Jan Frič inscenuje na jevišti Stavovského divadla klasickou, antickou tragédii Bakchantky ve velmi moderním hávu. Za zvuků hudby, jako by se minimálně v některých momentech chtěla stát spíš muzikálem než činohrou. V barevné scénografii odkazující k sedmdesátým létům. Promlouvající o stále aktuálních tématech zcela dnešním jazykem v novém překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy. S herci předvádějícími velmi vyrovnané výkony, poněkud odcizené, v mnoha momentech jako by jen s ironickým nadhledem glosovali jevištní dění.

Bůh Dionýsos přijíždí do Théb, svého rodného města, aby zde – tak jako na jiných místech – zavedl a prosadil svůj kult, přiměl všechny uvěřit, že on je Bůh, a získal je pro své obřady. Osvobozuje ženy od jejich dennodenních údělů, odvádí je od stavů a vyvádí s sebou do lesa, kde se radují, baví, užívají si volnosti a života, nechávajíce za sebou vše, co bylo do té doby. (Rýpavě se mi chce poznamenat a vede mě k tomu vyjádření ze hry o tom, jak mnohé z nich nechaly za sebou své dosud kojené děti; aniž by se jich kdo ptal, zda to takhle chtějí. Možnost výběru se zakalenými smysly nemají a vrchol téhle nemožnosti vybrat si a případně prohlédnout ostatně ve vší hrůznosti v pozdějším dění této tragédie ztělesňuje sama Agaué, dcera někdejšího a matka nynějšího vládce Théb.) Přidávají se k nim i starci, ať už proto, že v boha a jeho božství skutečně věří, či z čistě pragmatických příčin. „I kdyby nebyl,“ (bohem) „říkej, že jím je,“ radí ostatně jeden z nich, Kadmos, někdejší vládce Théb svému vnukovi Pentheovi, který Dionýsa jako boha uctívat odmítá, odmítá se připojit ke všem šíleným, kteří jej velebí, a odmítá být součástí obřadů, které se pro něj konají.
Vrací se do Théb ve chvíli, kdy už thébské ženy rejdí po lese, kdy dávno plně podlehly kouzlu Dionýsa. Přichází s jedinou myšlenkou zastavit to běsnění a blouznění, pochytat a pozatýkat všechny, kdo se dobrovolně nepodvolí jeho přání, jeho postoji – rozumu – a zničit toho, který se vydává za boha a narušuje zažité pořádky, zajmout ho a nechat setnout, aby všem dokázal, že ten není žádný bůh.
A tak mezi těmi dvěma začíná boj.  

Odehrává se na jednoduché scéně (Dragan Stojčevski) s několika stupínky a výrazným závěsem v neonových barvách, nejprve zářivě zelené, později i ve všech ostatních, v množství jak barevně, tak materiálově rozdílných kostýmů (Marek Cpin). V zádech s kapelou Bert & Friends, která provází zpívané promluvy především Bakchantek, a se sborem v růžové kostýmky a blond paruky oděných žen, které představují ty prchající z běžných životů za Dionýsem a stávající se jeho suitou.
A odehrává se především ve slovech – v řeči a ve zpěvu – výraznější jevištní akci inscenace v podstatě nevyužívá. Bláznění Bakchových stoupenkyň probíhá v umírněné podobě, jejich místy násilnické chování není příliš zdůrazněno ani v tom, o čem se hovoří. Nejvýraznější potyčky tak mezi sebou vedou Dionýsos s Pentheem – slovní.

Barevné pozlátko, flitry, hudba a zpěv, to vše dokonale připomíná atmosféru oslav boha Dionýsa a společně se všemi vtípky to k divákům zjevně efektně promlouvá. Na můj vkus ve vší té umírněné zábavě ovšem poměrně výrazně zapadají myšlenky Eurípidovy hry, a to i ta, kterou sami tvůrci prezentují jako zásadní a kterou se zjevně snaží divákům předestřít: odmítnutí všech druhů a typů fanatismu. Ať už jde o ten, který s sebou přináší bůh Dionýsos, za nímž poblázněně utíkají ženy, které pak boj za svou věc vedou až do tragického finále, nebo ten, který ztělesňuje Pentheus, když jakékoli oslavy a božské rituály (snad představující primárně jakoukoli změnu) striktně odmítá, vyžaduje absolutní poslušnost zákonu, jež představuje a vymáhá, a k tragédii tak vlastními silami přikládá.
Ti dva se dlouze dohadují, Bakchantky přitom Dionýsovi přizvukují – zpravidla pěvecky – a když už ke skutečnému konfliktu konečně dojde, mrazení nastává pouze na okamžik. Když se Agaué vrací do Théb a ještě si není vědoma, co vlastně udělala, setkává se s otcem (starcem, jehož právě zničila) a svým činem se mu chlubí: tehdy inscenace opravdu vyvolává úzkostné a mrazivé pocity, ale pouze krátce. Závěrečné vyhnání Bakchantek z Théb a prokletí Kadmova rodu už zase zdaleka nepůsobí tak silně, jak by mělo a mohlo. Část myšlenek zapadá, tragický konec se v odcizeném herectví a na prázdné scéně plné netečných poněkud ztrácí. Zůstává ne zcela čitelný a poměrně neostrý obraz toho, co se tvůrci inscenací snažili říct.
Poměrně logicky. Kde není výrazně zobrazený vyostřený konflikt, není ani tak působivá katarze. A v Bakchantkách ve Stavovském divadle je onen konflikt dvou fanatismů a jejich vůdců vyobrazen skutečně jen lehce, ilustrativně, působivější emoce mu chybí. Stejně jako případné výraznější upozornění na to, jak snadno se lidé vydají za tím, kdo jim dost populisticky nabídne, co by si mohli přát, bez ohledu na jeho skutečné záměry, a stanou se jeho zfanatizovaným davem.

Stejně jako tato zůstávají nenápadné i některé další (v podstatě s tím úzce propojené) myšlenky z Eurípidovy hry, které sice na jevišti zazněly, ale nevynikly. Třeba pokud jde o jednu z prvních.
Antičtí bohové, jak jsou zobrazováni v mýtech i antické literatuře, rozhodně nepatřili k „moderním“ odpouštějícím či spravedlivě trestajícím bohům, byli velmi lidští a v přímé souvislosti s tím i velmi mstiví. Hned v první promluvě Dionýsa v Bakchantkách tak zaznívá jedna ze zásadních informací, která však i přes „nenápadný“ příchod boha v podání Petra Vančury ještě v jakémsi civilním kostýmu na scénu, poměrně zapadá. A sice, že Dionýsos do Théb nepřišel pouze jako do jednoho dalšího města v řadě rozšířit svůj kult, ale primárně se právě sem přišel mstít. Za matku, která se stala jednou z milenek boha Dia, jeho žena Héra ji za to zničila a její příbuzní (její sestry včetně Agaué!) nevěřili jí, když vyprávěla svůj příběh, ale pomluvě, kterou Héra vypustila a nepovažovali tak Dionýsa za boha.
Střet jednoho fanatismu s druhým se právě při zdůraznění téhle myšlenky a roviny zcela mění – z náhodného na zcela záměrně vyvolaný konflikt, v podstatě bratrovražedný (byť šlo o bratrance). A ten nabízí opět o něco větší množství emocí, významů i možností, které bohužel nejsou využity – ať už jde o zdůraznění vztahů mezi postavami, či právě výše zmiňovaného využití davů pro vlastní zájmy.

Nebudu lhát, nešla jsem do Stavovského divadla s očekáváním toho, že mi Jan Frič a jeho tvůrčí tým podají tento nebo jakýkoli jiný konkrétní výklad Bakchantek. Ve skutečnosti jsem si sama až v okamžiku, kdy jsem hru v programu četla, všimla např. téhle myšlenky. Škoda jí. Škoda, že nevynikla už na jevišti. Ale škoda i toho, že konflikt a pointa, kterou se tvůrci rozhodli vzít za svou a zdůraznit, v umírněném podání mezi hudbou, barvami a flitry nevyznívá tak silně, jak by mohla.