- 
Dmitrij Krymov
TŘI MUŠKETÝŘI A JÁ
Scénář a režie: Dmitrij Krymov
Překlad a dramaturgická spolupráce: Ilona Smejkalová
Dramaturgie: Róbert Štefančík
Výprava: Petr Vozněsenskij
Autorská improvizace na violoncello: Štěpán Drtina
Pohybová spolupráce: Markéta Vajdová
Světelný design: Eugenijus Sabaliauskas
Technologická spolupráce: Stanislav Hrdlička
Kostýmní spolupráce: Irina Vorobeva
Supervize loutkových scén: Jiří Kohout
Supervize šermu: Petr Trojánek, Libor Vrba
Supervize akrobacie: Michal Boltnar

Babička - Veronika Lazorčáková
Máma - Markéta Děrgelová j. h.
Táta - Filip Kaňkovský
Chlapec - Jakub Barták* / Teodor Sláma*
Milady de Winter - Pavlína Štorková
Mušketýři - Pavel Neškudla, Igor Orozovič, Zdeněk Piškula, Filip Březina j. h.
Gardista - Michal Režný j. h.
Nápověda - Eva Stanislavová j. h.
Hudebník - Štěpán Drtina j. h. / Matyáš Keller j. h.
a další
-----

Režisér Dmitrij Krymov o inscenaci:

Co vás přivedlo k nápadu vytvořit rodinnou inscenaci? Je to váš první projekt pro děti?
Už dlouho jsem chtěl s dětmi promluvit divadelním jazykem, a dokonce jsem před několika lety dvě takové inscenace udělal. Nejednalo se o „dětské inscenace“ v tradičním slova smyslu, spíš o inscenace pro děti, kterých se účastní společně s rodiči. Obojí bylo velmi důležité. Anebo to můžeme říct i jinak – dělali jsme inscenace pro rodiče, kteří se jich účastnili společně se svými dětmi. To byl, samozřejmě, trik: vlastně to byla představení pro dospělé s otázkami, které lze adresovat dospělému, a my jsme potřebovali přítomnost dětí, abychom mohli o složitých věcech mluvit co nejjednodušeji i nejzajímavěji, aby dítě, člověk ve věku 7 až 10 let, sledovalo představení tak, jak sleduje svoje animované filmy. Takový úkol jsem si vytyčil a jako základ jsem si vzal docela dospělá témata – Puškinova Evžena Oněgina a komplikovanou historii toho, jak Puškin daroval Gogolovi zápletku Mrtvých duší. Takže ani naši Tři mušketýři nejsou tak docela pro děti – tedy nejen pro ně.

Výchozím bodem inscenace Tři mušketýři a já je ovšem vaše vzpomínka na dětství…
S přibývajícími léty se pro člověka dětství stává stále významnějším. Vidím to u mnoha umělců. Zdá se, že se jeho význam zvětšuje, a dokonce i postavy, které se v té době zdály bezvýznamné, nabývají na velikosti. Tenhle efekt „obrácené perspektivy“ lze pravděpodobně vysvětlit tak, že čím je člověk starší, tím více chce pochopit, kdo je, odkud přišel a kam směřuje, pochopit, proč je takový, jaký je, a „proč je všechno tak, a ne jinak“, jak napsal náš vynikající spisovatel a básník Lev Rubinštejn, nedávno podivně zahynuvší pod koly auta v Moskvě.
A abych na tuhle otázku odpověděl, jsem samozřejmě v pokušení se ohlédnout a vidět sám sebe jako dítě. „A tohle jsem já v trenkách a tričku, s hlavou pod dekou, běžím po prosluněné louce, a můj svišť je se mnou,“ jak napsal tentýž Rubinštejn. Tady, s přesností staré fotografie, vidím sám sebe, skrčeného na židli vmáčknuté mezi skříň a psací stůl, u kterého sedí moje babička a čte mi Tři mušketýry. A z nějakého důvodu mi to připadá jako nesmírně důležitá vzpomínka, v níž se skrývají odpovědi na mnoho dospělých otázek. Nevím proč.

Základní situace vaší inscenace v Národním divadle je tedy dána, babička čte svému vnukovi dobrodružné příběhy. Jaký vztah jste měl se svou skutečnou babičkou?
Byla to láska. Teď si uvědomuji, že to bylo přesně takhle. Alexandra Dumase, Julesa Verna, Marka Twaina jsem poznal skrze její čtení. V létě jsme si postavili chýši, leželi v ní a zpívali písničky jejího mládí. Spolu jsme šetřili peníze a pak si v obchodě kupovali různé „poklady“ – odznáčky, pastelky, nějaké lesklé kamínky... Vodila mě do školy, a když jsem trochu povyrostl a začal chodit sám, mávala mi každé ráno z okna. Pamatuju si její vůni. Myslím, že tuhle lásku můžu kdykoli obejmout, dotknout se jí a přivonět si k ní.
Zrovna nedávno, kdy už jsem vlivem okolností žil v zahraničí, se mi naskytla příležitost: jeden známý mi mohl přivézt něco z našeho opuštěného domu. Požádal jsem ho, aby náhodně vybral hromádku mých dětských dopisů a babiččiny deníky, které si o mně vedla od chvíle, kdy jsem se narodil, až do mých deseti let. Věděl jsem, kde tyhle věci asi leží. A když jsem pak v Americe daleko od domova otevřel babiččiny sešitky „na zapisování slov“, do kterých si pravidelně poznamenávala, jak se učím číst, první, co jsem uviděl, byla věta napsaná její rukou: „Dimočka, moje velká a poslední láska.“ Nemůžu se mýlit, šlo o lásku. Navíc oboustrannou.

/ Rozhovor vedl Róbert Štefančík pro časopis Foyer a celý je k dispozici v e-magazínu. /
 
Veronika Lazorčáková a Filip Kaňkovský k tématu inscenace:

Figurovala ve vašem dětství nějaká dospělá osobnost, která vás přivedla ke čtení, ukázala vám fantazijní světy?
Veronika Lazorčáková: První vzpomínku mám spojenou s mámou a speciální knihou pohádek, kterou mi četla před spaním. Nevzpomínám si na název, ale měla modrý obal a byly tam krátké pohádky na každý den kalendářního roku. Pak mě velmi ke čtení motivovala babička (mámina máma) – učitelka češtiny a vášnivá čtenářka a křížovkářka. Tajně četla červenou knihovnu, což jsem se dozvěděla až v dospívání, ale jinak holdovala především klasickým historickým románům a uměla o nich nádherně vyprávět (např. Sága rodu Forsytů). Myslím, že by ji velmi těšilo, že se věnuji načítání audioknih. A nakonec to byla teta (mámina mladší sestra), která mě uvedla do světa fantazie i bez knih – o existenci nejen lesních skřítků a víl či nejrůznějších druzích strašidel s konkrétní charakteristikou nepochybuji dodnes a toto „učení“ předávám s hrdostí dál své dceři.
Filip Kaňkovský: Ano. Moje maminka. Hodně mi četla a tu vášeň přenesla i na mě. Začal jsem číst v pěti letech a hltal jsem úplně všechno. Četl jsem názvy obchodů a další nápisy, co jsem viděl na ulici, když jsme s maminkou jezdili po Praze tramvají a já jí seděl na klíně. Ulice je velice fantazijní svět.

Provázela vás dětstvím nějaká konkrétní kniha? Nebo setkali jste se tehdy s takovou knihou, která vás zcela pohltila? A jak se váš vztah k této knize proměnil v procesu dospívání?
Veronika Lazorčáková: Myslím, že nejsilnější vzpomínku mám na knihu Daniela Defoa Robinson Crusoe. Bylo to staré vydání, které mi dala právě babička, převyprávěné J. V. Plevou. Až v dospívání jsem se dozvěděla, že v jeho verzi se některé části odehrají jinak než v originále, což mi pak přineslo jisté zklamání. Nicméně jako dítě mě na tom příběhu fascinovala především ta pasáž (a taky jsem si ji četla stále dokola), kdy se Robinson po ztroskotání lodi ocitá sám na exotickém ostrově a snaží se přežít – musí si se vším poradit úplně sám (teď jen doufám, že to nebude vypadat jako nějaká diagnóza) – kde najít vodu, jak rozdělat oheň, jak si vyrobit obydlí nebo zbraň k ulovení zvěře atd. Vždycky jsem si pak na to hrála u nás doma na zahradě (byla opravdu velká a členitá, se spoustou ovocných stromů a keřů, máminých záhonků se zeleninou…) – nikdo mě nesměl vidět, vyrobila jsem si luk a v keřích provizorní obydlí, sbírala jsem sezonní ovoce jako obživu, snažila jsem se ochočit si vrabce (Robinson měl přece papouška!) a několikrát jsem se pokoušela o vytrvalý běh zahradou s lahvičkou mléka na provázku přes rameno, abych utloukla máslo.
Filip Kaňkovský: Knih bylo a je v mém životě spoustu, i když v poslední době čtu méně a stydím se za to. Existuje však opravdu jedna kniha, která pro mě byla zásadní a četl jsem ji několikrát a chci se k ní určitě ještě vrátit, a to je Knoflíková válka od Louise Pergauda. To byl opravdový zlom. V dětství se mě dotklo spoustu knih, žádná však takto silně. Na druhém místě bych asi zmínil knihu Robinson Crusoe, která mě rovněž fascinovala. Netoužil jsem být v jeho kůži, ale když autor popisuje přírodu, zvířata, pálení cihel a každodenní život, byl jsem tím jako dítě hluboce zasažen.

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková